Marie a Marta

písně: 702, 246, 717, 256, 418
introit: 1J 4,7b‒9
1. čtení: Kol 3,12‒17
kázání: L 10,38‒42
3. čtení: Mt 7,1‒2

Moji milí,

oddíl o pilné Martě a Marii, která ví, co je nejdůležitější, patří mezi nejznámější texty Nového Zákona. Marto, Marto, pečlivá jsi … člověk mohl zaslechnout, alespoň v mé generaci, i od lidí, kteří s křesťanstvím měli velmi málo společného.

To, že je to verš známý, zdaleka ovšem neznamená, že mu dobře rozumíme.

Kdysi mi maminka vyprávěla, že když byla malá a zrovna se nehrnula do pomoci v domácnosti, tak jí rodiče říkali, že je jako ta Marie. ‒ a to navzdory tomu, že její maminka, tedy moje babička, byla dcerou kazatele Urbánka.

V Bibli ale není, že Marie byla líná. V žádném případě.

Martě nepříznivý je naopak výklad, podle kterého měla rozpoznat jedinečnost situace, a sesunout se Ježíšovi k nohám, podobně jako Marie. Chybila, že to neudělala. Tak nějak jsem se to učil v nedělní škole.

Ježíš ale Martě neříká, co má dělat. To si už do textu dosazujeme. A dosazujeme si to tam proto, protože Ježíšova slova vnímáme jako ostrá. Velmi ostrá. Kdyby to řekl někdo jiný než Ježíš, tak bychom to možná popsali tak, že Martu utřel.

Ta ostrost musí mít nějaký důvod. V evangelijních vyprávěních nenajdeme mnoho míst, kde někdo k Ježíšovi vzhlíží, očekává jeho pomoc, a dostane se mu odmítnutí. Jako jediné podobné místo si vybavuji vyprávění, kdy za Ježíšem přichází muž, který ho žádá o to, aby domluvil jeho bratrovi ve sporu o dědictví.

Oba příběhy mají společné, že ten, kdo Ježíše oslovuje, se cítí být v právu a žádá zastání. V obou případech Ježíš odmítá do sporu vstoupit. Je to proto, že lidské spory ho nezajímají? Nebo jen do nich nechce vstupovat jako soudce? Či je v tom ještě něco hlubšího, kdy Ježíš reaguje na obviňující postoj tazatele? Není to tak, že odmítnutím věcí se zabývat Ježíš vede tazatele k tomu, aby přišel na to, že v jeho postoji je něco v nepořádku?

Ale co? Co může být špatného na tom, když člověk usiluje o spravedlnost? ‒ Jde o to, jak o ni usiluje. Jde o postoj srdce.

Abychom se v tom zorientovali, zabývejme se nejprve tím, co Ježíš říká Marii. Jak rozumět tomu, že si vybrala lepší stránku?

Ptejme se sami sebe, co považujeme ve svém životě za to nejlepší. Poctivě. Vyvarujme se toho, abychom ze sebe dělali někoho zbožnějšího nebo lepšího, než jsme. Mysleme na ty okamžiky, kdy skutečně prožíváme radost, naplnění. Kdy to je? Odpovědi mohou být nejrůznější. Blízkost milované osoby, radost z dětí, prožitky v přírodě, na horách, na cestách. Radost z pohybu, ze sportu, z hudby, četby, tvůrčí práce. A také to může být účast na Večeři Páně, společná modlitba, společenství bratří a sester ve sboru a, paradoxně, třeba i osvobozující vyznání hříchů. Pro Marii to nejlepší, co se jí v životě stalo, byla chvíle, o které čteme. Být blízko Ježíši, vnímat jeho osobnost, těšit se z jeho blízkosti, mít ho chvíli jen pro sebe.

Teď, dnes, zítra už to bude jinak. Tak to s takovými chvílemi bývá. Člověk je nemůže přivolat a nemůže v nich setrvat napořád. Přesto to bývají uzlové okamžiky našeho života. Něco se s námi stane, stalo, co nám už nikdo nesebere. Ale můžeme to zasunout, odložit, přehlušit.

Proč mají ty krásné věci v našem životě prchavou povahu, to vysvětluje učení o prvotním hříchu. Dotkněme se ho jen letmo, skrze to, co Hospodin říká Evě i Adamovi. Mluví o trápení a lopocení, kterému se nemůžeme vyhnout. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat.

Lopocení a trápení může zastínit výhled na to úžasné a radostné, co už třeba dříve do našeho života vstoupilo. To se v našich životech nevyhnutelně stává, je třeba s tím počítat a nebývá rozumné to někomu vyčítat.

Ještě jednou vzpomenu na svoji maminku. Bylo mi něco přes deset let, tedy polovina let šedesátých. Rodiče, kteří léta padesátá prožili v pronásledování a chudobě, se začínali vzmáhat. Finančně i možnostmi, jak se v zaměstnání realizovat. Jenomže ty vnější možnosti a s nimi související tlaky nějak dočasně narušily jejich blízkost. Jako dítě jsem to nevnímal, svoje dětství považuji za harmonické. Proto mě šokovala odpověď na jednu otázku, kterou jsem mamince položil. Možná to znáte, že děti se tak různě ptají, testují dospělé otázkami, jejichž dosah úplně nedohlédají. Takže, patrně pod vlivem vyučování v nedělní škole, jsem se maminky zeptal, co že považuje v životě za největší věc. Odpověděla: Říká se, že největší věc je láska. Ale já si myslím, že největší věc je povinnost.

Úplně mě to vykolejilo a už jsem se dál neptal. Mnohokrát jsem na to ale myslel. Bylo to takové moje dětské tajemství. A postupně jsem začínal chápat, jak to maminka myslela a že to byla výpověď časově podmíněná. V tu chvíli promluvila z hořkosti srdce. Dříve ani později by to neřekla.

Vhodná odpověď desetiletému klukovi to nebyla, ale zpětně jsem vděčný za její poctivost. V životě jsou prostě různé chvíle, různé útoky, různá pokušení, zoufalství a slabosti. Někdy nám nezbývá než se pevně držet toho, co jsme přijali jako správné, i když nám to přestává dávat smysl. Můžeme to nazvat povinností, můžeme to nazvat vytrvalostí v čase zkoušky.

‒

V Novém Zákoně se většina postav jen tak mihne. Nevíme nic o jejich vnitřním vývoji. Proto mi nepřijde rozumné jim předepisovat, jak měly jednat, a kárat je za to, když tak nejednaly. A proto také nechci přistoupit na výklad našeho textu, který kárá Martu za to, že nerozpoznala, že je teď čas si sednout k Ježíšovým nohám. Protože čas je individuální. Myslím čas příhodný, řecké kairos.

Čas milosti, čas za hranicemi toho každodenního shonu, starostí, dobývání chleba v potu tváře, čas, kdy jsme naplněni radostí, úžasem, kdy se dotýkáme toho, co je Hospodinovo – ať už tomu tak říkáme nebo ne. Jsou to chvíle, které pominou, protože žijeme v těle.

Ten čas příhodný můžeme také propást. Můžeme nabídku, pozvání, zavrhnout. Marie ji přijala. Tak rozumím verši Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.

Čas pro Marii byl jiný než čas pro Martu. Proč to tak asi bylo, k tomu se ještě dostaneme. Ale i o času, který přišel pro Martu, se v Písmu píše. U Jana v kapitole 11. čteme, že Ježíš Martě řekl: Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu? A ona mu odpověděla: Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět. To je z příběhu o vzkříšení Lazara.

Myslím, že Ježíš Martu velmi miloval. Že o ní zápasil, tak jako zápasí o každého z nás. Vzkříšení Lazara se událo i kvůli Martě.

Je důležité si uvědomit, že Ježíšovým ostrým slovem Marta nebyla zavržena, odmítnuta. Ježíš to ostré vyjádření volil, alespoň tak tomu rozumím, proto, protože Marta byla v nebezpečí. V nebezpečí, že její srdce bude ovládnuto hořkostí.

Je to nebezpečí, do kterého se dostáváme, když rozpoznáváme, že někdo nalezl v něčem útěchu a radost, a my nejsme schopni se k tomu připojit. Možná proto, že jsme z jiného prostředí, máme jiné názory a znalosti. Možná proto, že pro nás nenastal ten čas příhodný.

Je to svého druhu závist, ale nepřiznaná a přeměněná do obviňování, které může přejít i do útoku, agrese. Vypíchneme slabost toho druhého. A postavíme vedle toho nějakou svoji ctnost, něco, co my máme, a co ten druhý ne. A srovnáváme. A žádáme spravedlnost – nebo odsuzujeme.

Když mluvíme o tom, že nenastal čas příhodný, tak to neznamená, že nám Hospodin něco odmítá. Jistě, bez jeho milosti naplnění nedojdeme. On ji ale nabízí napořád. Provaz má dva konce. A na tom našem konci je často potřeba něco udělat, abychom Hospodinovu milost mohli přijmout. V případě Marty to znamenalo něco udělat se žárlivostí vůči sestře, která ji svazovala.

To, na čem si Marta zakládá, ovšem Ježíš nijak nezpochybňuje. Marta prostě myslela na všechno. Není třeba tady hledat nějakou negativní charakteristiku. Ekumenický překlad, který používáme, to ovšem trošičku dělá. Srovnáním různých překladů mi vychází, že smysl řeckého textu je děláš si obavy a staráš se o mnoho věcí. V ekumenickém překladu stojí trápíš se pro mnoho věcí. To může vyvolat dojem, jako kdyby Marta svoje obavy nadměrně přeháněla. A to v textu myslím není.

Pokušení, kterému Marta v tu chvíli byla vystavena, bylo nechat se svést k útoku na druhého, který vychází z pocitu, že je na to sama, že je opuštěná. A možná si připadala i nedostatečná, že neumí Ježíše ocenit tak jako její sestra.

Pod tíhou pocitu, že mi něco schází nebo že se mi děje křivda nebo že nejsem dost oceněn, či přijímán, se mohu vydat cestou, kdy prázdnotu či opuštěnost zaháním bojem za spravedlnost. Ospravedlnit si svoje obviňování a agresi bojem za spravedlnost, bojem, který může způsobit obrovské trápení, je trvalou figurou v lidských vztazích. A dokonce, bohužel, i ve vztazích mezi státními útvary.

Starý zákon nás varuje před přímočarými selháními. Dává nám dobré mantinely rozumného života. Nový zákon přivádí na světlo mechanismy, kterými vlk na sebe navléká roucho beránčí.

Jsou to mechanismy, které málokdy najdete v nějaké čisté podobě. Vždy se najdou nějaké argumenty, jak svoji nemilosrdnost obhájit. I v tomto příběhu je docela dobře možné, že břemeno starostí mezi Martou a Marií nebylo leckdy rozvrženo spravedlivě.

Nejde o to rezignovat na spravedlnost. Jde o to rozpoznat, hlavně u sebe, co všechno se za zápasem o spravedlnost může schovat.

Ale co s tou opuštěností, pocity křivdy, zoufalstvím nad nenaplněnými očekáváními. Co s tím máme dělat?

V prvním přiblížení zůstávat v oněch dobrých mantinelech vytýčených Starým Zákonem. To je ta povinnost. Abychom ustáli ten první nával. A pak, soustředit se na dobré věci. Ježíš říká – jo Marto, v určité oblasti jseš fakt dobrá. A podívej se, Marto, Marie teď něco dobrého prožívá.

To, že nám Ježíšova slova vyznívají tak ostře, je také proto, že přímo neodpovídá na Martino volání po spravedlnosti. Ano, nevede s ní spor. Situaci řeší tak, že poukáže, že je tady něco základního, důležitého, před čím takové spory blednou.

Aby to dobré k Martě dolehlo, aby se jí to skutečně bytostně dotklo, to je zápas, který za ní nikdo nevybojuje. To už je na ní. Když to zvládne, a jako že to zvládla, tak se z celé příhody stane drobná epizoda, o které si člověk říká, že to snad ani nemuselo být zapsáno. Ale zaznamenáno to bylo. Třeba proto, že si lze snadno představit, jak tahle drobná epizoda neustálým opakováním a přehráváním v mysli mohla přerůst do velké a nenapravitelné roztržky mezi oběma sestrami.

Jen jednoho je třeba říká Ježíš. Komenský tomu rozuměl tak, že to co je třeba, je Boží blízkost. A viděl svůj život tak, že se pachtil jako Marta, a teď chce, na sklonku svého života, sedět u Ježíšových nohou jako Marie.

Jiný výklad, který se opírá o to, že Ježíšovo shrnutí zákonů a proroků je dvojí přikázání lásky, říká, že tím jediným, čeho je opravdu třeba, je láska.

Nemyslím, že by oba ty výklady stály proti sobě.

O lásce v Písmu se říkává, že to není cit. Myslí se tím, že nejde o milostné zanícení. Ale on to v nějakém smyslu cit je. I cit proto, abychom rozpoznali, kdy naše zaujetí pro spravedlnost, či pro pravdu, jak ji vidíme, se stane nemilosrdným. Jak říká apoštol Pavel, lásku máme nebo nemáme.

A jak to u Pavla stojí dále? Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a také není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.

V těch větách je podmětem láska. Láska samozřejmě nejedná. Ten text říká, že tak jednáme my, pokud jsme láskou naplněni. Je to vnitřní postoj, který vyžaduje určité naladění, nastavení, vcítění. I s vlastní nemilosrdností je někdy potřeba svést zápas.

Ježíšův život a evangelijní příběhy nám ukazují, že taková cesta je možná, a že po ní nejdeme sami. Že je tady někdo, komu na nás záleží, i když se sami cítíme.

Amen.