Najdete nás: Modřanská 1821/118, 147 00 Praha 4
ukázat na mapě

L 14,25–33

Kniha: Čtení: 1Kr 17,1–7 | Text: L 14,25–33

Datum: 18. 4. 2010

Autor: bratr farář Jaroslav F. Pechar

Písně: 625, 176, 680, (VP: 408, 397, 367), 510, 549, 702

Introit: Ž 84,2–6
Čtení: 1Kr 17,1–7
Text: L 14,25–33
Poslání: 1Pt 2,1–4

Milí bratři a sestry,

nechce toho po nás Pán Ježíš zrovna málo… Vzdát se rodiny staré i nové, vzdát se sám sebe, nosit svůj kříž – a jinak že nemá vlastně žádný smysl za ním chodit… Jasně – Pán Ježíš měl rád vyhrocené formulace. Alespoň mi to tak připadá, že v řadě případů ani nečekal, že by ho někdo měl brát doslova. Čas od času to ani nejde a jeho posluchači měli problém právě v tom, že se je snažili doslovně brát. Vzpomeňme si na rozhovor s Nikodémem o tom, že je potřeba znovu se narodit. Nikodém tehdy dumal, jak se u všech všudy může člověk dostat nazpátek do těla matky, aby se mohl narodit podruhé a bylo mu vysvětleno, že jde o narození duchovní. Byli v dějinách církve lidé, kteří vzali doslova třeba takové ty pasáže o vydloubávání vlastních očí a usekávání údů. Jasná nadsázka jsou slova o trámu v očích a tak. Ono na takovéto vyhrocené výpovědi lépe vynikne, o co tu vlastně jde.

Na stranu druhou – nechtěl bych tu dnešní Ježíšovu výzvu prostě shodit ze stolu, jako že to Pán Ježíš vlastně nemyslel tak vážně. Že nic se nejí tak horké, jak se uvaří a že když foukneme zleva i zprava, pak jednu lžičku za tatínka, jednu lžičku za maminku – i s tímhle textem se vypořádáme tak, aby to nebolelo. K nějaké změně dojít musí, to je bez debat. I to dloubání očí a odtínání končetin má nějaký obsah, který je potřeba promyslet a uplatnit v životě. Byť k tomu nebudeme téměř jistě potřebovat skalpel. Právě tak je to i s tím dnešním textem. Musíme se zamyslet nad tím, co je cílem onoho „zřeknutí se“ a z toho pak poznat, jaké prostředky k tomuto cíli vedou. Jak to „zřeknutí se“ bude vypadat v praxi.

„Kdo přichází … a nedovede se zříci … nenese svůj kříž (za mnou) … nemůže být učedníkem.“ Cílem je být učedníkem. To slovo už se dneska mimo církev téměř neužívá. Časy, kdy pan mistr dělal řemeslo, nejmladší učedník tak leda zametal dílnu, ale postupně se propracovával dál a dál – ty už jsou asi nenávratně pryč. Starozákonní židovství ani jinou podobu učedníků nezná. Proroci a učitelé neměli žádné učedníky, které by vzdělávali, cvičili či poučovali. Měli pomocníky, „prorocké mládence“, kteří se starali o jakousi technickou výpomoc – jídlo, nocleh, ochrana. To až řecká kultura (nějakých sto dvě stě let před Kristem) přinesla rabínské školy a rabínské žáky. Ti si vyhledali učitele a pod jeho vedením se pak připravovali na rabínskou dráhu. Ta materiální péče tu zůstala, ale její význam ustoupil do pozadí. Dopředu se dostala část vzdělávací. Snaha vychovat si následovníky. Žáci skutečně po léta svého učitele následovali a někdy po 40. roce života se mohli osamostatnit a vzdělávat vlastní žáky. Osamostatnit se ale nemuseli, mohli rozhodně následovat svého mistra a po jeho smrti pak uchovávat jeho styl práce i jeho památku.

Takto měl své učedníky Jan Křtitel. Lidi, kteří za ním přišli a zůstali. Od Jana se učili, co je dobré a co ne. Zůstali mu nablízku, když byl uvězněn. Když zemřel, postarali se o důstojný pohřeb. Někteří z učedníků Pána Ježíše byli původně učedníky Jana Křtitele a k Ježíšovi po smrti svého učitele přešli. Potud tedy byl okolo Pána Ježíše okruh učedníků velmi podobný jako okolo Jana Křtitele, ale i jako okolo jakéhokoliv jiného rabína té doby. Říkám velmi podobný, protože podstatným rozdílem byli učedníci, které Pán Ježíš sám povolal. O těch ale dnes není řeč. V té situaci, kterou popisuje evangelista, jdou za Pánem Ježíšem zástupy a jdou zcela po své vůli.

Je tu tedy na straně jedné Mistr a na straně druhé velké množství lidí, kteří se chtějí stát učedníky tohoto Mistra. Zástupy zájemců. Těmto zástupům pak Pán Ježíš sděluje podmínku pro přijetí mezi učedníky. Tato podmínka se skládá ze třech částí: (1) schopnost vzdát se těch nejbližších, (2) ba dokonce i sám sebe a (3) nesení vlastního kříže za Ježíšem. U toho posledně jmenovaného pozor, abychom do textu nevnášeli něco jiného, než o co mu jde. Zůstaňme v souvislosti předchozích dvou částí. „Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.“ Nezapomeňme, že důraz stále leží na onom „nejde za mnou“. Důraz je stále na tom, jak vypadá učednictví. Jde přeci o to být učedníkem. Jde o to jít za Ježíšem. Jde o to ho následovat. Tady nejde o nějakou trpělivost v nesení kříže, ve snášení vlastních trablů a trápení. To je taky pravda a na jiných místech v Bibli to bude vyzdviženo, že máme být trpěliví. V této souvislosti ale jde o to, abychom všechno, co máme, byli ochotni přinést před Ježíše, předložit mu to.

Podívejme se na ty tři části, které Pán Ježíš vyjmenovává: (1) otec, matka, žena, děti, sourozenci. Pak jsem tu (2) já sám a nakonec (3) můj kříž. (1) Rodina, příbuzní – to jsou vnější jistoty. (2) My sami – to jsou naše vnitřní jistoty i nejistoty. (3) Kříž – to jsou vnější nejistoty. Tohle všechno musíme být ochotni nabídnout Ježíšovi, aby s tím něco udělal on. To, co je v našem životě dobré i to, co je v našem životě zlé; to, co na nás doléhá z vnějšku i to, co je v našem srdci – to vše musíme svěřit Ježíšovi, ať už s tím nadělá, co chce.

Je toho hodně dobrého, co ve svém životě máme. Jsou tu všechny ty vnější věci, jako je rodina, ale i majetek, postavení. Jsou tu věci vnitřní, jako jsou vztahy, jako je víra, schopnosti, vědomosti, vzdělání, naše očekávání a touhy a motivace. Je spousta dobrého v našem životě. A je toho také hodně zlého, s čím máme kříž. Všemožná trápení zase s tou rodinou, někdy s majetkem, někdy se zdravím, s tím co neumíme, nezvládáme, nestíháme… Máme to ale kříž se světem okolo nás i sami se sebou.

Ano neseme ho – ale neseme ho za Ježíšem? „Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.“ Je potřeba i tyhle zlé věci předkládat Bohu. Ne si říkat, že nějak bylo a nějak bude. A co s tím Pán Bůh nadělá a co je mu vlastně po tom. Je příliš vysoko a daleko. A já už si s tím nějak poradím a vyřeším to.

Tudy ne! To není dobrá cesta! Co když je v Božích úmyslech nás v tom ještě chvíli nechat? Já vím, zní to divně, ale apoštol Pavel (2K 12,6nn) třikrát volal k Pánu, aby byl zbaven ostnu, posla satanova, který ho srážel, aby se nepovyšoval. Třikrát volal k Pánu, aby ho tohoto trápení zbavil, ale Boží odpověď byla: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“

Kdo chce vyhrát, musí umět prohrávat. Skrze samá vítězství leda tak zpychneme. Mluvili jsme o tom na poslední biblické hodině v souvislosti s králem Davidem, že teprve skrze prohry člověk roste. Teprve tam, kde si uvědomí svoji vlastní slabost, tam se na jeho životě může projevit Boží síla. Je potřeba zápasit a čas od času také v zápase prohrát, aby člověk dokázal do svého života přijmout Boží milost, protože tato milost dokáže víc, než všechny lidské síly. Tohle apoštol Pavel taky pochopil, a proto napsal, že „bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.“ (1K 1,25)

Díky nedělní škole nás bude teď po několik týdnů provázet prorok Elijáš. To kvůli němu jsem vybral tento evangelijní text, protože Elijáš je přesně ten typ člověka, který si prošel obdobím výher a proher, měl schopnosti i slabiny, žil v době, která měla svoje klady i zápory – ale s tímhle vším dokázal přicházet před Hospodina, aby s tím on něco nadělal.

Jsme v období rozděleného království. Achab nastupuje necelých 60 let po rozpadu říše. To je dost důležité, protože v paměti lidí stále ještě zůstává období Šalomounovy vlády, kdy ekonomický boom byl, ale za cenu vysokého a stále zvyšovaného daňového zatížení. Navíc výnosy byly investovány do věcí, které nepřináší zisk a většinu národa nezajímaly – reprezentativní budovy v hlavním městě, modernizace armády, i když žádná válka nehrozila. Víme, že Šalomoun si sňatkovou politikou zajistil mír v oblasti a tak i armáda měla jen reprezentativní význam. Právě daňové zatížení a soustředění investic na Jeruzalém vedly k rozpadu říše!

My se v tuto chvíli ocitáme v té „odpadlické“ části, která nechtěla mít s Jeruzalémem a s davidovskou dynastií nic společného. Země se rozpadla na sever a jih, Samaří a Jeruzalém, Izrael a Judu. Teď jsme tedy na severu, v Samaří, na trůnu je král Achab a jeho manželka je Jezabel, sidonská princezna, tedy dcera panovníka sousední rozhodně ne bezvýznamné oblasti. Týr, Sidón – to je Fénicie, přímořská oblast, strategický partner pro vojenství i obchod. Sňatek s Jezabel znamenal potvrzení mírových vztahů a otevřené dveře pro obchod a rozvoj v oblasti. Stabilní vláda jednoho panovníka (Achab vládl přes 20 let), mírové vztahy s okolím – to vše je vpravdě ekonomický balzám pro oblast, která za Šalomouna rozhodně nepatřila k centru říše, ale mnohem spíš připomínal dojnou krávu, ze které se vysávaly peníze na stavby v Jeruzalémě.

Ohlášené sucho je ale čára přes rozpočet tomuto politicko – ekonomickému hojení. Sráží se tu dvě koncepce pohledu na to, co je potřeba pro blaho lidu. Z pohledu panovníka je tahle Eliášova akce něco jako teroristický čin. Stížnosti lidu se ovšem snesou na hlavu Achabovu, protože on je tu král. Jeho povinností je nějak uklidnit bohy či Boha, prostě toho, kdo je zodpovědný za nebeskou vláhu. Tady je pohanství krásně přímočaré a srozumitelné.

Achab je natolik zpohanštělý žid, že na tuhle hru přistoupil. Tohle je způsob jednání, který mu vyhovuje. Je to hra podle jediného pravidla: „Pane králi, dělej, co umíš, dělej, co chceš – ale ať je tu klid a máme se dobře!“ Chceme stabilní vládu, nízké daně, co jíst a klid. To přinese v konečném součtu spokojenost všem. Achab jde v posledku v Šalomounových stopách. Tedy pravda – ve stopách, kdy manželky odklonily Šalomounovo od Hospodina.

Elijášovi jde právě o poslušnost Hospodinu, ať to stojí, co to stojí. I kdyby měl padnout král, i kdyby měl přijít hlad, i kdyby měla přijít válka. Poslušnost Bohu musí být na prvním místě. Bůh (1) zná budoucnost a (2) má nás rád. Na poslušnosti Hospodinu se za takových okolností nedá v konečném součtu prodělat (abych parafrázoval Tomáše Dittricha z posledního Života víry). Proto když Eliáš vidí, že se Achab „dopouštěl toho, co je zlé v Hospodinových očích, více než všichni, kdo byli před ním“ a „tím, čeho se dopouštěl, urážel Hospodina, Boha Izraele, víc než všichni izraelští králové, kteří byli před ním,“ (1Kr 16,30n), chápe, že v tuto chvíli je potřeba udělat cokoliv, aby byl tento trend zastaven. Tři roky sucha v oblasti znamenají hodně hladu pro všechny, ale jestliže to zastaví rozmáhající se modlářství, tak to stojí zato!

U toho výdělku či prodělku je ale problém v tom výrazu „v konečném součtu“. Válka se skládá z bitev a i ve vyhrané válce jsou prohrané bitvy. A už jsme zase u toho, skrze co se roste. U té lidské slabosti, skrze kterou se projeví Boží síla. To je Elijášův postoj. V žádném případě ne postoj Achabův.

Elijáš je ochoten jít do rizika smrti hladem. Nemá žádnou jistotu, že skutečně přiletí každý den havrani…! Jasně, „všimněte si havranů: nesejí, nežnou, nemají komory ani stodoly, a přece je Bůh živí“ (L 12,24) – ale budou ochotni oni živit Elijáše? A zrovna havran… „Z létajících živočichů budete mít v opovržení … všechny druhy havranů,“ (Lv 11,13n)! A když už Elijáš překousne, že mu jídlo nosí zrovna havran, co to asi bude? Pečené kuřátko určitě ne! Hmyz, myši, něco z nějaké mršiny… Pro slušného žida je to odporné, pro příkladného žida je to děsivé. Elijáš do toho jde, protože Bůh řekl, aby do toho šel. Elijáš je Boží učedník podle Ježíšových nároků. Věci dobré i zlé, radosti i starosti, své naděje i svůj kříž – to všechno v jednom velkém balíku předkládá Pánu Bohu.

V konečném součtu se na tom nedá prodělat, ale v té které „mezifázi“ to může taky dost bolet. To Pán Ježíš ví a předem varuje každého, kdo by chtěl být učedníkem, aby si předem rozmyslel náklady. Proto Pán Ježíš mluvil o staviteli, který si nejprve udělá rozpočet a pak teprve staví. Mluvil o vojevůdci, který si udělá strategické plány a nemůže-li vyhrát, pak urychleně žádá o podmínky míru. „Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem…“ zopakuje Pán Ježíš, aby každému z nás řekl: Chcete jít za mnou? Uvědomte si předem, co vás to bude stát. Budete se muset rozloučit se vším, co tvořilo váš život. Už to nebude patřit vám, ale Bohu a Bůh rozhodne, co vám z toho nechá a co z vašeho života odstraní. Možná se budete muset rozloučit s nějakou tou plánovanou stavbou, možná se budete muset smířit s něčím či s někým za takových podmínek, které se vám vůbec nebudou líbit.

Jenže jde o ten konečný součet! Na konci takovéhoto života letěl Elijáš k Bohu v ohnivém voze, na konci takového života bude stát stavba vašeho života jako chrám Ducha svatého v míru a pokoji, které jsou bez konce.

Amen.