Žd 1,1–3a

Introit: Gn 1,1–3
Čtení: J 1,1–14
Text: Žd 1,1–3a
Bůh, o němž svědčí Bible od prvního verše, svým slovem tvoří světlo a všechno, co je. Nemůžeme jej vidět, ale jeho slovo zní k člověku. A to slovo můžeme slyšet ve svědectví těch, které oslovil tak, že se k nim „stalo slovo Hospodinovo“. Tímto ujištěním, že Bůh nezůstal jen pozorovatelem lidského hemžení, ale že stále o sobě dával vědět a dával se poznat ve svém slovu, začíná epištola Židům. „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků.“

I když pisatel této novozákonní knihy mohl jistě zmínit, že Bůh mluví svým dílem, které stvořil, že nebesa vypravují jeho slávu, že Hospodinův hlas poráží i cedry libánské – tak o tom zpívá žalmista, epištola Židům začíná promluvením Božím k člověku ústy proroků. Bůh mluví svou tvorbou, svou moudrostí od počátku dějin k celému lidstvu. Ale apoštol Pavel ví, že lidé ve svém celku toto promluvení nerespektovali: „Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšleni je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě“ (Ř 1,26) Pán Bůh si tedy vyvolil malý národ, s nímž uzavřel smlouvu a mluvil k němu skrze proroky.

Mluvil mnohokrát a různými způsoby. Ten, který tvoří tak bohatě, že nad jeho dílem jen žasneme, také zvolil různé způsoby oslovení člověka. Bible jich uvádí dlouhou řadu. K těm, kdo mají tlumočit jeho vůli Izraeli, mluví skrze vidění, sny, anděly, dokonce i skrze němou tvář, myslímeli na Balámovu oslici. Stále znovu a s ohledem na vnitřní zralost a chápavost svého lidu se mu dává Hospodin poznávat v prorockém zvěstování. „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků.“

To bylo dávno, v jiné době, tenkrát to šlo, ale co dnes? A tu slyšíme ujištění, že jde právě o nás, že Bůh, mluvící k otcům kdysi, mluví teď, právě teď k nám:“ V tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu.“ Dříve bylo třeba proroky, kteří tlumočili Boží slovo malému společenství Izraele. Ale teď k nám, k nám všem, ke každému člověku bez výjímky promluvil způsobem, který on sám uznal za nejsrozumitelnější: ve svém Synu. V tom, o němž právem zpívám: „nám, nám narodil se“, v tom, který pro nás zemřel a pro nás vstal z mrtvých, aby naše konečná štace nebyla krematorium, ale věčný život s ním, v tom Bůh řekl své slovo, které máme slyšet a jemuž smíme věřit. Toto nepochopitelné tajemství vyjádřil Jan větou: „Slovo se stalo tělem (masem)a přebývalo mezi námi“. Tímto vtěleným Slovem, které má tvář Ježíše Krista, nám oznámil, že o nás stojí, že s námi počítá, že o nás ví a nikdy nás neopustí, ano že nic nás nemůže odloučit od jeho lásky. Tak promluvil ve svém Synu k nám.

Skrze něho, který je tím posledním a úplným Božím slovem, on stvořil věky, ujišťuje naše epištola. On, ten narozený do naší mizérie, on, vyvržený jako lidský odpad v podobě Ukřižovaného, je vlastním důvodem všeho co je; však on sám je Slovo, které je na počátku a on sám je to pravé světlo, které osvěcuje každého člověka.“ Jan tím chce dosvědčit, že ať to víme, či nikoli, jsme všichni nějak na něm závislí. Jeho světlo v sobě můžeme zatemnit, jeho tvůrčí účast na našem životě nemusíme uznávat – to ostatně může jen živá víra, ale skutečnost zůstává:“ světlo, které osvěcuje každého člověka.“ Už v tom je veliká naděje, která brání zlomit nad kýmkoliv hůl A začátek epištoly Židům ujišťuje, že Boží Syn, v němž k nám Bůh promluvil, „všechno nese svým mocným slovem“.

Svým slovem, které není prázdným zvukem, ale mocí, jež ze tmy učiní světlo hned na počátku, nese náš hříchy a zlem zatížený svět, aby se nezřítil do zkázy, kterou si stále připravuje. Jeho mocné slovo nese naše životy, abychom měli pevnou jistotu i ve svých nejistotách, pochybnostech a umdlévající víře. Můžeme se chvět, ale ten který nás nese svým mocným slovem, je výraz Boží podstaty. A tou je nekonečná a bezpodmínečná láska.

Amen.