1J 3,1

Písně: 130, 638, 166, 203, 700, 550

Introit: Ž 130,1–4
Čtení: J 21,1–14
Text: 1J 3,1
Poslání: 1J 4,9–12

Gnade sei mit euch und Friede von Gott, unserem Vater, und dem Herrn Jesus Christus!

Milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho a Pána Ježíše Krista.

Liebe Gemeinde, die Passionszeit und Ostern sind noch nicht lange vorbei. Jesu Leiden, sein Tod am Kreuz und das Wunder der Auferstehung sind uns noch immer präsent, obwohl der Osterjubel vom letzten Sonntag schon fast vom Lärm und der Hektik des Prager Alltags verschlungen wird.

Milí bratři a sestry, postní a velikonoční doba ještě ani zdaleka nepatří minulosti. Ježíšovo utrpení, jeho smrt na kříži a zázrak vzkříšení jsou stále přítomné, bez ohledu na to, že hluk a hektičnost pražských všedních dnů již téměř pohltil velikonoční jásot minulé neděle.

Doch erinnern wir uns heute noch einmal an das Unglaubliche, das vor fast 2000 Jahren geschehen ist. Gott, unser himmlischer Vater, hat seinen Sohn gegeben – er hat ihn für uns gegeben und für unsere Sünden. Jesus hat unglaubliche Qualen auf sich genommen, um uns zu retten. Wie es im Johannesevangelium heißt: „Denn also hat Gott die Welt geliebt, dass er seinen eingeborenen Sohn gab, damit alle, die an ihn glauben, nicht verloren werden, sondern das ewige Leben haben.“

Vzpomeňme si dnes přesto ještě jednou na onu neuvěřitelnou událost, která se odehrála před téměř 2000 lety. Bůh, náš nebeský Otec, nám dal svého Syna – dal ho za nás a za naše hříchy. Ježíš vzal na sebe nepředstavitelné utrpení, aby nás zachránil. Jak čteme v Janově evangeliu: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“

Haben Sie – ebenso wie ich – selbst Kinder? Ich habe einen Sohn – er wird übermorgen 9 Monate alt. Ich könnte es mir nicht vorstellen, meinen Sohn zu opfern. Und ich denke, so geht es uns allen. Es ist ein für uns unvorstellbares Opfer, das Gott am Karfreitag uns Menschen bringt. So unermesslich groß ist seine Liebe zu seiner Welt, die er geschaffen hat. Über eben diese Liebe schreibt der Jünger Johannes auch in einem seiner Briefe. Dieser Text soll heute der Text für unsere Predigt sein.

Máte vy osobně – stejně jako já – děti? Já mám syna, pozítří mu bude 9 měsíců. Nedokážu si představit, že bych svého syna obětoval. A myslím si, že jsme na tom všichni podobně. Je to nepředstavitelná oběť, kterou nám lidem na Velký Pátek Bůh přináší. Tak nepředstavitelně veliká je jeho láska ke světu, který stvořil. Právě o této lásce nám píše učedník Jan v jednom ze svých listů. Tento text by měl být dnes textem našeho kázání.

Im 1. Johannesbrief Kapitel 3 können wir lesen: „Sehet, welch eine Liebe hat uns der Vater erzeiget, dass wir alle sollen Gottes Kinder heißen – und wir sind es auch. 2 Meine Lieben, wir sind schon Gottes Kinder; es ist aber noch nicht offenbar geworden, was wir sein werden. Wir wissen aber: wenn es offenbar wird, werden wir ihm gleich sein; denn wir werden ihn sehen, wie er ist. 3 Und ein jeder, der solche Hoffnung auf ihn hat, der reinigt sich, wie auch jener rein ist.“ Vor 8 Wochen, bei der Eröffnung der Aktion „Hoffnung für Osteuropa“ in Neumarkt, Bayern, hat der Chor der Gemeinde eben diesen Text gesungen – eine Vertonung von Felix Mendelssohn Bartholdy aus dem Oratorium „Paulus“ – und seither hat mich dieser Text nicht losgelassen. Er beschäftigt mich und oft denke ich darüber nach, ob wir uns eigentlich täglich dieser Liebe bewusst sind.

Ve třetí kapitole prvního listu Janova čteme: „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími a jsme jimi. Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest. Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý.“ Před 8 týdny, při zahájení akce „Hoffnung für Osteuropa“ v bavorském Neumarktu, zpíval pěvecký sbor právě tento text – zhudebněný Felixem Mendelssohnem Bartholdym v Oratoriu „Paulus“ – a od té doby ve mně tento text stále rezonuje. Často nad ním hloubám a přemýšlím, jestli si vlastně ve svém každodenním životě tuto lásku uvědomujeme.

Sünde und ihre Vergebung ist immer wieder ein Thema: bei meiner Arbeit und auch in meinem privaten Leben. Immer wieder sprechen mich Menschen an – junge wie alte – und bitten mich um ein Gespräch. Oft haben sie gesündigt vor Gott, oder glauben es getan zu haben. Manche sind verzweifelt und glauben, sie haben dadurch den sogenannten »rechten Weg« verlassen und Gott wendet sich von ihnen ab.

Hříchy a jejich odpuštění jsou vždy aktuálním tématem: v mé práci i v mém osobním životě. Opakovaně mě oslovují lidé – mladí i staří – a žádají mne o rozhovor. Často zhřešili před Bohem, nebo se domnívají, že zhřešili. Mnozí jsou zoufalí a jsou přesvědčeni, že takto opustili takzvaně „správnou“ cestu a že se od nich Bůh odvrací.

Ich erzähle ihnen dann von Gottes Liebe, die uns immer wieder begegnet – wie auch in unserem Predigttext. „Sehet welch eine Liebe hat uns der Vater erzeiget, dass wir alle Gottes Kinder heißen sollen – und wir sind es auch!“ Wir sind alle Gottes Kinder. Warum sollte ein liebender Vater seinen Kindern nicht vergeben?

V takových chvílích vyprávím o Boží lásce, se kterou se stále setkáváme – stejně jako v textu našeho kázání: Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími a jsme jimi! Všichni jsme děti Boží. Proč by milující Otec neměl odpustit svým dětem?

Jedes Kind erlaubt sich ja auch ab und an einen Fehltritt. Hat ihr Kind sie schon einmal angelogen – vielleicht aus Angst vor der Reaktion auf eine schlechte Schulnote? Vielleicht hat ihr Kind einmal eine Packung Kaugummi im Laden mitgehen lassen? Vielleicht macht ihr Kind irgendwann einmal etwas ganz Dummes und kommt in Schwierigkeiten. Und was machen Sie da als Eltern? Sind sie dann auf immer und ewig ihrem Kind böse? Lassen sie es dann mit seinen Problemen allein? Oder verzeihen Sie es ihm, weil Sie Ihr Kind lieben?

Každé dítě se občas dopustí chybného kroku. Už vás někdy vaše dítě obelhalo – snad ze strachu z vaší reakce na jeho špatnou známku ze školy? Nebo ukradlo v obchodu žvýkačky? Možná se vaše dítě někdy dopustilo úplné hlouposti a dostalo se do nesnází. Co potom uděláte vy – jako rodiče? Navždycky na své dítě zanevřete? Necháte ho s jeho problémy samotné? Nebo mu odpustíte, protože své dítě milujete?

Wir können uns den vielen Anfechtungen des täglichen Lebens nicht entziehen. Wir sind voll von Sünden – jeden Tag. Aber wir können uns als Christen einer Tatsache gewiss sein: Gott ist zu uns wie ein Vater, der seine Kinder nie vergisst. Er ist zwar groß, aber für uns immer ansprechbar. Wenn wir zu ihm beten – egal wo: in der Kirche, auf der Straße, in der Metro oder zu Hause – er hört uns zu. Er hört uns zu und er versteht uns! Wenn wir beten „Gott sei uns Sündern gnädig“, dann können wir auf seine Liebe hoffen: „Sehet welch eine Liebe hat uns der Vater erzeiget, dass wir alle Gottes Kinder heißen.

“Nedokážeme se vymanit z mnohých pokušení všedního života. Proviňujeme se každý den. Ale jako křesťané si můžeme být vědomi jedné skutečnosti: Bůh se k nám chová jako otec, který na své děti nikdy nezapomíná. Je sice vznešený, ale vždy se na něho můžeme obrátit. Když se k němu modlíme – lhostejno kde: v kostele, na ulici, v metru či doma – naslouchá nám. Naslouchá nám, a rozumí nám! Když se modlíme: „Bože, buď milostiv nám hříšným,“ můžeme doufat v jeho lásku: „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími.“

Liebe Gemeinde – oder besser: liebe Kinder Gottes, verstehen Sie mich nicht falsch. Dieses Angebot Gottes ist kein Freifahrtschein nach dem Motto: „Gott ist mein Vater, dann kann ich auch sündigen wie mir beliebt. Er vergibt mir das schon.“ Das ist nicht so.

Drazí bratři a sestry, nebo lépe: milé děti Boží, abyste mi dobře rozuměli: tato Boží nabídka není nějakou povolenkou typu: „Bůh je můj Otec, tak si mohu podle libosti hřešit a on mi to odpustí.“ Takhle to není.

Aber wenn wir uns einen Fehltritt leisten – sei es aus Versehen oder weil wir in diesem Augenblick keine andere Möglichkeit gesehen haben – und diesen Fehltritt vor Gott unseren himmlischen Vater bringen, dann wird Gott das Gleiche zu uns sagen, was auch Jesus unzählige Male im Neuen Testament gesagt hat: „Mein liebes Kind: Deine Sünden sind Dir vergeben.“ Und wie es im Predigttext heißt: „Und ein jeder, der solche Hoffnung auf ihn hat, der reinigt sich, wie auch jener rein ist.

“Když se již dopustíme chyby – ať je to z opomenutí nebo proto, že v tomto okamžiku nevidíme jinou možnost – a tuto svou chybu přineseme před Boha, našeho nebeského Otce, pak nám Bůh řekne totéž, co řekl i Ježíš nesčetněkrát v Novém Zákoně: „Milé dítě, tvé hříchy jsou ti odpuštěny.“ A jak slyšíme i v textu kázání: „Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, tak jako on je čistý.“

Doch Gott hat nicht nur für uns seinen Sohn gegeben. Jesus hat nicht nur unsere Sünden mit in seinen Tod genommen. Gott hat es bewirkt, dass Jesus die Macht der Sünde und des Todes überwindet. „Den Tempel, den Ihr einreißt, werde ich in drei Tagen wieder aufbauen.“ Und so geschah es, dass in der Nacht nach dem Sabbat der Stein vom Grab weggewälzt wurde. Engel – Gestalten voller Licht – waren dort, wo vorher noch der Leichnam Jesu gelegen hatte. „Fürchtet Euch nicht,“ sagte der Engel zu den Frauen, die als erste am leeren Grab waren. „Ihr sucht Jesus. Hier ist er nicht. Er ist auferstanden, wie er gesagt hat.

“A co více: Bůh nejenže dal za nás svého Syna. Nejenže Ježíš vzal naše hříchy s sebou na smrt. Bůh způsobil, že Ježíš přemohl moc hříchu a smrti. „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej vystavím.“ Tak se i stalo: v noci po sabatu byl kámen od hrobu odvalen. Na místě, kdy původně leželo Ježíšovo mrtvé tělo, nyní byli andělé – bytosti plné světla. „Nebojte se!“ řekl anděl ženám, které přišly jako první ke hrobu. „Hledáte Ježíše Nazaretského, který zemřel na kříži? Není zde. Vstal z mrtvých.“

Seit seiner Auferstehung glauben wir Christen daran, dass der Tod nicht das Ende ist. Wir haben die Hoffnung, dass wir, wenn wir gestorben sind, in das Reich Gottes kommen, ins Paradies, und dort neben Jesus Platz nehmen dürfen. Auch von dieser Hoffnung spricht der Predigttext, wenn Johannes schreibt: „Wir wissen aber: wenn es offenbar wird, werden wir ihm gleich sein; denn wir werden ihn (– also Gott, unseren Vater –) sehen, wie er ist.“

Od Kristova Zmrtvýchvstání my křesťané věříme, že smrt není konec. Máme naději, že po smrti vejdeme v Boží království, do ráje, kde budeme smět zaujmout místo vedle Ježíše. Text kázání mluví i o této naději, když Jan píše: „Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme (– tedy Boha, našeho Otce –) takového, jaký jest.“

Mit dieser Hoffnung können wir heute noch einmal einstimmen in den Osterjubel und ihn hinaustragen, wie Jesus es auch seinen Jüngern am Ende des Matthäus–Evangeliums aufgetragen hat: „Darum gehet hin und machet zu Jüngern alle Völker: Taufet sie auf den Namen des Vaters und des Sohnes und des heiligen Geistes und lehret sie halten alles, was ich euch befohlen habe. Und siehe, ich bin bei euch alle Tage bis an der Welt Ende.“

S touto nadějí můžeme dnes ještě jednou zajásat velikonoční radostí a nést ji dále, pověřeni jako učedníci, jež vysílá Ježíš v závěru Matoušova evangelia: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“

Geht also hin in den Tag, in die Woche und in die kommende Zeit. Tragt den Osterjubel mit leuchtenden Augen und mit flammenden Herzen hinaus in die Welt. „Der Herr ist auferstanden! – Er ist wahrhaftig auferstanden!“ Lacht die Menschen an, die Euch begegnen. Seid Euch der Liebe Gottes so bewusst, wie ich es seit einigen Wochen bin. Lacht die Menschen an, werdet zu Aposteln und erzählt den Menschen von dieser unermesslich großen Liebe Gottes – ebenso wie es Johannes in seinem Brief tut: „Sehet welch eine Liebe hat uns der Vater erzeiget, dass wir alle Gottes Kinder heißen sollen – und wir sind es auch!“

Jděte tedy do nového dne, týdne a do nastávajícího času. Neste velikonoční radost se zářícíma očima a plamenným srdcem do světa. „Kristus vstal z mrtvých! – Vpravdě vstal!“ Usmějte se na lidi, se kterými se setkáte. Buďte si vědomi Boží lásky, jako si ji já již několik týdnů uvědomuji. Usmívejte se na lidi, stávejte se apoštoly a vyprávějte lidem o této nezměrně veliké Boží lásce – stejně jako Jan ve svém listu: „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími a jsme jimi.“

Und der Friede Gottes, der höher ist als alle Vernunft bewahre Eure Herzen und Sinne in Christus Jesus.

A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.

Amen.