1S 17,43b.45a

Písně: 198, 281 (1-4), 201, 483, 425, 679

Introit: Ž 91,1–10
Čtení: 1S 17,1–19
Text: 1S 17,43b.45a
Poslání: Ga 6,1–2

Milí bratři a sestry,

varovali nás již před lety na fakultě, že na písmáckou znalost Bible už se dávno spoléhat nedá. Očekávat, že kazatel „naťukne“ a v posluchačích se rozezní mnohohlas příslušných biblických reminiscencí – toť naivita a kazatelská pošetilost. Dávám tomuto postřehu žel za pravdu, ale v dnešním případě, myslím, mohu udělat výjimku z tohoto pedagogického pesimismu. Z příběhu Davida a Goliáše jsme sice slyšeli jen velmi omezený výběr, ale budu celkem spoléhat na to, že si pod těmi dvěma jmény obě dvě biblické postavy představíte docela dobře. Určitě dostatečně na to, co budete potřebovat dnes, protože nepůjdeme nijak do hloubky biblického textu.

V myšlenkách se tedy přesuňme do Efes-damímu, kde táboří Pelištejci. Je to mezi Sókem a Azekou. Jistě víte, kde to je … čímž vás jen schválně mořím, protože si mohu udělat reklamu na čtvrteční křesťanštinu. Když dorazíte, tak tam pokračujeme v biblickém zeměpise a nad mapou Izraele si to budete moci představit přesněji. Pro samotný děj je to ale jedno, žádná podstatná informace z přesné lokalizace nevyplyne. Předně přesné místo stejně nevíme a pak – pro pochopení situace bohatě stačí vědět, že jsou to prostě dva kopce proti sobě a mezi nimi údolíčko. Na jednom kopci židovští vojáci pod vedením krále Saula, na druhém kopci pelištejští vojáci, kde velitele neznáme, ale ani nás nemusí zajímat. On nás vlastně nemusí dnes zajímat ani ten Saul. Zajímá nás Goliáš a David. Goliáš, co je na Davida a vůbec na Izraelce jako saň.

Není to nic nového pod sluncem a zcela davidovsko – goliášovsky jsou lidi na lidi jako saně a člověk na člověka jako kat až do dnešní doby. Takhle to běží již po tisíciletí, která od oněch událostí uplynuly. Lidi stojí proti sobě a pokouší se využívat ba zneužívat toho, že jsou shodou okolností větší, bohatší, vlivnější, schopnější – byť málokdy je to jen a pouze jejich zásluha. Nevybíráme si výšku postavy, tedy obecněji genetickou výbavu. Nevybíráme si schopnosti a talenty, které budeme mít. Nevybíráme si rodinu, do které se narodíme, společnost ve které budeme vyrůstat. Svět je v tomto ohledu velice nespravedlivé místo pro život. Goliášové fyzičtí, psychičtí, ekonomičtí, intelektuální a kdo ví, jací další se znovu a znovu vytahují na Davidy, kteří jim v tomto ohledu nemohou konkurovat. Víme už z dětských let, že vytahovat se na slabší je srabárna. Leč ani my nejsme v tomto ohledu jiní! A tak jsme jednou v pozici Davida a jindy v pozici Goliáše. Jednou válcuje někdo nás, jindy jsme zase my na koni a necháme to těm kolem nás pěkně vyžrat. Či spíš nepěkně.

Vůbec to nemusí souviset s tím, kdo je schopnější! Kdo se víc snažil. Tenhle svět opravdu není spravedlivý v tom slova smyslu, že by všichni měli rovné šance a příležitosti. Čas od času má prostě někdo tu kliku, že byl v pravou chvíli na správném místě. Asi jako v tom vtipu, jak se ptají amerického multimilionáře, jak přišel k majetku. A on na to, že koupil za 90 centů krabičku cigaret a pak je po jedné cigaretě prodával na nádraží o maličko dráž, tak, aby na konci měl dolar. A tak postupně vydělával centík po centíku – no a pak mu umřel vzdálený strýc a odkázal mu všechny ty milióny a tak s tím blbnutím na nádraží mohl skončit.

V menší míře se s tím potkáváme pořád, že ke stejnému výsledku se jeden musí léta tvrdě prodřít a jiný to má levou zadní. Známe to už od školních let, kdy jeden byl jedničkář a premiant a v životě se neučil, protože mu to lezlo do hlavy samo a jiný měl horko těžko vydřené trojky. Jde to dál a dál, jeden je schopen rozebrat a složit motor, druhý, když mění kolo, tak stále ještě dumá, jestli ten mizerný šroub povoluje doleva nebo doprava. Někdo z hlavy násobí trojciferná čísla a jiný zápasí s malou násobilkou. Schopnosti kreslit, muzicírovat, hrát fotbal, anebo prostě jen tak rozmlouvat s kdekým, chrlit vtipy a historky. V řadě neposlední vlasy, fousy, pleť, postava a vůbec tělesná krása. Zdraví, síla, výdrž… Je toho spousta, co jeden bez námahy má či zvládá a druhý ne, i kdyby se strhal.

A opakuji – každý z nás bojuje na obou stranách barikády. Jednou tak a podruhé onak, jsme Davidové i Goliášové.

A teď pozor – v tom stále ještě není chyba. To, že někdo má na něco talent, to není nic špatného, Že Goliáš narostl někam ke třem metrům výšky, za to se vůbec nemusí stydět. Svět není spravedlivý v tom slova smyslu, že by všichni měli od všeho stejně. Takhle to je na světě zařízeno, že ten umí to a ten zas tohle a když to dají dohromady, tak udělají moc. Dejme tomu na věšení záclon nebo česání jablek by se takový Goliáš fakt hodil! Ten zakopaný pes je někde jinde a myslím, že všichni tak nějak tušíme kde. Ta hranice mezi dobrem a zlem není v tom, co umím, ale co s tím nadělám, s tím, co umím. K čemu použiji svoji schopnosti, a na prvním místě jde o schopnosti, které já mám a ten druhý je nemá.

Může to být k dobrému a můžu kolem sebe šířit radost a pohodu. Česat jablka, věšet záclony a kdo ví co dalšího. Anebo taky ne. Pak to začíná posměšky, vytahováním se a skončí třeba rvačkou. Tak to bylo už od dob Goliáše, co se také nejprve posmíval a pak došlo k souboji – a je to tak dodnes, že něco, co začalo šťouráním, pošťuchováním a vytahováním se, tak nakonec skončí rvačkou. U dětí ve školce, u dospívajících na diskotéce i u dospělých na jakékoliv akci. Ten, kdo něco má či umí, se začne vytahovat na toho, kdo nemá či neumí – a už jdou do sebe.

Leč čtěme Bibli, tam to všechno je – tedy i to, že to vždycky nedopadne tak, jak si představuje ten silnější a schopnější, protože na každého pašíka (ať se vyjadřuji decentně) se někde vaří voda. A tak řekl David panu králi: „Člověk nesmí klesat na mysli. Tvůj služebník půjde s tím Pelištejcem bojovat.“ Jasně, že veškerá logika jde proti tomuto návrhu – klouček proti profesionálnímu vojákovi. Pan král se pokouší Davidovi nějak vypomoci a tak mu půjčuje svoji kompletní vojenskou výstroj. Jenže David má tohle na sobě poprvé v životě. V brnění není schopen ani chodit, natož bojovat!

Jenže pozor, nezapomínejme, co jsme si říkali už minulý týden. David zase není nějaký neschopný budižkničemu. Má pořádný klacek a má prak. Kopí, to je vlastně jen přiostřený klacek. Jak vás poučí každý Kalorňan – když máte přesné oko, chladnou hlavu a rychlé nohy, zabijete medvěda i lva dřív, než se k vám dostane tak blízko, že by se vás byť jen dotkl a vůbec nemusíte být profesionální zabiják. Na to stačí být obyčejný pastýř, který pár roků dělá svoji práci. Takový metací prak, to je jen kůžička a dva provázky – vyráběli jsme to s děckama. Smrkové šišky jim s tím létaly jednou tak daleko, než to zvládly hodit rukou. Co už jsme s dětmi nezkoušeli, ale já ano – s trochou cviku se s takovým prakem dají slušně daleko házet i půlky cihel. Kopí ještě ano, ale ten prak je něco, s čím Goliáš zjevně žádnou zkušenost nemá.

Tak už tu hned máme první, co vidíme do všech našich sporů a hádek, které bychom chtěli vyhrát tím, že jsme schopnější, chytřejší, silnější, študovanější s lepšími známostmi a tlačenkami, prachatější či kdo ví, jak ještě svého protivníka převyšujeme – do toho všeho vidíme jedno velké „pozor!“ Ten proti nám může mít něco, o čem nemáme ani tušení a proti čemu nám budou naše svaly, chytrost, peníze či protekce nanic.

To druhé, co vyzdvihnu, je ale mnohem důležitější. Četli jsme v Bibli, že … Goliáš zlořečil Davidovi skrze své bohy a David Pelištejci odpověděl: „Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodinově.“ Bible vypráví víc, než jen příběhy. Tady už proti sobě nestojí jen tak nějaký člověk David a člověk Goliáš. Tady se potkaly dva myšlenkové světy – Goliášův svět profesionálního zabijáka, svět násilí a posměšků a Davidův svět pastýře, který chce žít svůj klidný život slušného člověka, ale zase ze sebe nenechá dělat onuci.

Izraelci šli do klasické bitvy. Nechali se stáhnout do myšlenkového světa Goliáše. Začali spoléhat na sílu a zbraně a není divu, že se Goliáše báli. Dobře viděli, že má větší sílu a lepší zbraně. David do tohoto sporu vnáší úplně jiné myšlení. Odmítá Saulovu zbroj i královský meč. „Neumím v tom chodit!“ – a my to můžeme chápat doslova, tedy že v bronzové přílbici, s chrániči holení, dlouhým mečem a s pancířem na hrudi byl nemotorný. Ale zároveň v tom taky proznívá: „Pane králi, tohle není můj styl života. Rvát se s druhými, bojovat, zabíjet – já to nechci. Přílba, pancíř, meč – nikdy jsem to nepoužíval, protože se to v tom mém pastýřském světě ani k ničemu chytrému požít nedá. Tak to ani používat nezačnu. Víš, pane králi, žiji docela obyčejný život a věřím, že Pán Bůh mi dokáže pomoct i věcmi, které dobře patří do toho mého docela obyčejného života.“

A ejhle, ono to fakt jde. Člověk se nemusí podřizovat myšlení jiných lidí. Jen proto, že ten druhý na něčem ulítává a nejspíš si potřebuje dokazovat, že je nejlepší, tak já se s ním nemusím začít předhánět. I když je v něčem lepší, rychlejší, schopnější – no a co? Já jsem já a je jen dobře, když zůstanu sám sebou. Když svoji hodnotu neodvozuji od toho, že se srovnávám s druhými.

Může se stát, že v tu chvíli mnou ten druhý pohrdne. Tak jako Goliáš pohrdl Davidem, protože David byl mladíček, mizerně ozbrojený zrzavý hezounek. Že právě tak mnou kdosi druhý pohrdne, protože něco neumím jako on? Že něco nebudu dělat jako on? Tak ať. Ani tohle není důvod, proč bych ho měl začít napodobovat. Srovnávání se s druhými, vzájemné předhánění se v tom, co mám, umím či co a následně pak spoléhání, že tyhle moje schopnosti – lepší, než má kdo jiný – mě vytáhnou z každé bryndy. Jsou myšlenkové světy, do kterých se vtáhnout nenechám. Z Bible jsem poznal, že nejsou dobré.

Můj myšlenkový svět říká, že mám spoléhat na Boha a ten mne z těch všemožných šlamastyk vytáhne za pomoci toho, co je už teď součástí mého života a co docela jistě naprosto dobré je.

Dobré je třeba to, že mám brát ohled na rodinu, tak, jako nesl David bráchům jídlo a pak s nimi zašel hodit na chvilku řeč. To je fajn, když člověk myslí na příbuzné a vůbec se snaží rodinu držet pohromadě. To se Pánu Bohu líbí a skrze rodinu už spoustě lidí pomohl.

Dobré je třeba to, že mám dobře dělat svoji práci, tak jako David byl pastýř ovcí a staral se, aby tuhle práci dělal dobře. A ona to není žádná švanda, jako že si pasáček lehne do trávy a píská na píšťalku. Pasení ovcí v izraelských horách je práce velice náročná. David to Saulovi řekl, že už má za sebou rvačku se lvem i medvědem, když chtěl lev, nebo medvěd ukrást ovci. Pracoval jako pastýř, za ty roky se to naučil a fakt tuhle práci dělá dobře. To se také Pánu Bohu líbí, a proto je v Bibli napsáno, že komu se nechce pracovat, tak také nemá jíst.

A pak je dobré docela určitě to, že když má někdo jiný problém a já mu mohu pomoct, tak bych měl jít a pomoct mu. Tak, jako David věděl jak na Goliáše, tak šel a picnul ho, protože kdyby to neudělal, tak by šli jeho bráchové do otroctví. Proto Ježíš řekl, že ta nejlepší zbožnost není jen v tom, že má člověk rád Boha, ale že má i svého bližního milovat jako sebe sama.

Jak mám vůči názorům pánů Voskovce a Wericha řadu výhrad, tak v jednom s nimi zcela souhlasím. Čtěte Bibli, všechno to tam je!

Amen.