Zlo nejen nekonat, ale také mu bránit

písně: 456 (1-2), 531, 398, 613, 755
introit: Gn 2,16–17
1. čtení: Dan 6,7–18
kázání: J 19,4–16
poslání: 1Kor 10,12

Milí bratři a sestry,

čeká nás dnes téma viny, která není tak úplně naše vina. Svět je složitý. Jistěže klasický průběh provinění je taková, že člověk vymyslí něco zlého a toto něco zlého pak také udělá. Proviní se. Ale dnešní příběh římského místodržícího Piláta i perského krále Darjaveše ukazují na záludnější situaci. Oba se provinili, ale ani jeden to zjevně neplánoval. Prostě se to najednou tak nějak divně zašmodrchalo. Proto nás dnes z obou biblických čtení budou zajímat tyto postavy v tak říkajíc vedlejší roli. Ne tedy Pán Ježíš, ne prorok Daniel. V tuto chvíli to budou ti, kteří Pána Ježíše či Daniele moří. A jsou tak vychytralí, že k tomu dokáží zmanipulovat i výkonnou soudní moc. Ti, kdo budou hlavními viníky, páchají cosi, čemu se v katolické tradici říká „cizí hřích“. Na rozdíl od hříchu „vlastního“, kterého se se dopouští ten, kdo hřeší, tak „cizím“ se proviňuje ten, kdo (slyšme slova katechismu) „jinému hřích poroučí, k němu radí nebo příkladem svádí nebo jiného hříchu nezabraňuje, ačkoli může a má. Proto se mu cizí hřích přičítá.“ Velerada v příběhu z evangelia i všichni ti královští vládci, zemští správcové a satrapové, královská rada a místodržitelé z prvního čtení sice sami o sobě na první pohled nic odsouzeníhodného, ale je jasné, že iniciátory celé té špíny jsou oni.

My bychom si ale dnes měli zapamatovat, že to z Piláta či Darjaveše vinu nesnímá. Můžeme uvažovat o tom, že je to vina v poměru s vinou iniciátorů menší, ale vina to je. Tohle totiž může potkat každého, že mu bude hřích poručen, bude mu k němu raděno či k němu bude příkladem sváděn. „Plnil jsem rozkazy“ není omluvenka. „Oni mi to řekl!“ není omluvenka. „Nepostavil jsem se špatné partě a byl jsem sveden“ není omluvenka. Nu – sledujme ty dnešní příběhy.

Pilát zřetelně rozpoznává Ježíšovu nevinu. Rozpoznává toho mnohem víc – zášť židovské velerady je očividná. Už to by ho jako soudce mělo varovat. Tady se chystá nějaká křivárna, kterou by on ze své pravomoci měl zastavit ihned. Leč Pilát se nechá na chvíli opájet svojí mocí. Tou mocí, kterou se pak bude vytahovat i před Pánem Ježíšem. Nevíš, že mám moc tě propustit, a mám moc tě ukřižovat? Vztahy mezi Pilátem a židovským národem reprezentovaným Veleradou byly velice napjaté. Stížností na Pilátovo nábožensky necitlivé jednání přišlo do Říma víc. Až to vypadá, že to prostě Piláta bavilo židům škodit. Nakolik můžeme z toho popisu Ježíšova procesu „nakouknout Pilátovi do hlavy“, tak v téhle kauze Pilát vidí šanci alespoň trochu ty protivné židy mořit a rozhodně se té šance chopí.

Není jasné, jestli právě v této době měla či neměla Velerada hrdelní pravomoc v případě kacířství. Řím ji chvílemi nechával, chvílemi odebíral. I kdyby měli, rozhodně ale nechtějí Ježíše odsoudit oni – v tu chvíli by bylo jasné, že jde o náboženský spor a z Ježíše by se v očích jeho následovníků stal mučedník pravé víry. Bude-li popraven světskou mocí za světský přečin, je to prostě zločinec. Tohle všechno Pilátovi dochází. Vidí, že Velerada ho na tu špinavou práci potřebuje a tak s ní zkouší hrát hru, ve které nakonec Ježíše propustí a oni budou mít vztek.

Náboženský motiv snahy zbavit se Syna Božího je důležitý pro židy. Naopak pro Piláta na tom není odsouzeníhodného vůbec nic, spíš naopak. Pro římského pohana je motiv všemožných božích dětí něčím dobře přijatelným. Řecké a římské báje a pověsti jsou plné historek o tom, jak olympští bohové plodili své božské potomky, které potom protežovali. Co když je tento Galilejec právě někdo takový – bylo by dokonce neprozřetelné namočit se do jeho popravy. „Vy sami si ho křižujete! Já na něm vinu nenalézám.“

Velerada ovšem ví kde a jak zatlačit na pilu. Uměle vykonstruovaným přesunutím z náboženské obžaloby na obžalobu politickou vmanévrují Piláta do konfliktu autorit. Jasně – bylo by hloupé rozházet si to s kdovíjakým božstvem. Ale v Římě sedí božský císař Tiberius a rozházet si to s ním by bylo rozhodně ještě hloupější. Pilát se ukáže jako slaboch, který bez ohledu na vědomí Ježíšovy neviny vydává křivě obviněného k ukřižování. Podtrhnu to sloveso „vydává“ – je to Pilátova aktivita. Je to vyjádření Pilátova rozhodnutí, za které nese on sám odpovědnost. Jakkoliv je do té situace vmanévrován.

Tomuto rozhodnutí předchází kraťoučký rozhovor, kdy to Pilát ještě zkouší nějak uhrát. Chtěl by Pána Ježíše propustit a očekává od něj nějakou spolupráci. Leč očekává marně. Na Ježíšově příběhu se do nejposlednějších důsledků ukáže, že Bůh dává prostor lidské svobodě. Jestliže Pilát ví, co je dobré, musí se podle toho zařídit sám. Už od dob Adama a Evy v ráji to tak je – tam, kde je dobro a zlo jasně popsáno, tam už Bůh do lidského rozhodování nevstupuje. Nechává člověka rozhodnout, což ale také znamená, že nechá člověka nést důsledky tohoto rozhodnutí. Právě tak to ovšem již od dob Adama a Evy v ráji dopadá tak, že důsledky našich špatných rozhodnutí dopadají na nevinné. Pro hřích Adama a Evy umírá první zvíře, aby kožené suknice zakryly lidskou nahotu. Pro hřích Pilátův umírá Pán Ježíš. Nový Adam daný „nám k spomožení“, jak jsme zpívali na začátku – vzorový člověk, který ve svém úkolu neselže a podle rozpoznaného dobra a zla se vždy přiměřeně zachová. Konkrétně o Velikonocích všechnu tu lidskou zlobu nechá dopadnout na sebe – o tom byla ta druhý písnička o Ježíšově mlčení

My ale zůstaňme u Piláta. Chlubí se svojí mocí, pravomocí – mám moc tě propustit, mám moc tě ukřižovat – ale rozhodnutí nakonec nebude projevem jeho moci, ale jeho strachu. Dostane se do soukolí různých vlivů. Pilátovi dochází, že se stal součástí čehosi většího a že moc, kterou se chlubil, není v této situaci to rozhodující. To ho deptá. On – římský prokurátor – je tu ten, který má rozhodovat. On je tu ten, který má mít poslední slovo. On tu zastupuje římského císaře, tedy nad ním, nad Pilátem, už tady v Jeruzalémě není nikdo! Tak si to tedy aspoň myslel, jenže strach z problémů s císařem nakonec Piláta přemůže. Pochopí, že tuhle partii s Veleradou prohrál. Cenou za to bude Ježíšův život. To je pro Piláta směšně nízká cena. Na tuhle kauzu dozajista brzy zapomněl. Zůstává tu ovšem jeho vina. Vina, která je menší než vina těch, kteří to soukolí začali roztáčet. „Ten, kdo mě tobě vydal, má větší vinu…“ říká Pán Ježíš a my můžeme myslet na Jidáše a především na židovskou Veleradu. Na ty, kteří se vědomě a programově chtěli Pána Ježíše zbavit a udělali všechno proto, aby jim to vyšlo. Ano – ti mají větší vinu. Vymysleli zlý plán a tento zlý plán provedli, byť jeho faktickým vykonavatelem bude Pilát a římští vojáci. Spáchali „cizí hřích“.

To ovšem z Piláta hřích a vinu nesnímá. Jen na jakýchsi pomyslných vahách můžeme říct, že jeho vina je menší, jakkoliv na rozsudku smrti bude Pilátův podpis a na přivaleném kameni k Ježíšovu hrobu bude Pilátova pečeť – stejně, jako na „jámě lvové“, do které byl právě vhozen Daniel, bude kámen zapečetěn královskou pečetí. I ten Darjavéš moc dobře ví, že mu Daniela všichni ti královští vládci, zemští správcové a satrapové, královská rada a místodržitelé vydali ze zášti a závisti. Že on je sice nejvyšší a nekritizovatelná autorita medoperské veleříše, dokonce po třicet dní jediný prostředník božských sil v tomto světě působících – ale teď je jen nástrojem promyšlené hry svých podřízených.

Je zhnusen, je otráven jak indiánský šíp, má vztek na své podřízené i na sebe samotného, nemá chuť jíst, nechce se bavit, nemůže usnout… Řečeno s filmovou klasikou: „Ani spát mi nechutná, ani jíst mi nechutná. Ten, co tu byl, mne urazil!“ Leč Darjaveš, jak ta husa hloupá baba Jaga, svým podřízeným na lopatu sedl a cenou za jeho hloupost je Danielův život. Je to jeho vina, jakkoliv menší, než ji nesou královští vládci, zemští správcové a satrapové, královská rada a místodržitelé, co si tu křivárnu vymysleli a jako zákon médský a perský protlačili.

Nazvěme si to pro dnešek „pilát-darjaveš syndrom“. Ukazuje nám, že člověk se může podílet na bídě tohoto světa nejen tím, že se pro zlo rozhodne a zlo začne vědomě působit. Stačí, když ho člověk na samém začátku neprokoukne a pak už se to jenom veze. Je docela dobře možné, že v určité chvíli to už bude nad naše síly zastavit. Tady je zvláště ten Darjaveš, dost varující, protože Pilát do poslední chvíli situaci ovlivnit mohl.

Kde to začalo? Co mají Pilát a Darjaveš společného na samém začátku té které kauzy!? Vidím tam jakousi samolibost. Ješitnost. Nesebekritičnost. Ani jeden z nich si není v tu chvíli vědom svých mezí. Naopak se opájejí pocitem své moci. Mají představu, že v téhle hře není jak prohrát. Pilát si konečně užije toho, že Velerada odejde s nepořízenou a nic s tím nenadělají. Bude švanda! Darjaveš si zahraje na orientálního božského monarchu, jakkoliv tohle se v medo-perské říši nedělalo. Tady nejsem v Egyptě či v Římě, kde král je boží syn, božstvo. Darjaveš je i ve svém vlastním chápání mnohem víc vysoký státní úředník a celá ta šaráda s tím, že „každý, kdo by se v údobí třiceti dnů obracel v modlitbě na kteréhokoli boha nebo člověka kromě na tebe, králi, ať je vhozen do lví jámy“ je pro něj vlastně taková povedená taškařice.

Historie staré 2-3 tisíce let jsou aktuální dodnes. Ve chvíli, kdy člověk ztrácí schopnost sebekritiky, je snadno vydán všanc vychytralým pochlebníkům, jak to prožil král Darjaveš. Kdo se zlu nepostaví hned na začátku a zahrává si s ním, snadno ho to zlo nakonec semele, jako se to stalo Pilátovi. Co je ovšem trapné a oba příběhy to také spojuje – to zlo nakonec dopadne na nevinné. Na ty, kteří s tím vlastně nemají společného vůbec nic. Potud je „pilát-darjaveš syndrom“ něčím, na co si musíme dávat pozor i my – nejen zlo nekonat, ale také se snažit ho včas prokouknout a neumožnit mu, aby se v tomto světě prosazovalo.

Amen.