1S 16,7b

Písně: 23, 608, 406, 542 (515, 244, 689), 510, 631, 467

Introit: Ž 23
Čtení: 1S 16,1–13
Text: 1S 16,7b
Poslání: Ř 6,16–18

Milí bratři a sestry,

dnes nám půjde o hledání správného pohledu na svět. Proti sobě tu stojí pohled lidský a pohled Boží. Pohled na věci očím viditelné a na věci našemu zraku skryté. Asi pro nikoho z nás nebude překvapením, že podstatnější je ten druhý. Pohled na srdce, pohled, který jde po příčinách, pohled, který odhaluje skryté touhy a motivy. Pohled, který nemusí čekat na ovoce, protože mnohem dříve odhalí, jaký že ten strom ovoce ponese. Chtěl bych ale dnes ukázat, že ani jeden z těch pohledů není úplně k zahození.

Nejprve ale ten lepší pohled. Pohled na srdce. To se hodí – schopnost takto se podívat na svět kolem nás. A konec konců i sám na sebe by se takhle člověk měl umět podívat. Sám o sobě si přiznat, co že se to vlastně v našem srdci skrývá, my sami si to moc nechceme přiznat, ale je to tam. Z plnosti srdce pak přetékají ústa – to když z nás vyletí něco (dobrého či zlého!), co bychom třeba opravdu sami do sebe neřekli! Nebo … možná i řekli … kdybychom se ale dokázali sobě samým do těch srdcí podívat. Právě tak druzí nás kolikrát překvapí – tu radostně, tu jen zděšeně zíráme – jak v nějaké té kritické chvíli zareagují.

Dokázat se podívat na srdce. Podívat se pod pokličku. Podívat se na svět tak, jak se na svět dívá Bůh. Není to lidem nedostupná možnost! Ostatně – o tom je ten dnešní Samuelův příběh. Příběh proroka Samuele. Proroka! To slovo je v tuto chvíli to nejpodstatnější, protože prorok, to je v biblické mluvě „vidoucí“. Ten který vidí – a pořád se nám tu vrací ten samý motiv – totiž ten, který vidí svět Božíma očima. Ten, kterému dal Bůh ten zvláštní dar vidět svět zevnitř.

Takhle zevnitř se Bůh dívá na Saula, Davida… Je toho dost, co jeden jak druhý prožil a dá se na ty jejich životy dívat oběma dvěma pohledy. Můžeme číst příběhy o Davidovi. Pasáčku Davidovi, vojáku Davidovi, příteli krále i psanci, kterému jde o život, králi Davidovi, který slavně vládne i králi Davidovi, proti kterému se vzepře vlastní syn a svrhne svého otce z trůnu, o Davidovi, který ve jménu Hospodinově koná mocné činy i Davidovi, který se dopustí smilstva a úkladné vraždy… Historik by se mohl vyřádit.

Můžeme číst příběhy o Saulovi. A zase je tu ten vnější pohled, který vidí prvního izraelského krále. Siláka, krasavce, dobrého válečníka, který umí přemýšlet o strategii i jít v čele svých vojáků. Krále, který vládl 40 let! To je hodně! Udržet se na trůnu 40 let – to se nestane tak, že si jeden sedne do fotélu a nechá se obskakovat. Navíc proti Saulovi stojí okolní pronárody, kterým je hrstečka Izraelců trnem v oku. V rabínské tradici je Saul hodnocen téměř výhradně pozitivně – je vyzdvižen jako vzorný voják, spravedlivý král, milosrdný k nepřátelům, ale přísný ke svému lidu i sám k sobě. Tam kde David dá na žádost svých vojáků a nejde do bitvy, aby nepadl, tam Saul i přes jasné proroctví jde do bitvy, kde ví, že padne on i jeho děti. A zajímavý moment je rozhovor Saule a vyvolaného ducha mrtvého Samuele, kde Samuel říká, Saulovi, že za Saul za ním přijde do podsvětí. Rabínský vykladač v tuto chvíli pozdvihne prst a říká – podívej, čtenáři! Saul a Samuel nakonec skončí na stejném místě. I Saulovi budou jeho hříchy odpuštěny!

Tímto výkladem se ale zase přehupujeme k tomu druhému pohledu – totiž Božímu. Jak se Bůh díval na Saula? Opusťme rabínské výklady a poslouchejme Samuele. Základní vada na jeho profilu je jeho vztah k Hospodinu. Ne, že by to byl pohan, který uctívá nějaké modly, či pokrytecký bezbožník, který se sice tváří jako věřící člověk, ale z Hospodina si nic moc nedělá! Jistě – ctí ho jako svého Boha i jako Boha svého lidu – jenže v kritických situacích na něj zapomíná a snaží se řešit tyto situace po svém. Je to silný panovník a dobrý stratég, takže na první pohled se zdá, že všechno zvládá a všechno probíhá nejlépe, jak to jde – ale Samuel je prorok a tak vidí tak říkajíc „pod povrch“. Vidí dění ve světě ne tak, jak se jeví lidským očím, ale jak je vidí Bůh.

Z minulé neděle známe příklad – je to vyhraná bitva nad jakýmisi pohanskými protivníky, kteří už po léta sužovali Izraelce. Saul bitvu vyhrál a z pohanského panovníka udělal podřízeného slouhu, který mu byl zavázán životem. Lidé vidí svého vítězného krále, před kterým klečí v prachu jeho poražený nepřítel a jejich král si ho zavazuje poslušností, vidí desítky kusů dobytka obětovaných Hospodinu a všichni jásají.

Samuel vidí, že poražený král nemá ležet v prachu a už vůbec z něj nesmí být dělán byť podřízený vazalský panovník, ale má ležet v hrobě, či spíše by dokonce měla být jeho mrtvola pohozena kdesi u cesty, protože nad ním Bůh vyhlásil klatbu. Samuel jako prorok vidí, že klatbě byl propadlý i ten obětní dobytek a jako takový měl být s opovržením spálen a ne slavnostně obětován Hospodinu. A právě tak lid vidí svého úžasného panovníka na vrcholu moci – ale Samuel vidí člověka, který byl Bohem zavržen. Vidí to už dlouho a je proto patřičně smutný. Zdaleka nejen proto, že ví, že král – svévolník jen těžko povede svůj lid k patřičné úctě k Bohu. Je mu prostě docela lidsky líto člověka Saula, který neunesl tíhu odpovědnosti. Saula, který bral tak hrozně vážně sebe, svůj úkol, své povinnost panovníka – že přestal se spoléhat na Hospodina. Člověk by neměl brát sám sebe zas tak vážně a čím jsou před ním těžší a naléhavější úkoly, tím méně by měl brát vážně sebe samého a o to víc spoléhat na Boha.

Hospodin si již vyhlédl někoho jiného, kdo bude kralovat nad Izraelem. Ani ne tak podle vnější vizáže, ale takového, který bude dbát na Boží vůli. Takového, který nebude brát tak vážně sám sebe a o to víc se nechá vést Bohem. A tak Samuel jede do Betléma, do domu, kde bydlí potomek Abrahamův, žid z pokolení Judova, Jíšaj Betlémský. Jednoho ze synů Jíšaje Betlémského si Bůh vybral, aby ho Samuel pomazal olejem za krále nad Izraelem.

Samuelovi se nechce a to ze zcela pragmatických důvodů. Cesta do Betléma vede přes Gibeu Saulovu. Tak slavný člověk, jako je Samuel, neunikne pozornosti a kdyby se prozradil účel jeho cesty, špatně by to s ním dopadlo. Vztahy mrzi prorokem a králem jsou už delší dobu velmi chladné a snadno by mohlo lidi napadnout, že Samuel plánuje nějaký státní převrat a na místo jejich příbuzného by chtěl dosadit nějakého svého oblíbence.

A tak Samuel jde a vede s sebou obětní jalovici. Jako kněz mě právo i povinnost organizovat oběti Hospodinu na nejrůznějších místech a v takovém případě bylo normální, že si s sebou bral i obětní zvíře, neboť tak bylo zaručeno, že všechno proběhne tak, jak má a nenastane problém s tím, že se nenajde vhodné zvíře k oběti. Součástí oběti pak je i obětní hod, takže je lépe vzít větší obětní zvíře, aby se na všechny dostalo.

Samuel došel až do Betléma, ale uvítání je více než rozpačité. Vyděšení starší města mu spěchali vstříc s otázkou: „Přinášíš pokoj?“ Proč přichází sám velký Samuel do jejich města?! Co jako prorok odhalil a nyní jde za to betlémské pokárat?! Rozumím tomu pocitu – i když má člověk čisté svědomí a není si vědom ničeho špatného, ví, že svoji práci dělal dobře, tak když se zčista jasna objeví nějaký nadřízený, tak při vší úctě, kterou k němu máme, tak člověk nečeká, že ho přišel jen tak pochválit. Spíš čeká, že se objevil nějaký průšvih, o kterém neví. Vzpomněl jsem si na toto místo, když nás v noci stavěla policejní hlídka. Klasická silniční kontrola. Nic se neděje. „Všechno v pořádku, děkujeme pane řidiči, šťastnou cestu“ – ale příjemné to není.

Samuel je spolu se Saulem nejvyšším představitelem státní moci a není tedy divu, že jeho příchod betlémské vylekal. „Přinášíš pokoj?“ – jejich otázka míří k samé podstatě věci, protože „pokoj“ – „šálom“ – to je něco, co by jako Boží prorok a velekněz měl přinášet, protože je to on, kdo má k Bohu nejblíže. Jen tak nepřichází a jsou v zásadě jen dvě možnosti, jak odpovědět na otázku, proč přichází. Přináší slova pokoje, nebo snad přináší slova soudu?! Samuel přináší pokoj a k tomuto Božímu pokoji, který přináší, nyní zve i Jíšaje a jeho rodinu. Vyzývá je k tomu, aby se posvětili, tedy aby se oddělili z běžného provozu ke službě Bohu.

Oběť proběhla, u té byl se Samuelem dost možná jen Jíšaj jako hlava rodiny. Pak následuje obětní hod. Jíšaj postupně přivádí své syny, pěkně jak je zvykem pode věku. Nejspíš ale neví, o co Samuelovi jde. Nikde se nikdo nedozvídá, že jde o hledání nového panovníka, který nastoupí na místo nehodného Saule. Je příznačné, že v celé té scéně v Jíšajově domě se ani jednou neobjeví slovo „král“. Jediný, kdo něco ví, je Bůh. A jeho prorok Samuel. Samuel, který vykonal oběť a pozval Jíšaje se všemi syny k obětním hodu a teď si jednoho po druhém prohlíží.

Samuel obhlíží nejstaršího Jíšajova syna Elíaba a říká si, že to by nebyl špatný panovník – pěkný chlap, silný, vysoký… Dost. Tohle už tu bylo! Saul byl také pěkný chlapík. O hlavu převyšoval lidi okolo sebe, podle rabínské tradice byl dokonce ten nejvyšší v Izraeli. A přeci to nebyl to dobrý král. Bůh Samuele včas zastavil. To není špatně, že je někdo vysoký! Je ale třeba hledět hlouběji, než na postavu a vzhled. Hospodin hledí na srdce a vidí, že Elíab by nebyl dobrý král. Hospodin Elíaba odmítl – a v původním textu čteme stejné slovo, jaké je použito při líčení vztahu Hospodina k Saulovi. I toho Hospodin „odmítl“. Vybrat tedy v tuto chvíli na místo odmítnutého Saula odmítnutého Elíaba, to by bylo z louže po dokap

V Jíšaj přivedl druhorozeného Abínádaba, ale situace se opakuje. A opakuje se i u všech dalších Jíšajových synů, u každého musí Samuel říct, že: „Hospodin nevyvolil ani toho.“ Už to vypadá na propadák. Sedm synů tady stojí jeden vedle druhého, koukají na stůl plný jídla, ale s hodem se stále nezačíná. Samuel nepřišel na besedu ani na oběd. Obětní hod Hospodinu má jeden konkrétní cíl – najít krále pro Boží lid. Proto se musí čekat dokud od stáda nepřiběhne i ten poslední Jíšajův syn – pasáček který se jmenuje David. Snad to původně ani nebylo jméno, protože to slovo znamená „miláček“. Klidně to mohla být přezdívka pro nejmladšího synka, no a když už se žádný další nenarodil, tak to tomu nejmladšímu zůstalo. A tak přivedli pasáčka od stáda, zrzka s krásnýma očima a fešácké postavy. A Bůh řekl Samuelovi: „Nuže, pomaž ho! To je on.“ Samuel tedy vzal roh s olejem a pomazal ho uprostřed jeho bratrů.

Byl ryšavý, s krásnýma očima a pěkného vzhledu. Zastavme se na tom na chvilku, protože jednu věc je dobré zdůraznit. Nemá smysl ten rozdíl mezi Saulem a Davidem dotahovat do naprostých detailů. Po pravdě řečeno – David a Saul toho mají dost společného. David není žádný pomatený křivonožka, slaboch či co takového. Bůh si vyhlédl schopného bojovníka, inteligentního člověka. Takové vlastnosti jsou rozhodně užitečné. Je tu ale ještě jedna věc. A duch Hospodinův se Davida zmocňoval od onoho dne i nadále. Schopnosti, inteligence, síla – Saul byl právě tak schopný, inteligentní a silný. Jen s tím Duchem Hospodinovým to bylo horší. Tomu dával Saul málo místa ve svém životě. Jenže pak jsou schopnosti, síla i inteligence na nic a někdy dokonce na škodu.

Vychází mi z toho, že je potřeba ty dva pohledy kombinovat. Není nutně špatné to, co vidí lidské oči. Není na škodu se snažit o získávání schopností, síly, inteligence, není nic proti tréninku všemožných dovedností. Kdyby David neuměl házet prakem, měl by to s ním Pán Bůh o hodně těžší. Je tu ale i ten druhý pohled a byl by průšvih na něj zapomenout. Pohled Hospodinův, pohled, který je dostupný lidem nadaným prorockým duchem. Vidět věci, jak je vidí Bůh. I těm, kdo nemají prorockého ducha, k tomu velmi dobře poslouží Písmo, protože díky němu se s Boží vůlí seznamujeme nejsrozumitelněji. V jedné řadě s modlitbou nám umožňuje učit se Božímu pohledu na tento svět. Tomu, co je podstatné a co je druhotné.

A pak motiv, který se mi stále znovu vrací – že to v té Boží škole není ani trochu jiné, než v jakékoliv další – teprve cvičení dělá mistra. Je potřeba se učit Bohu naslouchat, abychom se tak stávali stále použitelnějšími pro Boha. Slyšeli jsme o Davidovi jednu podstatnou větu: Duch Hospodinův se Davida zmocňoval od onoho dne i nadále. Saula se také zmocnil Duch Boží. Saul dokonce prorokoval, což je něco, co David nikdy v životě nezažil. Ale pak už jaksi nic.

Duchu Božímu se totiž také dá odpírat, plamen Ducha se dá zhášet. Tohle je rozdíl mezi Saulem a Davidem. Ten podstatný rozdíl, který vidí Bůh, díky Bohu Samuel a postupně ho uvidí další a další. Vnějšně mezi Saulem a Davidem nebylo mimo věku zas tolik rozdílů – jeden jako druhý je silný, hezký, schopný. Odlišuje je jejich srdce, na které hledí Hospodin. Odlišuje je jejich ochota dát tyto schopnosti do služeb Bohu.

Ryšavý mládeneček David odvolaný od stáda, který je tak říkajíc „partyzánsky“ pomazán Samuelem, je povolán k tomu, aby s otevřeným srdcem naslouchal Hospodinu a nechal se jím vést. A tohle je něco, co David zvládne. Až půjde s prakem na Goliáše, s harfou k Saulovi a nebo třeba s Boží schránou do Jeruzaléma. Zvládne v těch všemožných spletitých okamžicích svého života hledat Boha, nechat se jím vést. A když už někde selže, tak se nechá tímto Bohem opět přivádět na správnou cestu.

Tohle mi připadá v rámci našich lidských možností jako ta nejlepší varianta a myslím, že vhodně doplňuje onu výzvu danou Samuelovi: „Nejde o to, nač se dívá člověk. Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce.“ V Samuelově situaci to byla dobrá, ba jediná možná rada, protože na to, na co hledí oči, na to se Samuel díval až moc. Když na to ale nebudeme hledět vůbec, tak snadno zlenivíme a propadneme falešnému klidu, že když budeme prorocky hledět, tak netřeba nic dělat.

David je někdo, kdo dělal. Pracoval na sobě. Stojí zato na sobě dělat – a pak se nabídnout Pánu Bohu. S tím co umíme, co jsme, s tím můžeme spřádat, svoje plány jak využívat svůj vzhled, svoji sílu, svoje schopnosti. Ten dnešní text nás vyzývá k tomu, abychom pečovali o svůj vzhled, sílu i schopnosti, ale abychom to také Bohu nabídli. Abychom v modlitbě a při čtení Bible promýšleli, co se z toho Pánu Bohu líbí a co ne, co může použít a co jeho plánům v tomto světě překáží.

Amen.