Pokušení a zkoušky

Písně: 142, 246, 164, 277, 313, 395

Čtení: Jakubův 1:2-3,12

Text: Gen 33:23-32

Milé sestry a milí bratři v Pánu Ježíši Kristu!

Četli jsme: „Mějte z toho jen radost,..kdykoli upadáte do různých zkoušek.“ Nezasvěcení zareagují asi takto: buď se apoštol úplně zbláznil anebo tu jde o nějaký podivný křesťanský masochismus. Vedle sebezapření a oběti je právě toto nejméně oblíbený nárok křesťanství: PEIRAZMOS. I řecky dost ošklivě znějící výraz s dost možná ošklivějším významem: zkouška, pokušení. Cosi, co má bolet nebo prověřit. Takže první myšlenka asi bude: díky, nechci. Není divu, když nám napoprvé vyvstanou takové konotace jako: porážka, utrpení, bolest, úzkost, slabá kompetence, strach a vyčerpání. Ale zkusme tyto výrazy nahradit těmi, které v křesťanském pojetí odpovídají skutečnosti mnohem lépe: vítězství, posun, zralost, formující zkušenost, moudrost, statečnost, vytrvalost…To už nezní jako masochismus ani jako apoštolovo pomatení mysli. A jelikož už ze školy víme, že na zkoušky je nejlépe se připravit, nechme si pomoci slovem Božím, které nám jejich význam osvětluje…

I. EXTERNÍ ZKOUŠKY

Exaktně vzato, zkoušky můžeme rozhodit do dvou kategorií: externí – ty, co přicházejí zvenčí a způsobují je vnější okolnosti, a pak interní, vnitřní – a ty se rodí z našich osobních psychologických skutečností, z nás samých. Mají jednoho společného jmenovatele, ale zato spousty charakteristických otázek. Jejich společný jmenovatel je jednoduchý, říká: vyber si! Jak zní Boží pokyn v 5.knize Mojžíšově poté, co byl lidu předložen zákon? ..“Dnes jsem vám předložil život a smrt, požehnání a prokletí. Vyber si život…“(Dt 30:19b) A to nejen jako životní postoj v dobách klidu, ale hlavně jako hodnotový prostředek, kterým budeme bojovat v dobách horších, i když se nám bude chvíli zdát, že nám to věci jen komplikuje a proti proudu že se plave špatně.

Tak to bychom měli toho jmenovatele. A co ty otázky? Vnější i vnitřní zkoušky mají ty své. Pro ty vnější jsou charakteristická slova PROČ a JAK DLOUHO? Dnes si tak nějak obecně budeme hrát s gramatikou, ona zas tak nudná není. Všimněme si jedné pozoruhodnosti. V mnoha jazycích – a nás teď jako biblisty zajímá čeština, hebrejština a řečtina – se otázka proč nikdy nevztahuje k důvodu, ale k cíli, ke smyslu. Proč neboli zkrácenina „pro co“ – mám trpět, snášet? Nebo Ježíšova slova na kříži: Eli, LAMÁ sabachtani? Můj Bože, pro jaký cíl jsi mě opustil? Ne z jaké příčiny. Či nejzajímavější řecké inati – zkratka ina ti genetai. Neboli: co se tedy nyní má státi? Implicitně: aby přišlo vítězství? Všechny tyto výrazy se nechtějí – ošklivě řečeno – šťourat v minulosti či hledat pachatele nebo obětní beránky, ale míří na smysluplnost útrap, aktivitu a vítězství. Je to útěcha? Ano, pro člověka, který věří v Boha po svém boku a který chce vidět dále než za vlastní komfortní zónu nepochybně. S tím bolestivým narušením komfortní zóny souvisí i frustrace, deprivace, krátce řečeno již zmíněná otázka JAK DLOUHO ještě? Děsivá otázka a Bůh na ni málokdy chce odpovědět, něco mi říká, že asi dobře ví proč. Možná snad aby nezlikvidoval tu báječnou věc jménem naděje, která mobilizuje a vymačkává z nás to nejlepší mnohem lépe než nějaké datum. Zkusme si proto každý pro sebe přeložit tuto výpověď. Admirál James Stockdale strávil 8 let jako vietnamský válečný zajatec. Co mu pomohlo vydržet? Řekl: „Nikdy jsem neztratil víru v to, že to JEDNOU skončí. Nikdy jsem nepochyboval, že se dostanu ven. Ani o tom, že nakonec zvítězím a toto se stane formující zkušeností mého života, kterou bych zpětně nevyměnil.“ Na otázku: „Byl tam někdo, kdo to nezvládl?“ odpověděl: „Nezvládli to ti, kteří říkali ´Do vánoc budeme venku.´ Vánoce přišly odešly a nic. Pak říkali ´Do velikonoc budeme venku´. A nic. A tak stále dokola. A oni zemřeli na zlomené srdce.“ Admirál Stockdale tedy zvítězil, protože jako odpověď na „jak dlouho“ mu stačilo: JEDNOU.

Zůstává nám ale jedna otázka, která málokdy zazní a je dost možná nejdůležitější: CO? CO po mně chceš ty sám, Otče, v tomto utrpení? Ten, kdo se takto umí zeptat, vykazuje vysoký stupeň zralosti. Většina z nás hledá v nesnesitelnosti útěchu, úlevu nebo útěk. Ale Bůh – Bůh Otec hledá náš CHARAKTER. Ne ten, o kterém si myslíme, že ho máme, ale ten, který opravdu prokážeme. Zní to příliš idealisticky či romanticky? Osobně jsem si jista, že Ti z Vás, kteří ho už navzdory bolestem prokázali, by dnes jistě řekli, že zkušenost vlastní prokázané a vyzkoušené cti a víry je nad všechny poklady světa i nade všechny bolesti.

Milé sestry a bratři, padlo slovo o různých požehnáních externích zkoušek: smysluplnost, charakter, výhled konečného vítězství, ale stejně si myslím, že největším požehnáním a radostí ve zkouškách je tento fakt: Nejintenzivněji a nejautentičtěji se s Bohem setkáváme právě ve chvílích, kterých se nejvíce bojíme. Jak jsme slyšeli v biblickém textu: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl jsem zachráněn!“(Gn32:31b) Ale to už je jiná kapitola, která nám zas poví něco o těch zkouškách vnitřních…

II. ZKOUŠKY INTERNÍ

I vnitřní zkoušky mají své vlastní otázky. Takové ty „na tělo“: KDO? a KDE? Kdo jsi Bože a kdo jsem já? Kde jsi Bože a kde jsem já a kde mě chceš vidět? Kuriózní, že toto byla první otázka Boha v Bibli a to k Adamovi: KDE JSI? Jistěže ne proto, že by nevěděl, že onen dřepí někde za stromy, ale proto, aby to byl sám Adam, kdo si odhalí a pojmenuje dost zoufalou situaci, která se poté stane osudem nás všech: jsem nahý, stydím se, bojím se, a tak raději utíkám, když slyším tvůj hlas. Přes veškerý průšvih ale Adam, i když utíkal, alespoň uměl přiznat barvu. Mnozí jen utíkají…Bůh dobře zná tyto naše útěky a ví, jak jsou pro nás vyčerpávající, i když si myslíme, že je to naše jediná možnost. On dává jinou. Ale ta je spjata s odvahou podrobit se oné vnitřní zkoušce, vnitřnímu boji. Že je to také vyčerpávající? Jistě, ale na rozdíl od nikam nevedoucího útěku přináší řešení. Pojďme se tedy soustředit na jednoho také typického útěkáře, praotce Jákóba, který tuto odvahu našel a ukázal nám příklad, jak si takovou vnitřní zkouškou projít. Přiznávám, ze všech biblických praotců je mi jaksi nejbližší. Abrahám je zkrátka symbolem ikonické poslušnosti Bohu. Což asi málokdo dává. Izák – jak už překlad jeho jména Smíšek napovídá – si život až na jeho finiš tak nějak příjemně prožil bez větších komplikací. Jak říkáme: vysmátej. Josefa si zase Bible podrobněji všímá hlavně v jeho ohromných karierních úspěších a výjimečnosti. Asi také ne úplně naše životní dráha…Ale Jákób: mistr světa v průšvihu, lehkém křiváctví a manipulaci, dost materialisticky založený pragmatik. A přesto je to on, kdo vidí Boha tváří v tvář a jehož vztah s Bohem i vztah k sobě a okolí byl tvrdě vybojovaný právě v nejhlubších chvílích, jak říkáme – na dně: v opuštěnosti, osamocení, nejistotě a ohrožení života. Nuže, projděme si tento životní zvrat s trochou té zmíněné gramatiky, díky níž je to zajímavá detektivka.

Už jen název potoka Jabbok. Přes něj poslal při dost riskantním návratu domů celou, v cizině získanou rodinu i majetek napřed a opět – jak typické pro něj – zůstal sám. Název Jabbok vychází z hebrejského kořene BKK, což znamená vymazat, zničit, vymazat si paměť nebo něčí vzpomínku. Jabbok jakoby připomínal mytologickou řeku Styx řeku zapomnění a přechodu do smrti. Zapomenout na minulost mají jeho blízcí. Na něj čeká právě ta smrtící pomsta bratra Ezaua, se kterým kdysi před útěkem z domova neuvěřitelně vyoral. Jemu není dovoleno minulost a hříchy zapomenout, vytěsnit, racionalizovat či použít jiné naše oblíbené obranné „psychofígle“. On se s nimi musí jedině konfrontovat, vypořádat a urovnat je. To je první požadavek vnitřní zkoušky: „Nu, co uděláš nyní se svou současnou krizí?“ Jákób si chtěl možná ve svém osamocení zopakovat svou podivuhodnou vizi, kterou měl kdysi coby opuštěný uprchlík a ve které mu Bůh slíbil ochranu, zabezpečení i vedení. Jo, to by bylo prima řešení. Jenže čteme: „Někdo s ním ale zápasil…“ Žádné utěšování, ale boj. S tajemným „Někým“, v kom můžeme vidět snad anděla Božího, snad Boha samotného. Několik obrazů už na toto téma vzniklo. Nejčastěji 2 postavy, kterak se popotahují v jakémsi řecko-římském zápase. A jelikož víme, že Bůh nemá ruce ani nohy, pak je nabíledni, že tu jde o vnitřní obraz, kterými Bible dost oplývá. Je to personifikace hlubokého a náročného duchovního zápasu mezi člověkem, který může ztratit či už ztratil vše a Bohem, který vše naopak může dát. Právě ona zmíněná gramatika v původním znění nám pro výraz zápasit dává slovo, které v překladu znamená obejmout, uzavřít do náruče, do někoho se silně zachytit. A tak zde máme emocionálně silný spirituální obraz, ve kterém zoufalý, snad plačící, snad kající se Jákob, možná křečovitě až hystericky pevně svírá Boží náruč a typicky pro něj prosí o jedinou věc: o požehnání a Boží přítomnost v životě. Když si tak promítneme jeho život, vlastně mu nikdy o nic víc nešlo. A možná proto ho Bůh navzdory všemu tolik miloval. A možná v tom poznáváme i vlastní příběh..

Přichází svítání a tajemná bytost vyhlašuje „game – over“. Jákob ale zatvrzele odmítá začít novou životní etapu bez řešení a rozhřešení. Čteme také, že Bůh viděl, že Jákoba nepřemůže. Těžko uvěřit, že by židovská tradice vypustila do světa myšlenku, že Boha lze přemoci. Jak to číst? Inu opět hebrejsky. Výraz, který přesněji znamená, že proti Jákobovi neuplatnil moc. Kdy to Bůh dělá? Když před ním stojí člověk, který poté, co už si svoje odargumentoval, odvyprávěl sebeobhajoby, ale nakonec uviděl svou situaci jako zmíněný Adam, přichází nyní s prosbou o odpuštění a požehnání. Jákobovo vítězství tedy není nad Bohem, ale v Bohu ve vnitřní zkoušce nad sebou.

Přesto ne jen tak. Čteme, že Bůh doživotně poranil Jákobovu kyčel. Proč kyčel? Nyní musíme podniknout takovou hru na gramatické indicie. Výraz pro kyčel je hebrejsky: dlaň stehna. To stehno si pamatujte😊. Jinde v knize Soudců se používá divný výraz pro absolutní vyhubení obyvatelstva za trest: pobít někoho od kyčle po stehno (u nás hlava nehlava).(Sd 15:8) No a jinde v knize Jeremiáš se zas píše, že si Efrajim v pokání tloukl stehno, což je výraz pro české bil se v prsa. Takže z toho vychází úder do kyčle jako jednotící symbol pro pokání ze strany Jákoba, odpuštění ze strany Boha a trestu, který místo plné sazby zůstal jen symbolický, kdy dostal Jákob takzvaně jen přes prsty, nebo chcete-li: přes tu „dlaň stehna. Přesto myslím, že šťastné vyvrcholení příběhu je jinde a to: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl jsem zachráněn.“ Spatřit Boží tvář je náročné teologické téma. Nám stačí, že je to pro nás jistota Boží laskavosti, přítomnosti, blízkosti, vítězství a to tehdy a hlavně tehdy, když cítíme, že kolem nás nikdo není a my máme chuť to zabalit..

III. JEŽÍŠŮV BOJ

Ale Jákobův boj nám chce kázat cosi mnohem důležitějšího. Tedy spíše kohosi: Ježíše Krista a jeho boj v zahradě Getsemanské. Oba na to byli sami v hluboké noci, oba prožívali krajní úzkost a vypětí, oba bojovali do svítání. Jenže Jákób za sebe a své požehnání, Ježíš za nás a náš věčný život. Jákob z toho vyvázl jen s úderem přes „dlaň stehna“, aby nezapomněl, Ježíš ale ukázal Tomášovi dlaně probodnuté hřeby na kříži, abychom my všichni nezapomněli, že veškerá naše temnota, které jsme schopni, byla zaplacena jeho obětí na životě. Jákób si vybojoval nový život, novou osobnost, nové jméno. Ježíš ale totéž vybojoval pro nás, ale s platností i mimo svět a čas pozemský. Tak, abychom toto vše uměli od něj s láskou a důvěrou přijmout. Je vlastně v dobrém slova smyslu šílené, že nic jiného po nás vůbec nechce. Přesto paradoxně pro mnohé je přijetí takového daru také jakousi výzvou k vnitřnímu boji, přezkoušení sebe sama s otázkami: jak se takový dar přijímá, jak bojovat s pokušením myslet si, že je to příliš jednoduché řešení, jak mohu žít jeho významem a jak mohu důsledky takového daru předávat dál? Pavel apoštol tomu říká dobrý boj víry. A je-li dobrý, pak už nezní jako nesmysl povzbuzení apoštola Jakuba: „Mějte z toho jen radost,..kdykoli upadáte do různých zkoušek.“
Ámen.

YouTube záznam (naneštěstí nekompletní)