Jan Filip Chadima – rozloučení

Všechny nás hluboce zasáhla informace o úmrtí člena našeho sboru, spoluautora několika vánočních her Jana Filipa Chadimy. Zemřel náhle v kruhu své rodiny.

Na poslední pozemskou cestu ho vyprovodíme z našeho kostela ve středu 28. dubna na ekumenické bohoslužbě (podstatná část bude mít podobu katolické zádušní mše, za katolickou církev poslouží vyšehradský kanovník P. Michal Němeček, ale počítáme i s účastí dalších duchovních), která začíná v 11. hodin.

Záznam z rozloučení na sborovém YouTubu.

Svoje projevy soustrasti, prosím, vyjadřujte písemně. Nezatěžujte Madlu (a už vůbec ne děti) telefonováním.

Díky
Jarda

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Kázání
Přátelé,
na smutečním oznámení čteme začátek a konec 46 žalmu. Jako bychom se spolu s žalmistou ocitli v samém srdci Božího lidu – v Jeruzalémě. Vyznává Boží přítomnost a o jistotě Boží přítomnosti bude v tuto chvíli řeč. Nad vyznáním, že Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená. Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný budeme hledat ujištění, že Bůh je s námi zde a že do Boží přítomnosti vyprovázíme Honzu.
Hledání této jistoty Hospodinovy přítomnosti provází Boží lid od nepaměti. Boží lid dobře rozpoznal, že jen Bůh sám je tou jedinou poslední jistotou ve všech zmatcích a nejistotách tohoto světa. Zato je ovšem jistotou pevnou a neotřesitelnou.
Žalmista v obrazech své doby vyjmenovává mocnosti lidské i nadlidské. Převracení země, třas základů hor, hučení vod… Ale právě tak hlučení pronárodů, vojenský lomoz a chystání zbraní. Tváří v tvář zlobě, kterou nám mohou způsobit lidé, tváří v tvář zlobě, která se vymyká lidskému chápání i moci – Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená… Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný.
Jako bych viděl toho žalmistu, jak s hrdostí hledí na Jeruzalémské hradby a královský palác a především na chrám Hospodinův. Vidí město Boží, svatyni příbytku Nejvyššího. Vidí oporu světskou i církevní, skrze kterou je ujišťován o Boží přítomnosti. Snad se tento žalm zpíval při slavnosti nástupu nového krále, jehož první kroky mířily do chrámu, aby se nový panovník jakožto král lidu Hospodinova sám sklonil před jediným Bohem. Král lidu Hospodinova a Hospodinův chrám byly pevným bodem, o který každý v tu chvíli mohl opřít svoji víru, že Hospodin zástupů je s námi.
O pár století později se ale zhroutila i tato jistota. Jeremiáš pláče nad vypáleným chrámem a králem odvlečeným kamsi do dalekého Babylonu. Pláče – ale neztrácí onu dávnou žalmistovu jistotu. Hospodin zástupů je s námi… Bůh nepřestal být útočištěm, silou a pomocí, protože Hospodin zástupů provází lid i do vyhnanství. Jeho milosrdenství nepomíjí a jeho slitování nekončí. Spolu s Jeremijášem si každá duše může opakovat: „Můj podíl je Hospodin, proto na něj čekám!“ a spásu od Hospodina v tichosti opravdu očekávat. Boží milosrdenství opravdu nepominulo, jeho slitování neskončilo. Z babylonského zajetí se lid vrátil posílen. Naučil se nespoléhat na krále a na Chrám, ale o to víc na slova proroků, skrze která poznával hlas samotného Boha. Hospodina, který svému lidu i bez krále a bez chrámu zůstal hradem nedobytným, silou a pomocí v souženích vždy osvědčenou.
Po staletích nad tímto žalmem vyznával Martin Luther zase v obrazech starostí své doby, že může přijít na zmatek čest, hrdlo, statek, že svět může být zaplněn ďábly, kteří nás chtějí pohltit – a přece hrad přepevný jest Pán Bůh náš, zbroj výborná i síla. Třanovský pak dobře převádí do češtiny, že proti tomu všemu zlému stojí „slovíčko“, ale to „slovíčko“ je mocnější nade vším, protože je Slovem Božím. Slovem Božím byl stvořen svět a je i slovem Božího soudu, jak přišel na tento svět v Ježíši Kristu.
Na Pánu Ježíši se nejlépe můžeme učit, jak vypadá Boží soud a je možno ještě jednou připomenout Martina Luthera a jeho rozpoznání, že Boží soud v Kristu je soud vynášející amnestii. Je to soud dobrého pastýře, který miluje své ovce a pokládá za ně svůj život, aby jim byly všechny jejich viny odpuštěny. Nevolá je k odpovědnosti za jejich činy, ale sám se za ně obětuje, aby je svolal z jejich rozptýlení po celém světě do jednoho společného ovčince.
Tohle rozptýlení do všemožných stádeček – to je něco, čemu Honza dobře rozuměl. Měl pochopení a otevřené srdce pro různé proudy v Božím lidu. Pro všemožné ovce z různých ovčinců, které také patří Ježíši a také mají být přivedeny. Lépe než mnozí jiní Honza rozpoznával, že budou přivedeny, protože uslyší hlas dobrého pastýře, rozpoznají ho mezi všemi ostatními hlasy a půjdou za ním. Tento hlas volajícího je jediný důležitý, všechno ostatní je podružné. Potud i my máme ten zásadní úkol – sami zaslechnout jeho hlas a rozpoznat, že v hlase dobrého pastýře k nám mluví Immanuel, s námi Bůh. Honza hebrejsky uměl a tak nám to posílá jako nápovědu na smutečním oznámení – adonaj cbaót immanů – Hospodin zástupů s námi.
V Ježíši Nazaretském vidíme, jak je Hospodin zástupů s námi – vždyť Pán Ježíš je Immanuel, s námi Bůh. Hrad náš nedobytný, protože není nic, co by nás mohlo odloučit od lásky dobrého pastýře, který svůj život dává za ovce. Honza, který jeho hlas už před mnoha lety zaslechl, rozpoznal v něm útočiště, sílu a pomoc vždy velmi osvědčenou, vydal se za ním, tak už o tom teď ví víc, než si dokážeme představit.
Nám je ještě dáno nějaký čas chodit po tomto světě, ale již nyní můžeme spolu s žalmistou vyznat, že Hospodin zástupů je i s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný. I tváří v tvář silám smrti můžeme žít v naději, že až budeme stát Bohu tváří v tvář, ta uvidíme, jak i v našem i Honzově životním příběhu se Bůh osvědčí jako pomoc v soužení. Jako nedobytný hrad, do kterého už nemají šanci vstoupit síly nemoci a zmaru.
Je to život víry, ne porozumění. Od Honzy mám jednu větu z jakési dávné vánoční hry, kterou s Madlou napsali: „Už chápu – nelze pochopit!“ Roky mne ta věta provází jako nápověda, abych se víc snažil hlasu dobrého pastýře věřit a jít za ním, než že bych mohl porozumět, jak jsou Boží plány uspořádány. Nechápu, proč musel Honza odejít, ale věřím, že vstoupil do hradu nedobytného, kterým je Bůh Abrahamův, Izákův i Jákobův, který je v Ježíši Kristu, dobrém pastýři, jeho i naším milujícím Otcem. Amen

*-*-*-*-*-*-*-*

Osobní vzpomínky
Honzu jsem měl moc rád. Jeho smrt přišla znenadání. Pustil se nedávno do obrovského díla, chtěl znovu přeložit některé knihy Starého Zákona. Nebylo to všeobecně známo, ale jeho znalosti hebrejštiny i dobového pozadí doby starozákonní byly mimořádné. Úplně mně vyrazilo dech, když mě před třemi lety žádal, abych mu přivezl z USA slovník akkadštiny. Fascinovali ho Sumerové, ta obrovská kulturní síla počtem malého národa, který jakoby odnikud a od ničeho položil základy nejstarší lidské civilizace. Tak jsem si tu jeho potřebu se vyznat v akkadštině vykládal – přes ni se dostávala původem sumerská kultura dále k okolním semitským národům. Z Uru Chaldejských vyšel Abraham. Když z něj vyšel, tak to byl Ur ještě ne Chaldejských, ale Sumerů a Akkaďanů.
Jan Filip byl přitom absolvent fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské. A byl to špičkový programátor, který se skvěle vyznal v informační bezpečnosti. Jednou se mi svěřil, že jazyky mu začaly jít až po třicítce. A nebyly to jen jazyky, nasál do sebe obrovské množství teologických a historických znalostí. Někdy jsem si říkal, kam na ty všechny informace chodí.
Jan Filip byl v mnoha směrech nekonvenční. A spoustě jiným nekonvenčním lidem pomohl. Některé přivedl k víře, jiní se prostě jen v jeho přítomnosti cítili v pohodě. Jeho nekonvenčnost ho občas činila oříškem těžkým ke skousnutí. Jsem rád, že mohl v Braníku zakotvit a cítit se zde bezpečně. A jsem rád, že zde našel svou manželku, ženu statečnou.
Často nedokázal to důležité, co viděl, jasně komunikovat. Člověk se musel tak nějak naladit na jeho vlnu. Byl jsem rád, když se mi to dařilo. A byly chvíle, kdy se mi to nedařilo. Přesto nás hodně spojovalo. Nevím, zda se mi to podaří přesně vyjádřit. Snad nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že to byla vůle se na jedné straně nenechat zmást tíhnutím doby odložit a relativizovat zjevené pravdy, které potvrzuje celý ten dlouhý veliký oblak svědků, a na druhé straně nepodlehnout zjednodušováním, nepřestat kriticky myslet, nelhat si do kapsy.
Pro mě byl vlastně téměř jediný člověk kromě mé manželky, který mi poskytoval podrobnou zpětnou vazbu k mým kázáním. Samozřejmě, ne ke všem. Prostě něco více než slova pochvaly (kterých si vážím) a slova mlčení (která respektuji). Občas jsme se spolu modlili. Bude mi moc chybět.
A tak, snad ho teď už Pán Králů uvádí do všech těch jemných odstínů, které se snažil v Písmu rozpoznat. A snad ho i utěšuje, že jeho děti a manželka nezůstanou bez opory.
Aleš Drápal

Dobrý den paní Chadimová,
je mi líto, že váš manžel zemřel. Byl to můj nejlepší kamarád. Poznali jsme se na gymplu a seděl přede mnou v lavici. V té době jsme vymýšleli spoustu klukovin a vzájemně se podporovali. Vzpomínám, jak stále řešil pod lavicí nějaké integrály a vektory, zatímco ostatní třída probírala kvadratickou rovnici. Byl to moc chytrý člověk. Možná až moc, protože se nemohl naučit řídit automobil. Pamatuji se, jak v autoškole málem najel do betonového sloupu, celou situaci zachránil instruktor autoškoly. Vidím to před sebou, jak kdyby to bylo před pěti minutami. Podporovali jsme se i po škole. Jednou mi přinesl vyplněné dotazníky, se kterými jsme si neuměli poradit. Byl prostě takovým člověkem, který uměl pomáhat ostatním.
Buďte všichni stateční.
František Křepelka