Introit: Iz 9,5–6
Čtení: L 1,1–20
Text: Ga 4,1–7
Dnes zní na celém světě Lukášovo vánoční evangelium o děťátku, které se narodilo v nejbídnějších podmínkách, protože pro ně nebylo místo; matka je zavinula do plének a položila do jeslí. Když anděl zvěstoval pastýřům, kdo se to vlastně narodil, neprozradil jim jeho jméno, ale oznámil, že to je Spasitel, Kristus, a Pán. Jsou to tři veliké tituly: Spasitel znamená Zachránce, Kristus je označení toho, na něhož čekali proroci jako na slíbeného Mesiáše a jako Pán byl vzýván sám Hospodin. Znamením – jakýmsi potvrzením pravdivosti jeho slov, z nichž pastýři nejsou ani trochu moudří – je dítě, které leží v jeslích. Ty jesle, jež Lukáš zmiňuje dokonce třikrát, nechybí žádném lidovém betlému; jsou jakýmsi viditelným středem, protože v nich leží Spasitel, Kristus a Pán.

Apoštol Pavel, jehož korespondence, listy, epištoly tvoří velkou část Nového Zákona, se mnohokrát zmiňuje o kříži Kristově, o smyslu jeho smrti a vzkříšení, ale ani jednou o jeslích, o té betlémské noci, v níž zazářilo nebeské světlo a rozezpívaly ji hlasy andělů. Tušil snad apoštol, že je jen krůček k tomu, aby se ze všeho stal folklór, jakési chvilkové zkrášlení našeho předvánočního pachtění a nakupování, do něhož budou znít koledy, jež stejně nikdo neposlouchá? Však nejhlubší význam těch jeslí v chlévě jako znamení Boží lásky k člověku – vždyť tam leží právě Spasitel, Kristus a Pán– většinu lidé vůbec nezajímá a vánoce si přeznačují podle svých přání a pocitů, nálad a potřeb.

Poezie vánoc, po níž tak člověk touží se v listech apoštola Pavla nikde nezatřpytí. Ale náš text z jeho dopisu Galatským je v tom nejhlubším slova smyslu vánoční a míří k podstatě toho, o čem tak krásně vypráví Lukáš. Apoštolova slova jsou prostá a střízlivá, když celé tajemství Vtělení vyjadřuje jedinou větou: „Když se naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.“

Byl dlouho očekáván. „Hle, dítě se nám narodí, bude nám dán syn“ – tak ujišťoval Izaiáš izraelský lid, ale trvalo to ještě víc než půl tisíciletí, než tato slova se stala skutečností. Bůh poslal svého syna do světa, kde pro něho není místa pod střechou, do světa, který má úplně jiné zájmy: jde o moc, o peníze, jak dotvrzuje majetkový soupis, který nařídí římský císař. Kdo potřebuje Spasitele, Krista a Pána, když lidé si poradí sami a zařídí si to po svém? Ale Pán Bůh nehledí na to, jak jsou lidé připraveni na jeho dar; on posílá svého Syna podle svého úradku v pravou chvíli mezi nás. Není to krásný přelud, jakýsi pohádkový dobrý duch – je narozen z ženy, píše apoštol, Sdílí s námi náš životní příběh, narození i smrt, má tělo, které se v jeslích chvěje zimou a bolestí na dřevě kříže. Člověk z masa a kostí, člověk, který se stejně tak jako my všichni narodil do určitého prostředí a podmínek. Narodil se jako židovské dítě, tedy pod Mojžíšovým Zákonem, který určoval život Izraelce do nejmenších podrobností.

Právě v epištola Galatským vysvětluje apoštol rozdíl mezi Zákonem a vírou v Ježíše Krista. A slovy dnešního oddílu nám chce přiblížit tu velikou změnu která se odehrála, když Bůh poslal svého syna v plnosti času. Zákon se svými příkazy a zákazy – není to jen Desatero – žádal na člověku poslušnost, ale nemohl mu dát ujištění, že splnil všechno, do Bůh žádá. A tato nejistota budila strach.

Dnes lidé většinou nemají strach z toho, že nedodržují Boží zákon. Ale někdy se nečekaně probudí otupělé svědomí: před několika dny jsem četl v novinách o starém muži, který v době druhé světové války způsobil smrt několika lidí.“ Má z Boha strach“, napsal o něm autor reportáže, jež končí úzkostnou otázkou starce:?“ Odpustí mi vůbec? A přijme mě k sobě, když jsem dělal ty hrozné věci?“ Strach, že mi nebude odpuštěno, strach, že zůstanu bez Boha sám se svou vinou. Ale i když se člověk nedovede podívat na sebe pravdivě a umí si leccos omluvit, provází jej úzkost v nejrůznějších podobách a převlecích: z toho co nezvládne, co jej ohrožuje, ať už to jsou třeba patogenní zóny či působení hvězd; kolik pověr jen prorostlo z pohanství do Štědrého dne v podobě různých rituálů, které se někde až úzkostlivě dodržují – ze strachu. Apoštol Pavel v našem oddílu mluví o tom, že kdysi jsme byli ve své nedospělosti otroky vesmírných mocí: člověk je prostě něčím zotročen, je stále „pod něčím“ z čeho má strach. Trefně řekl jeden dávný řecký mudrc, že bohy stvořil strach.

A právě to je smysl vánoc, že Bůh poslal svého Syna, aby ten strach pohanů z vesmírných sil i strach Židů ze Zákona, který se nedá naplnit bezezbytku, ztratil svou moc. Proto zní andělské „Nebojte se!“ Když se narodil Spasitel, nemusíš se bát jako se bojí bezprávný otrok. Ty to nemáš zapotřebí, protože v Kristu jsi dostal práva Božího dítě, které může vždycky se dovolat svého nebeského Otce. Nemusíš se bát své minulosti, do níž jsou zapředeny tvé viny, nemusíš se bát ani budoucnosti, protože jsi dědic, účastník Božího království, které tě čeká.

Bůh poslal na náš světa toho, který je Spasitel, Kristus a Pán, aby každému strachem zotročenému člověku znělo spolu s andělským zvěstováním i apoštolovo ujištění:“ už nejsi otrok, ale syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.“

Amen.