1Kr 3,16–28

Písně: 111, „Moudrost mi, Pane, dávej“, 373, 440, 672

Introit: Ž 111,10
Čtení: 1Kr 3,4–15
Text: 1Kr 3,16–28
Poslání: Jk 3,13–14

Milí bratři a sestry,

potkal jsem se před nedávnem s kázáním kolegy Jirky Grubera z Brna a tak se mi líbilo, že jsem si řekl, že je věčná škoda, aby zapadlo. Do přemýšlení, kam budeme směřovat v novém školním roce v práci sboru i do přemýšlení, kam směřovat svůj život každý den, když se ráno probudíme – do toho všeho nám může promluvit moudrý Šalomoun. Poučení pro naše hledání a rozhodování nám dodá Šalomoun přímo pověstný svojí moudrostí. To první, co nám řekne, ale bude, že to není primárně jeho moudrost. První čtení nám ukázalo, že taková moudrost, to není nic automatického. Moudré a vnímavé srdce je dar od Hospodina.

Šalomoun na začátku své vladařské dráhy pochopil, že před ním bude velké množství rozhodování, která se nedají vyřešit šablonovitě. Proto žádá o moudrost, o vnímavé srdce. Pro starověkého Izraelce je srdce centrem rozumu. V dnešní formulaci bychom tedy mohli parafrázovat Šalomounovu prosbu jako žádost o bystrý rozum. O schopnost pochopit, porozumět. Nalézat pravdu a nemuset se spoléhat jen na pocity a domněnky. Nemuset se spoléhat na stará řešení, byť se kdysi osvědčila. Řešit věci stereotypně je velké lákadlo a pokušení v mezilidských vztazích i v plnění pracovních povinností – myslet si, že když se naučím jeden způsob, jedno řešení, jeden postup, tak že mám až do konce života vystaráno. Dokud vlak mého života pojede pořád v těch samých kolejích, tak ho dost možná opravdu uřídím levou zadní. Jenže takovýto přístup rozhodí každá změna podmínek. Když se budeme příliš přeceňovat, tak záhy narazíme.

A opět – jsme v obdobné pozici, jako Šalomoun. Život před nás klade nejrůznější výzvy a úkoly. Mění se naše životní situace, mění se lidé kolem nás a měníme si my sami. V takové chvíli je potřeba bystrý rozum. Schopnost vidět pod povrch věcí. Schopnost pochopit, co se děje, co se mění a proč se to mění. A k tomu pak moudrost, tedy schopnost toto rozpoznání dobře využít. Potkáte spoustu lidí vzdělaných, chytrých – ale stejně nežijí dobrý a šťastný život. Mají bystrý rozum – ale chybí jim moudrost. Chybí jim schopnost všechno to poznání nějak zpracovat a pak použít.

Někdy si říkám, že to je dnes nejvlastnější úkol školy. Když moderní školství začínalo někdy za času Komenského či Marie Terezie, tak základem bylo předávání informací. Nás učili, že žáky máme učit, aby si ty informace sami vyhledávali. Dnes jsou informace jak houska na krámě, ale umět z nich vybrat ty opravdu užitečné je problém. Použít to, co umím, to je kumšt! V mechanických oblastech víme, že teprve cvik dělá ze schopnosti dovednost. Právě tak člověk ale potřebuje ještě něco navíc, aby se i prostá znalost informací přetavila do moudrosti, kdy těch informací, znalostí, schopností, dovedností člověk dokáže užívat tak, aby to bylo jemu i druhým ku prospěchu. Šalomounova prosba o moudrost tedy není nic překonaného. Boží oslava člověka, který po moudrosti touží, za moudrost se modlí, to je něco do dnešních dnů platného. Potud i „chodit po Božích cestách“ a „zachovávat Hospodinova nařízení a přikázání“, jak o tom Hospodin mluvil s Šalomounem, tak i to je úkol, který nic neztratil na své aktuálnosti.

Podívejme se, jak tedy vypadalo praktické využití Šalomounovy moudrosti. To, co bychom se z příběhu měli naučit, je již zmiňovaná schopnost reagovat nově, jinak, než by bylo zvykem. K tomu navíc pak rozpoznání, že nejde o Šalomounův ostrovtip, ve kterém přechytračil jakousi prolhanou ženu. Jde o to, že v tomto světě jedná Bůh skrze ty, kteří mu naslouchají. Skrze jejich dílo se totiž ve světě rozšiřuje poznání Boží vůle a tato Boží vůle se pak šíří dál. Proto se na Šalomounově rozhodování dozvíme mnohem víc o Hospodinu a jeho postojích, než o Šalomounovi jako takovém.

Příběh sám je jistě dostatečně známý. Přes Olbrachtovo převyprávění se dostal se jako ukázka z Bible dokonce i do školních čítanek. Dvě ženy porodily ve stejné době dítě. Jedno z dětí však zemřelo, zatímco druhé zůstalo na živu. Co přesně se tu noc stalo v onom domě, věděly jen ty dvě matky. Každá z nich však tvrdila něco jiného. Navzájem se obviňovaly, že jim ta druhá mrtvé dítě podstrčila. Obě stejně rezolutně tvrdily, že živé dítě patří jim. Problém byl v tom, že neexistoval svědek, který by tvrzení jedné nebo druhé potvrdil. Jak takovou situaci vyřešit?

Když už dopředu víme, co Šalomoun udělal, ani si neuvědomíme, že se nabízela řada jiných možnosti, jak se s celou kauzou vypořádat. Stojí za to se nad nimi chvíli zamyslet.

Většina králů a soudců by se takovým případem vůbec nezabývala. Ty dvě ženy byly přece nevěstky. Děti se jim narodily mimo manželství. Byly důsledkem morálního selhání a hříchu. Šalomoun mohl ty ženy klidně vyhnat se slovy: „Sami jste si zavinily, co se stalo. Vždyť ani nevíte, kdo jsou otcové vašich dětí? Já to za vás řešit. nebudu!“Ale Šalomoun se snižuje k tomu, aby řešil spor dvou prodejných žen a snaží se jim dopomoci ke spravedlnosti. Příběh tak potvrzuje, že Bůh jen připraven nám pomoci i tehdy, když jsme si své problémy sami zavinili. Bůh nás neodhání a neodmítá, i když jsou naše těžkosti důsledkem vlastních hříchů a chyb. K Bohu se může obrátit každý člověk, i když ví, že by se měl za své problémy stydět. K Bohu můžeme přijít s každým problémem a s každou bolestí. Pamatujme na to, až zase vyvedeme nějakou hloupost. Styďme se, za to, co jsme způsobili, ale nestyďme se s tím přijít k Bohu, neboť jedině on může naše problémy vyřešit.

Nejjednodušším způsobem, jak mohl Šalomoun spor vyřešit, bylo losování. V té době se Boží vůle velmi často zjišťovala losem a je překvapivé, že se Šalomoun k této tehdy velmi rozšířené metodě neuchýlil. Mělo by to tu výhodu, že by sám nemusel rozhodovat nic. Hodil by šekelem a bylo by jasno. Bible však dává ruce pryč od toho, abychom hledali pravdu a Boží vůli za nějakými náhodnými jevy. Tak jako se Bůh nezjevuje v ohni, v bouři, ani v zemětřesení, tak jako se nedá jeho vůle vyčíst z pohybu planet ani ze směru tahu ptáků, nedá se poznat ani z náhodných jevů a znamení. Tomu, co si Bůh přeje, je třeba pozorně naslouchat a ne sledovat, zda nám padne panna nebo orel. Boží vůli nemáme hledat v náhodných událostech, které nemůžeme změnit. Ne slepá náhoda, ale naše vnímavost a snaha porozumění Božím cestám, poctivé hledání v Písmu a upřímná modlitba nám ukáži cestu a směr, kterým se dát.

Šalomoun mohl ovšem celý spor vyřešit také tím, že by vyhledal nějakého opuštěného sirotka a přidal by ho k dítěti, o které se ženy přetahovaly. Pak by podělil obě ženy jedním dítětem, aby ani jedna z nich nepřišla zkrátka. Bylo by to humanistické řešení. Sirotek by dostal mámu, obě nešťastné matky by měly po dítěti a všichni by mohli být spokojeni. Jen by se tím mlčky potvrdilo, že lež a podvod se nakonec vyplácí. Lidé by si řekli, když někdo spáchá zločin, a nikdo ho přitom nevidí, vydělá na tom. Šalomoun by sice uspokojil obě ženy, ale pravda by dostala na frak. A to by bylo zlé. Moudrost nespočívá v tom, že se vyhoví pokud možno všem. Náš úkol je nalézt pravdu, i když si tím třeba naděláme nepřátel. Lež se a podvod se nesmí vyplácet.

Podobně by to dopadlo, kdyby Šalomoun ženám sporné dítě odebral a dal ho na vychování některé jiné ženě. Potrestal by tak obě sokyně. Když se nemůžete dohodnout, nebude mít dítě žádná. Bylo by to sice rychlé a elegantní řešení, ale znamenalo by to odsoudit stejně vinnou i nevinnou. Někdy se to tak dělá. Nejjednodušší je potrestat všechny. Když se cítíme ukřivdění, pomstíme se někdy všem bez rozdílu. Ale tím se zlo šíří dál a dál a vrací se pak jako bumerang, když to nejméně čekáme.

Šalomoun mohl obě ženy také podrobit tělesnému trestu. Byla to tehdy běžná vyšetřovací metoda. Vycházelo se z představy, že bolest člověka donutí říci pravdu. Naštěstí dnes už víme, že ve strachu a bolesti je člověk schopen říci a přiznat cokoli, jen aby se mu ulevilo. Nevyhrála by tedy pravda, ale hrubá síla, strach a ponížení. Když někoho vystrašíme a zaženeme do kouta, když mu pohrozíme nebo mu dokonce způsobíme bolest, nic pravdivého se od něho nedozvíme. Ve strachu možná lidé řeknou a udělají, co po nich chceme. Ale nic dobrého to nepřináší. Násilím se nic nevyřeší.

Šalomoun naplněn Duchem Boží moudrosti se tedy rozhodl postupovat jinak. Nepoužil ani jeden z obvyklých způsobů, jak se tehdy řešily podobné případy, kdy chyběl očitý svědek. Podrobil však ty ženy zkoušce. Mohli bychom ji nazvat zkouška lásky. Předstíral, že chce dítě zabít. A tu se ukázalo, že jedna z žen to docela přivítala. „Když nemůžeme mít dítě obě, ať ho nemá ani jedna.“ Na tomto příkladě vidíme, jak strašně může člověk změnit závist. Ty ženy byly možná ještě včera dobré přítelkyně. Každopádně byly sousedky, jakkoliv to zní divně při jejich zaměstnání, tak to byly „kolegyně“. Ale naráz přeje jedna druhé to nejhorší. Závist dovede rozeštvat nejednu rodinu a zničit i ty nejkrásnější vztahy. Závist je špatný rádce. Nepočítá totiž s tím, že Bůh nám může dát vše. Dokonce i nahradit, oč jsme přišli. Závistí se nechá opanovat ten, kdo už od Boha nic nečeká. A to není moudré ani prozíravé.

Ale je tu ještě druhá žena. Když slyší, že chce král dítě rozpůlit mečem, odvážně a bez dlouhého přemýšlení vykřikne: „Dejte ho té druhé. Já se ho vzdávám. Jen ho, prosím vás, nechte naživu!“

A my si v duchu řekneme: Ano, tak mluví jeho pravá matka. Jenže tak mluví nejen matka. Stejně mluví každá nezištná a čistá láska. Opravdová láska se raději vzdá toho, co jí patří, než aby někomu ublížila. Mateřská láska, která klade dítě nad sebe sama, je srovnatelná s láskou, kterou nás všechny miluje Ježíš Kristus. A touto láskou bychom se měli řídit nejen když jde o životy našich dítěte, ale i ve všech ostatních případech. Neboť k této lásce a životní moudrosti se Bůh přiznal.

Šalomoun neměl možnost zjistit, která žena je skutečnou matkou dítěte. Neexistoval svědek ani žádný jiný důkaz. Bylo tu pouze svědectví proti svědectví. Ale když si měl vybrat, které ženě to dítě svěří, dal ho té, které jej milovala víc než sebe. Té, která byla připravena se ho vzdát, aby mu zachránila život. Takhle soudil Šalomoun v moudrosti od Boha a i proti si myslím, že podobně bude Bůh soudit i nás. Ne podle našich hříchů, ale podle lásky, kterou projevíme.

Ty dvě ženy jsou jako dvě životní cesty. Jedním směrem míří cesta sobectví, závisti, ukřivděnosti a mnozí po ní kráčí. Ale je tu také cesta sebezapření, lásky a oběti. Je úzká a málo navštěvovaná. Bible však svědčí o tom, že Bůh si svou cestu už dávno vybral. To by nás mohlo povzbudit a inspirovat, až budeme stát na rozcestí. Bůh tak jako pravé matky dává přednost svým dětem před sebou samým. Ježíš Kristus za nás položilo život, abychom mohli žít zbavení všeho strachu a výčitek svědomí. A zve nás, abychom se i my vydali tímto směrem.

Amen.