1Tm 2,1–4

Čtení: Jr 29,1–14
Text: 1Tm 2,1–4

O prázdninách nás lákají dálky. Najednou ti, kteří nechtějí vystrčit nos po celý školní rok, pociťují cestovní neklid. Vzpomínám na výrok naší dcery, který užívala v předškolním věku: „Já ci někam ít.“ Znamenalo to jak jít, tak jet. Jelo se z Telecího za babičkou do Prahy. Anebo se šlo ke Dvořákům na dolním konci Telecího: Dětská parta dobíhá před rodiči a nežli rodiče zjednají pořádek, už mají v rukách teplé buchty z trouby, anebo v zimě z téže trouby kuřátka. Tehdy naše Lucie ve své předškolácké volnosti mohla prázdninově snít po celý rok…

Od nepaměti však byli také lidé, kteří nebyli vedeni k pohybu neklidnou zvědavostí, anebo touhou navštěvovat neznámá místa a poznávat nové lidi. Mnohokrát šlo o vyhánění z domovů, o deportace, o útěky před nebezpečím, před nedostatkem jak materiálním, tak nedostatkem svobody, někdy i té nejvnitřenější. Samo Písmo to dosvědčuje třeba na praotci Jákobovi, či Mojžíšovi, anebo zase jinak na proroku Jonášovi. Zažil to také novorozený Ježíš i jeho následovníci a nakonec apoštol Pavel stejně jako poslední svědek svatý Jan, který se, jak sám říká, „pro slovo Boží a svědectví Ježíšovo dostal na ostrov Patmos.“ Ovšem ne na dovolenou, ale do vyhnanství.

Dodnes v mnohém směru nešťastný pohyb běženců pokračuje. Jde o nesčetné množství jednotlivců, rodin, rodů, všelijakých skupin i celých národů. Někdy pro víru, jak se říkávalo, anebo pro původ, barvu pleti či pro hlad a nedostatek. Často je to z politických důvodů a mnoho dalších všemožných selhání a nedostatků. Takový pohyb potkává nejrozmanitější národy a skupiny. Některé státy a seskupení států – jako také EU – se příchodům brání. Jiné se snaží postiženým napomáhat, pohyb běženců usnadňovat, dělat snesitelnějším a přežitelnějším.

Dovedeme si to my, kteří žijeme v klidu a pohodlí, vůbec představit? Umíme na sobě alespoň trochu vidět to, co naznačuje prorok Jeremiáš?

Prorokovi současníci byli odvlečeni do Babylóna. Tam museli žít v tlaku asimilace, tedy odevzdání všeho svého a jim vlastního, nové skutečnosti a novému životu. Proto mezi nimi bujely nejrozmanitější sny a nálady, očekávání a touhy po návratu. „Ano, říkali si, konec exilu je již za dveřmi,“ vykládali populární vykladači. Chtěli mluvit za všechny a ke všem. Často lacině, stravitelně, zlehčováním trampot, podceňováním zla…

Vzpomínám, jak moji dva farářští kolegové vyhlašovali, co se stane po okupaci v roce 1968. Jeden prohlašoval, že přítomnost cizích vojsk bude trvat hodně dlouho, možná až dva roky! Druhý, Jan Zeno Dus, večtělý do Starého Zákona a časových horizontů v rukou Božích, říkal docela jasně: „Ne, nebude to trvat dlouho, jen nějakých dvacet let.“ Nějakých dvacet let. Ano, nějakých dvacet let! A jak douho má tedy trvat dnes naše vystřízlivění, usebrání a upokojení?

Ale zpátky k našemu proroku. Jeremjáš vystupuje proti jednoduchým a rychlým koncům. Ano jsou přečasto populární a populistické. Dobře se poslouchají, dobře se jim přitakává. Je příjemné o nich snít. Prorok však má docela jiné vidění budoucnosti. Jeho obraz se zdá nestravitelný. Opravdu, není možné se divit, že se dostával do trvalých konfliktů. Vypadal nakonec jako úhlavní nepřítel svého vlastního lidu. Nabízel zcela nestravitelnou délku života v exilu: Sedmdesát let! To přeci znamenalo naprostou výměnu generací! Téměř nikdo z žijících na počátku exilu již nebude mezi navrátilci, jen starci a stařeny. Jinak řečeno, prorok vlastně říká: Je nadmíru nepravděpodobné, že se vy sami dožijete návratu. A to mají lidé přijmout?

Dovolte mi maličkou odbočku: A to máme snad my přijmout dnes, že zklidněné a spravedlivější uspořádání poměrů po osmdesátém devátém je v nedohlednu?

Ale zpátky k Jeremjášovi: Mají tedy lidé přijmout výzevné slovo od toho, kde nebyl nucen odejít, ale mohl zůstat doma? Ano, Jeremjášovi bylo dopřáno zůstat, byť dočasně. To se mu to vykládá, když není v trvalém tlaku pronásledování, v trvalém nebezpečí života. Jeremjáš však v takové situaci myslí právě na ty, kteří jsou vzdáleni, kteří jsou nesmírně zuboženi. Jim dodává odvahu k odpovědnému a plnému životu. Žijte naplno tam, kde jste, vyzývá je. Neutíkejte se k jalovým snům o brzkém zítřku zase doma. Žijte mezi těmi a s těmi, se kterými teď jste, ač jste si to nejen nevybrali, ale vůbec jste to nechtěli.

Ptáme se stejně jako tehdy oslovení: Není to naprostá zrada? Není to nesmysl? Prorok říká: (v.7): „Usilujte o pokoj toho města, do něhož jsem vás přestěhoval. Modlete se za ně Hospodinu, neboť v jeho pokoji i vy budete mít pokoj.“

Prorokovo slovo je jednoznačné. Vyjadřuje nezlomnou důvěru, že i za naprostou národní katastrofou je možno vyčít Boží jednání. Je tvrdé. Je nekompromisní v otázce spravedlnosti a lidských selhání, selhání jeho lidu. Ale je v něm také obsažena Hospodinova nekončící péče, spočívající na moci, která překračuje všechny lidské pochybnosti, úzkosti a představy konce.

Modlete se za ně, za své utiskovatele a protivníky. Vaše vydanost není tedy jednoduše vydaností cizímu násilí a cizímu člověku s jeho vrtochy a zvůlí. Je to vposledku vydanost tomu, kterů zůstává pevně a nedvolatelně nade vším. V něm zůstává naděje v budoucnost.

K Jeremjášovu povzbuzování jsem přidal Pavlovu výzvu Timoteovi k modlitbám za vládce a všechny, kteří mají moc. Pavel potvrzuje slovo Jeremjášovo: Nedejme se vytrhnout z jistoty, že Boží moc je omezena či vymezena jen proto, protože se nám se jeví odstrčená až mrtvá. Tak to bylo v cizích poměrech naprosto jednoznačně v Babylonském exilu. A přece právě tam se rodily nové počátky, ze kterých čerpáme dodnes. Nejmocnějšího vládce a Pána prosíme – nejen za sebe, ale i za ty, kteří nad námi vládnou a o nás rozhodují. Není to bez Božího dopuštění pro ty, kteří v Něho doufají.

Modlitba:
Máme věřit, Pane Bože náš, že všechna hrůza, která tak mnohé potkává až k nevíře a nevěře, zůstává pod Tvou vládou a pro nás nepochopitelně stále pod Tvým milosrdenstvím? Pomoz nám k tomu Ty sám.

Amen.