1S 1-3 – O poslouchání, neposlouchání a vyslyšení

1S 1,1-3+9-15

Byl jeden muž z Ramatajim-sófímu, z Efrajimského pohoří; jmenoval se Elkána. Byl to Efratejec, syn Jeróchama, syna Elíhúa, syna Tochúa, syna Súfova. Měl dvě ženy: jedna se jmenovala Chana a druhá Penina. Penina měla děti, Chana děti neměla. Ten muž putoval rok co rok ze svého města, aby se klaněl Hospodinu zástupů a obětoval mu v Šílu. Tam byli Hospodinovými kněžími dva synové Élího, Chofní a Pinchas.

Jednou, když v Šílu pojedli a popili, Chana vstala, zatímco kněz Élí seděl na stolci u veřejí Hospodinova chrámu, a v hořkosti duše se modlila k Hospodinu a usedavě plakala. Složila slib. Řekla: „Hospodine zástupů, jestliže opravdu shlédneš na ponížení své služebnice a rozpomeneš se na mne, jestliže na svou služebnici nezapomeneš, ale daruješ své služebnici mužského potomka, daruji jej tobě, Hospodine, na celý život; břitva se jeho hlavy nedotkne.

„Když se před Hospodinem tolik modlila, Élí dával pozor na její ústa. Chana hovořila jen v srdci a pouze její rty se pohybovaly, ale její hlas nebylo slyšet, takže ji Élí pokládal za opilou. Řekl jí proto: „Jak dlouho budeš opilá? Zanech už vína!“ Ale Chana odpověděla: „Nikoli, můj pane; jsem žena hluboce zarmoucená. Nepila jsem víno ani jiný opojný nápoj, pouze jsem vylévala před Hospodinem svou duši.

Chana – to jméno znamená „ta, která má milost od Boha“. Ale moc to tak nevypadalo. Spíš měla pocit, že Bůh jí neslyší. Každý rok chodila do chrámu a každý rok se modlila, aby měla děťátko.

Jak to udělat, aby nás Hospodin slyšel? Je potřeba při modlitbě mluvit nahlas? Víc křičet? A může se vůbec při modlitbě křičet? To ano, když to člověk potřebuje.

Ale potřeba to není – protože Bůh je nám blízko, tak blízko, že nás slyší i když mluvíme šeptem. Tak blízko, že nás slyší dokonce i když mluvíme jenom pro sebe v duchu. A dokonce nás slyší, i když nenajdeme ta správná slova, která by vyjádřila to, co nás trápí a tíží. I kdy to neumíme vyslovit a vyjádřit.

Chana otěhotněla, a než uplynul rok, porodila syna a pojmenovala ho Samuel (to je Vyslyšel Bůh). Řekla: „Vždyť jsem si ho vyprosila od Hospodina.“

Možná tehdy Chana zpívala nějakou takovou písničku: 648 – Pane slyš náš hlas

Text a kázání 1S 2,12-17 + 1S 3,2-10Synové Élího byli ničemníci, neznali se k Hospodinu. Uplatňovali vůči lidu tento kněžský řád: Kdykoli někdo připravil obětní hod, přicházel kněžský mládenec s trojzubou vidlicí, právě když se maso vařilo. Vrazil ji do kotle nebo do hrnce, do kotlíku nebo do kotlíku nebo pekáče, a co vidlice zachytila, to si bral kněz pro sebe. Tak to dělávali všem z Izraele, kteří tam do Šíla přicházeli. Dokonce dříve než obrátili tuk v obětní dým, přicházel kněžský mládenec a říkal obětujícímu muži: „Dej knězi maso na pečeni. Nepřijme od tebe maso vařené, ale syrové.“ Když mu ten člověk řekl: „Napřed se musí obrátit tuk v obětní dým, pak si vezmi, po čem toužíš“, odpovídal: „Nikoli. Dej to hned. Nedáš-li, vezmu si to násilím.“ Hřích těch mládenců byl před Hospodinem nesmírně veliký, protože lidé znevažovali Hospodinovy obětní dary.

Hospodin nás tedy slyší. A co vy? Slyšíte dobře? Víte jak se to zkouší u doktora?

Zakryje se jedno ucho a druhým se napjatě poslouchá. Zkusíme si to: slovo čokoláda. Jak se vám to poslouchalo. A teď třeba: ukliď si pokoj. Je to rozdíl?

Některá slova se nám prostě poslouchají hůř. Říká se tomu selektivní neboli výběrová hluchota – když učitel řekne vytáhněte si svačiny, tak tomu je často lépe rozumět, než když řekne: Kdo chce jít k tabuli – to třída dost často na chvíli ohluchne.

Třeba Élí – ten dobře neslyšel. Neslyšel Chanu, která má trápení. Tak to někdy bývá, že ten, kdo se trápí, není moc slyšet. Prožívá své trápení potichu. Snadno přeslechneme a přehlédneme jeho trápení. Je potřeba hodně dávat pozor.

A pak tu byli Élího synové. Chofni a Pinchas. Chana – ta věřila, že Bůh jí slyší. Ale tihle dva si mysleli, že Bůh neslyší vůbec nic. Nevěřili, že by Bůh mohl slyšet o jejich lumpárnách. Říkali si: „Bůh nic neslyší, nemusíme ho poslouchat.“

Do svatyně přicházeli lidé, aby přinesli Bohu dary, ale Chofni a Pinchas si ty jejich dary brali pro sebe, a ještě jim vyhrožovali a prováděli ještě jiné špatnosti. Élí s nimi měl trápení, ale oni neposlouchali ani jeho. Lidé, tím byli znechucení a otrávení a říkali si, že radši zůstanou doma než chodit za takovými darebáky. Je to podobné, jako když my děláme Pánu Bohu ostudu a ostatní se na to dívají a říkají: Tohle jsou křesťané? Když si závidí, pomlouvají se, neumí odpustit? S tímhle nechceme mít nic společného. A pak je těžké jim vykládat třeba něco z Bible.

A tak se Hospodin rozhodl zjednat nápravu. Víte co. Naučíme se písničku, která se nám ještě bude hodit: Svítá 185 – Mluv, Pane můj, tvůj služebník slyší

—

Mluvili jsme o tom, že

1. Bůh slyší, když k němu voláme.

2. Že nás ale slyší, i když si myslíme, že je moc daleko aby slyšel o našem darebáctví.

Ale zbývá nám ještě jeden příběh o slyšení

Chana přivedla Samuela do svatyně k Élímu. A Samuel tam bydlel. Élí ho učil číst a psát a taky kázat. Samuel mu pomáhal v kostele rovnat židle, zametat kostel, před nedělí vyvěšoval písně na tabuli a naučil se hrát na varhany. Ale nejvíc se těšil na večer, když všechno utichlo, ani telefon už nezvonil a Samuel mohl přespat přímo v kostele.

Jednoho dne ležel Élí na svém místě. Oči mu začaly pohasínat, takže neviděl. Boží kahan ještě nezhasl a Samuel ležel v Hospodinově chrámě, kde byla Boží schrána.

Hospodin zavolal na Samuela. On odpověděl: „Tu jsem.“ Mysleli si, že ho volá Élí. Běžel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ On však řekl: „Nevolal jsem, lehni si zase.“ Šel si tedy lehnout.

Ale Hospodin zavolal Samuela znovu. Samuel vstal, šel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ On však řekl: „Nevolal jsem, můj synu, lehni si zase.“ A znovu, potřetí, zavolal Hospodin Samuela. On vstal, šel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ Tu Élí pochopil, že mládence volá Hospodin. I řekl Élí Samuelovi: „Jdi si lehnout; jestliže tě zavolá, řekneš:

Píseň: Svítá 185 – „Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší.“

Samuel si tedy šel lehnout na své místo. A Hospodin přišel, stanul a zavolal jako předtím: „Samueli, Samueli!“ Samuel už věděl, co má říct a proto odpověděl:

Píseň Svítá 185 – „Mluv, tvůj služebník slyší.“

A co mu tehdy Bůh řekl?

Onoho dne uvedu na Élího všechno, co jsem ohlásil jeho domu, od začátku až do konce. Oznámil jsem mu, že jeho dům odsuzuji navěky pro nepravost, o které věděl: Jeho synové přivolávají na sebe zlořečení, on však proti nim nezakročil. Tehdy mu Bůh řekl, že vyhlásil soud nad Élího a jeho syny, kteří nebudou po něm kněží

A povolal Samuele, že bude knězem a soudcem místo Élího.

Tady většinou vyprávění končí. Samuel odpověděl správně a slyšel co mu Hospodin řekl.  Ale já si myslím, že skutečná zkouška, jestli skutečně poslouchá Hospodina nastala až ráno. Ráno totiž přišel Élí a ptal se Samuela na Boží slova. A Samuel mu měl říct, že nad ním vyhlásil Bůh soud a jeho syny zavrhnul.  To je těžké – říct někomu nepříjemnou pravdu do očí. Je těžké nezamlčet před někým Boží slovo, pokud ho obviňuje. Ale Samuel nakonec obstál, a pravdu před Élím nezamlčel. A obstál vlastně díky Élímu, který při všech svých chybách chtěl Boží slovo slyšet a přijal ho.

Takže z toho dnešního příběhu můžeme slyšet:

• Hospodin slyší, když k němu voláme, protože je nablízku (jako Chana)
• Hospodin slyší i když si před ním zacpáváme uši a myslíme si, že je příliš daleko na to, aby nás slyšel (jako Chofni a Pinchas)
• Hospodin k nám mluví. Chce abychom naslouchali tomu, co nám říká (jako Samuel). Chce abychom slyšeli jeho slova. Ale nejen abychom slyšeli, ale abychom je i poslechli. Abychom je vyřídil všem lidem, kteří je potřebují slyšet stejně jako my.

amen