1S 25,1–12

Introit: Ž 111,10
Čtení: Mt 13,47–50
Text: 1S 25,1–12
Poslání: Ř 12,1–2

Milí bratři a sestry,

Davida zastihujeme v době, kdy prchá před Saulem. Karmel, o kterém je řeč, je kopec někde v oblasti u Mrtvého moře. Samo slovo „karmel“ znamená „úrodné pole“, což je v této oblasti docela vzácnost. Není divu že na takovém místě se setkáme s Nábalem coby velkým hospodářem. Setkáváme se s ním při slavnosti střiže ovcí. To byl velký den, slavný den, den oslav a hodování, den, kdy byli v domě vítáni hosté. David a jeho družina nejen, že nerabovali, ale jejich přítomnost v oblasti znamenala zároveň i bezpečí pro Nábala, jeho pastýře a jeho stáda. A když už je ten svátek, slavnost, kdy se hoduje a zvou se hosté – mohl by se rozhoupat a poslat něco na zub pro Davida a ty, kdo jsou s ním.

Jenže Nábal je – Nábal. Asi to byla přezdívka, která se ujala. Nábal, tedy bloud, pošetilec… Je to Kálebovec, tedy prapůvodně z nějakého edómského rodu. Káleb… A ještě něco. To slovo znamená „pes“. Nemusí to být nic špatného. Známe i dobrého Káleba z času Jozuových, jako muže, který se cele oddal Hospodinu. Těžko dnes soudit, jak to asi znělo v židovských uších. Ale v souhlase s dnešním chápáním tohoto výrazu byl Nábal na Davida a jeho muže fakt jako pes. Rozkřikl se: „Kdo je David? Kdo je to Jišajův syn? Dnes přibývá otroků, kteří se odtrhují od svých pánů. Mám snad vzít svůj chléb, svou vodu a zvířata, která jsem porazil pro své střihače, a dát je mužům, o nichž ani nevím, odkud jsou?“

Je v tom posměch, pohrdání, odsouzení… A také dost realistický odhad, v jaké situaci se David nachází a co že to je vlastně za skupinu, která obklopuje zavrženého králova zetě. Těžko utajit, že vztah legitimního krále Božího lidu k Davidovi je velmi napjatý. Královský zeť – a skrývá se v poušti v okolí Mrtvého moře. Ti lidé, kteří jdou s ním – to nebudou královští oblíbenci a výkvět tehdejší společnosti. Čteme o tom o pár kapitol dříve (1Sam 22,1n): Okolo Davida se shromáždili všichni utlačovaní, všichni stíhaní věřitelem a všichni, jejichž život byl plný hořkosti. Stal se jejich velitelem. Bylo s ním na čtyři sta mužů. Když Saul vyvraždil kněze ve svatyni v Nóbe, protože poskytli Davidovi pomoc, přežil jediný Ebjátár, syn kněze Achímeleka. I ten se přiřadil k Davidově družině. Ta postupně narůstá o další a další, v době jednání s Nábalem už je jich na šest set.

Takže kdo to je? Jediná konkrétní skupina jsou „stíhaní věřitelem“. Ukažme si to na nich, protože tohle si dokážeme představit docela snadno a právě tak snadno si dokážeme představit, jak složité někdy mezilidské vztahy jsou. Být někomu něco dlužen a nemít na vrácení. Je to dobré řešení – utéct z místa trvalého bydliště a skrývat se kdesi v poušti?! Takový dlužník měl již tenkrát řešení své situace. Něco jako „osobní bankrot“. Mohl prodat sám sebe do otroctví… No – to je docela bída, takové řešení. Navíc víme, že málokdy je to s dluhem tak jednoduché, že je prostě na jedné straně lehkomyslný padouch, který rozhazuje a půjčuje si další a další peníze a na straně druhé spravedlivý nebožák, který půjčil a teď by ty peníze zoufale potřeboval, aby si sám nemusel půjčovat. Může být, ale zas tak jednoduché to nebývá. „Dluhová past“ je záludnost, do které se snaží banky nahnat člověka nejen dnes. V Písmu je řada míst, kde se brojí proti lichvě, proti tvrdému vymáhání splátek, proti nemilosrdnému zabírání zastaveného majetku – tohle byl problém ve všech dobách! Okolo Davida se skrývají lidé stíhaní věřitelem. Jasně, mohou to být nebožáci nahnaní nějakým švindlem do dluhů, ale moc bych na to nesázel.

Není to prostě tak jednoduché, jak bychom to chtěli mít. David a jeho družina není andělský zástup světců, ale nehledejme v nich bandu hrdlořezů jak vystřižených z Frankovy bandy z Tenkrát na Západě, či Calverovy bandy ze Sedmi statečných. Nábalovo odsouzení je pochopitelné, ale právě tak zjednodušující a tedy nespravedlivé.

David a parta okolo něj. Pomazaný Hospodinův a jeho družina. To je to, co mne v celém tom příběhu zaujalo. Ta směska, ne nepodobná těm, co se sbíhali okolo Pána Ježíše. Hovořil z váženými lidmi své doby, diskutoval se zákoníky a farizeji, poutníky zblízka i zdaleka. Ale jistě ne nadarmo mu říkali „přítel celníků a hříšníků“. Jenže ony ty nevěstky, zélóti a další jim podobní – to byli přesně ti lidé jejichž život byl plný hořkosti. Stejní, jako se tisíc let před Ježíšem sbíhali okolo Davida, tak teď se sbíhali okolo syna Davidova, který byl ochoten jim naslouchat, který byl ochoten se s nimi bavit, který jim chtěl pomoci a který dokázal přijmout pomoc od nich. Lidé vnitřně zranění a zhusta zase zraňující jiné, protože tak už to bývá, že člověk ve vlastní bolesti rozdává bolest kolem sebe. Lidé plní hořkosti a čeho je srdce plné, tím ústa přetékají.

Minulý týden byla řeč o tom, že s království Božím je to jako když obchodník s perlami koupí tu nejkrásnější. To zní moc pěkně. Život křesťana v tomto světě – to je dlouhá řada malých či větších perliček, na kterých jsme se učili, co je dobré a co je ještě lepší. Proto jsme poznali, že Boží království je ta nejkrásnější a nejhodnotnější perla. Pro ni stojí zato opustit všechny dosavadní perličky, všechny radovánky tohoto světa. Tady se nabízí něco neskonale lepšího, většího a krásnějšího. Nejkrásnější perla mezi jinými perlami – takový roztomilý a útěšný obraz. Možná až příliš roztomilý a útěšný, než aby mohl být úplně pravdivý. A o tom je to dnešní podobenství o nebeském království jako rybářské síti. Už to nejsou jen perly a perličky. V rybářské síti vlečené za lodí se zachytí ledacos. Zdaleka ne vždy z toho má rybář radost. Tak sedí na břehu a třídí. Pěkné ryby si nechá a všechny ty řasy, chaluhy, klacky, jsme u židů, takže všechno, co nemá ploutve a šupiny – tohle všechno musí pryč.

Tedy – musí pryč? Vždyť království nebeské je jako ta síť, co zahrnula všecko možné! A loď stále jede, táhne ji za sebou a do sítě přibývají další a další ryby, řasy, chaluhy, klacky i nečistá zvířata. Ještě stále není plná. Andělé stále ještě sedí v místnosti s nápisem „Pohotovost posledního soudu“, hrají mariáš nebo leští trumpety, aby se jim při druhém příchodu Páně pěkně leskly. Až zazní povel, položí karty a naběhnou – ale v tuhle chvíli to nevypadá nijak jinak, než to vypadalo před sto či tisíci lety. Či dvěmi tisíci let, když Pán Ježíš řekl, že jeho současníky dostihlo Boží království a že tedy je někde mezi nimi.

Království Boží je mezi námi. Ta síť je tady všude kolem nás a zahrnuje ledacos. Ryby, řasy, chaluhy, klacky i nečistá zvířata. A tak je i v tom Božím království promíchané dobré, zbytečné i zlé – a my se s tím musíme nějak vypořádat. A aby toho nebylo málo, tak to první, co by nás napadlo, totiž trochu to probrat, to nám to naše dnešní podobenství neumožňuje! To není náš úkol! To je přece úkol andělů posledního soudu, kteří při skonání věku vyjdou a oddělí zlé od spravedlivých. Tož nám nezbývá, než se mrskat v síti Božího království ve společenství všemožné špíny a nedobroty.

Jistě – na první místě je to varování, abychom neměli tu drzost soudit druhé, odhánět je jako nehodné. Tohle nám snad zas tak moc nehrozí, na tohle už jsme Biblí vytrénovaní. Zamyslemež se tedy každý sám nad sebou, co s námi to společenství věcí zbytečných i špatných nadělalo. Nelze se zaobírat špínou a neušpinit se. Tak i v našem nitru je toho spousta, co by tam být nemuselo a spousta toho, co by tam být nemělo. A my s tím musíme žít. Musíme se naučit pracovat i se zlem v našem životě i se zbytečnosti. Tak, jako Davidovi posloužili všichni utlačovaní, všichni stíhaní věřitelem a všichni, jejichž život byl plný hořkosti. A my víme jak se to stalo. David se stal jejich velitelem. To je ten trýček. David se stal jejich velitelem. Jde o dobrého velitele! I když se nezbavíme svých špatných vlastností, tak Bůh může i ty věci na první pohled příšerné ovládnout a použít k dobrému.

To dobré a zlé je v nás promícháno. Jsme Boží chrám a přebývá v nás Boží Duch. Ale zároveň jsme skladištěm všemožného harampádí. Jestli jste četli Komenského „Labyrint“, tak právě tímto rozpoznáním začíná „Ráj srdce“. Poutník, který se navrátil do domu srdce svého, a zavřel za sebou dveře, tak se rozkoukává a vidí nejen věci dobré – nápisy Opatrnost, Pokora, Spravedlnost, Čistota, Střídmost – ale také všelijaké harampádí. Žebříky jakési polámané a ztroskotané; též poštípané a rozmetané škřipce a provazy; item veliká, ale s vyšklubaným peřím křídla. Naposledy kola hodinná s ulámanými aneb zkřivenými válci, zoubky, sloupci, vše sem a tam rozházené… První co nás napadne by bylo obrázky očistit a harampádí vyházet – ale nemylme sami sebe. Tohle není v lidské moci.

Pak ale vstoupil do poutníkova srdce Kristus. Ty odřené obrázky očistil a považte – ta rozmetaná polámaná kola v jedno se spojila, a z nich ušlechtilý jakýsi nástroj se udělal. Spravili se i ti žebříkové a zhůru k oknu tomu, kterýmž se nebeské světlo vpouštělo, postavili, takže se tam, jakž sem porozuměl, vyhlédati mohlo. Křídla pak, kteráž sem prvé s vyšklubaným peřím viděl, dostala nového velikého peří, kteráž vzav ten, kterýž se mnou mluvil, Pán můj, připjal je ke mně a řekl: „Synu, já na dvou místech bydlím; na nebi v slávě své a na zemi v srdci skroušeném. A ty od toho času, chci, aby také dvoje obydlí měl: jedno zde doma, kdež sem i já s tebou býti připověděl; druhé u mne v nebi, kamž aby se vznášeti mohl, křídla tato (jenž jsou žádost věcí věčných a modlitby) tobě přidávám; budeš moci, kdy budeš chtíti, ke mně se proletnouti…“

Nepodceňujme schopnosti Ducha svatého. V té síti Božího království je kdo ví jaké neřádstvo, ale dříve než andělé odloží mariášky, vezmou nablýskané trumpety, zatroubí, načež se vrhnou na probírání a třídění toho, co je v síti, ještě je čas to všechno, co uvízlo v síti Božího království, nabídnout Bohu. Ne proto, že to je dobré, ale protože on s tím určitě dokáže něco dobrého udělat.

David byl nepřítel krále, toho času obklopený kdo ví jakou sebrankou, ale Bůh si je dokázal použít, aby bojovali proti Amálekovcům a chránili Izraelce.

Apoštol Petr byl horkokrevný pruďas bez valného vzdělání a Pán Bůh si ho dokázal použít právě v té horkokrevnosti, kdy moc nepřemýšlel a hlavně jednal. A ejhle – díky Petrovi se do církve dostali první neobřezaní.

Apoštol Pavel byl farizejský inťouš, který podstatnou část svého aktivního křesťanského života prožil ve vězení. Pán Bůh využil právě jeho vzdělání, aby oslovoval vzdělance a nutnosti sedět ve vězeňské cele k tomu, aby psal dopisy.

Okolo Pavla byli lidé, kteří chtěli Pavlovi škodit a Bůh využil jejich zlobu. Šli zvěstovat Krista a mysleli si, že tím Pavlovi uškodí – no a Pavlovi to bylo jedno, dokonce se z toho radoval. A další lidé se dozvěděli o tom, že Ježíš je Mesiáš.

Když už nás zachytila ta síť Božího království, stojí zato poznávat sám sebe. Poznávat v sobě dobré, zbytečné i špatné a – teď pozor – tohle všechno dávat Bohu do rukou.

Svoje vzdělání, ale i své nedovzdělání, protože odborník je skvělá věc, ale člověk bez škol dokáže oslovit lidi zase jiným způsobem, než učenostmi a mnohdy osloví lidí, kteří vzdělancem pohrdnou.

Svoji klidnost i svoji prudkost – prudký Petr, přemýšlivý Pavel i poklidný a laskavý Jan našli své posluchače, žáky i následovníky.

Svoji zodpovědnost i svoji lehkovážnost, protože obojí dokáže Bůh použít, jak už jsem tolikrát zažil na táborech s dětmi, kdy bez snílků a fantastů by nebyl tak skvělý program na 14 dní a bez těch zodpovědných by se za dva dny jelo domů, protože by nebylo co jíst.

Své zdraví ve kterém je možno jít spartou lidí na horolezeckou stěnu i svoje nemoci, kdy má člověk víc času se za ty přivázané na lanech modlit.

Svoji radost, ve které oživíte usínající zábavu společnosti, i svůj smutek, ve kterém porozumíte tomu jednomu člověku, který stojí bokem, protože o veselou společnost nestojí.

Jak snadno se dá k dobrému použít bohatství, tomu rozumíme. Ale i chudoba! Nejen sytý hladovému nevěří, ale on nevěří ani hladový sytému. A tak, ti, kteří vědí, co je nouze, tak jsou důvěryhodnější a srozumitelnější jiným, stejně ztrápeným.

Poznávejte sami sebe a sami sebe nabídněte Bohu. Je možné, že v jakési předjímce posledního soudu z našich životů něco odstraní. Ale mnohem spíš ty naše vlastnosti použije pro své dílo v tomto světě.

Amen.