Kázání 29. 9. 2024

1SAM 30: 1-25, důraz na 6.verš

Moji milí!
Asi všichni znáte slavné rčení o čertech a větších hromadách. No, o jedné takové jsme zrovinka četli. Pokud si vzpomínáte, takto společně jsme spoluprožívali a čerpali z životních momentů 2 osob, které měli jedno společné: dokázali se se svými těžkými životními otázkami plně položit do velmi osobního, soukromého dialogu s Bohem. Bezdětná Chana skládá před Bohem své osamocení, beznaděj a v hořkosti srdce hledá potvrzení Boží přítomnosti ve svém životě. Jákób zase vede s Bohem metaforický bolestivý zápas při bilancování minulosti a hledá odpuštění a čistý štít do nové etapy svého života. A do třetice náš dnešní hrdina, zatím ještě ne-král David, bude ve své duchovní intimitě bojovat s tím, čemu hodně dobře rozumíme: říká se tomu těžká životní krize; ve které má ale také hledat a něco najít, tak jako my.
I. KRIZE
Moudré publikace o krizi říkají, že se na ní podílejí 3 faktory: ztráta, změna či nutnost volby. Davidovi se to sešlo všechno v oné zmíněné čertovské hromadě. Jeho ztráty představují vše, čeho se sami nejvíce děsíme: ztratil manželky, děti, rodiče, domov, prostředky k živobytí i ty poslední zbytky jakési životní jistoty. Ztratil důvěru, přátelství těch, za které se cítil zodpovědný, i hodnotu v jejich očích, když je s sebou stáhl do téhož bahna. Jeho postavení se změnilo: z uznávaného vůdce na odsouzence na smrt. A tak ten 3.faktor, tíživá a nám dobře známá otázka volby na sebe nenechá dlouho čekat: Co mám teď dělat?! Moudré knihy nám předestírají známý adrenalinový krizový vzorec chování: bojuj-uteč-paralýza. Zdá se, že zde došlo na třetí možnost. Všichni plakali tak, až už vyčerpáním nezvládli dělat vůbec nic.. Ošidnost čtivých biblických příběhů spočívá v naší nakaženosti lidovými, autorskými pohádkami, kdy víme, že vše dobře dopadne, a tak nás neděsí ani otrávená Sněhurka, ani sežraná Karkulka. Podobně i v biblických vyprávěních bereme dobrý konec jako hotovou věc, krutost příběhu je odlehčena a my si vyfiltrujeme jen tu naději. Ale možná by bylo dobré zkusit se lépe ztotožnit s tou popisovanou traumatizující realitou. Když to totiž uděláme, zjistíme, jak pravdivě takový příběh kopíruje náš vlastní život a že se ve své vlastní životní pohádce zpravidla zasekneme jen na kritickém bodu vyčerpanosti a ke zmíněné naději se už nedopracujeme. Přesto o ní v krizi potřebujeme slyšet. Něco silnějšího než: „To bude dobrý.“ Nebo než jednu z definicí, jak chápat krizi, třeba: „Krize je subjektivně ohrožující situace s velkým dynamickým nábojem potenciální změny. Bez ní by nebylo možné dosáhnout životního posunu, zrání. Trvá v řádech hodin až týdnů. Asi bychom zareagovali: Prosím, tohle mi neříkejte, netuším, co si z toho tady a teď mám vzít. David také potřeboval něco slyšet, ale to jediné, co slyšel, byly zvěsti o jeho ukamenování, takže žádné hodiny natož týdny k dispozici neměl. Právě v této chvíli mohl prožít to, co v krizi vidíme všichni: že tady je konečná; a co je pro krizi charakteristické: je v tom sám a nikdo mu žádnou konkrétní naději nedá. Náš text pro tento prožitek používá neoblíbené, známé slovo: úzkost. V hebrejském znění v něm slyšíme jak význam nepřátelství, tak i původní význam, že se něco svazuje (pytlík na peníze), že se kolem nás utahuje smyčka. Svázání jako pojistka toho, že se opravdu v této situaci nepohneme a neunikneme. Připomíná se nám Samsonova kulišácká odpověď Delile: „Kdyby mě pevně spoutali novými provazy, byl bych slabý jako každý jiný.“ (Sd 16:11) Přesně to cítíme v úzkostné svázanosti: slabost. Přesně tento motiv se 3x zopakuje v naší kapitole: slabost, vyčerpání, neschopnost jakkoli cokoli podniknout, jen plakat, zahořknout a pátrat proč či kvůli komu jsem se dostal až sem. Lidé to označují známým klišé: To je realita. Život je pes. Svět je zlý. Biblické svědectví nám ale o realitě přináší zcela jiný obraz.
II. PRVNÍ KROK K SÍLE: VIDĚT PRAVDIVĚ – V BOHU
Nezasvěcení mají tendenci vidět Bibli jako soubor hodnot, které udává jakási vyšší dokonalá bytost: Bůh, a které mají člověka udělat lepším. Pravda je ale ta, že biblické poselství, řekněme rovnou biblická realita, je o člověku slabém, zoufalém, limitovaném, chybujícím, kterého ale Bůh tak miluje, že jej znovu a znovu vyhledává, vyvádí z průšvihů, obnovuje a povolává k životu. V takovém Bohu nalezl David to, co v takzvané tvrdé realitě nutně potřeboval: sílu. Hebrejština má pro sílu několik výrazů. Zde je použito slovo, který doslova znamená těsně přilnout, být slepen dohromady, pevně držet pospolu nebo v něčem. Jak výstižné, když si představíme opak, metaforu pro pocity v krizi: sesypat se, zhroutit se, být zlomen. A nejen já sám, ale i obraz světa kolem, zdání situace, ve které se nacházím. Když už jsme u obrazu a zdání, stojí za to zmínit verš, kdy David povzbuzuje svého velitele vojsk Joába slovy: Už se tím netrap…ale posilni svůj boj. (Stejný výraz pro sílu jako v našem textu.) Doslova: ať tato situace není ve tvých očích zlá..(2Sam 11:25) Škoda, že tady David Joába trochu balamutí, ale útěšný postřeh platí: není jedno, jak moc katastroficky v těžkých chvílích uvažujeme, z jakého úhlu pohledu na ně hledíme. David svůj úhel pohledu mění. Opouští oblast, kde se na krizi nahlíží hysterickou optikou smrštěných lidských možností, a hledá v oblasti jiné: v Bohu a jeho možnostech. V podobných podmínkách, vzpomeneme -li, dostává jiný hrdina Jozue, příkaz se stejným výrazem, s jakým teď pracujeme: „Buď silný a statečný, neboť ty dáš tomuto lidu za dědictví zem…“.(Joz 16) Protože jako téměř jediný uměl oproti davu poraženeckých malomyslníků vidět zemi zaslíbenou jako tu, kterou lze v Boží síle získat. Krize asi má bolet, asi má být pocitem studené sprchy, ztracené půdy pod nohama nebo kudly v prsou a všeho hnusného, jak si to pamatujete – ale nesmí lhát. Neměla by ukotvovat naše katastrofické fantazie o tom, že neexistuje východisko. A David věděl, že pravdu o své situaci nalezne jen v Bohu, že potřebuje distanc od toho, jak to vypadá. Jak říká Ježíš: „Když zůstanete v mém slově,..Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí.“(Jn 8:32)
III. VE SVÉM BOHU
Kamenem úrazu nás křesťanů ovšem bývá, že leckdy nenalézáme sílu navzdory tomu, že pravdu známe. Znáte to: jak se ve vyčerpanosti propadáme do existenciálních hlubin skrze tolik známých posilujících biblických veršů, ale jako by nás žádný z nich nedokázal zachytit. Jen si je panicky přeříkáváme, a přece s pocitem, že neplatí pro nás. Byly přeci řečeny Jozuovi, Mojžíšovi, Marii, učedníkům atd. nebo v lepším případě mají platnost jakoby obecnou, ale my k nim vlastní osobu nějak neumíme vztáhnout. A možná v tom tkví kouzlo tohoto verše, kdy David nalezl sílu ne v ledajakém Bohu, ale ve SVÉM Bohu. A to je rozdíl. Je-li někde slovo „můj“, pak jsem tam i já. Pak tedy jde přesně o mě a mou situaci. Pak jsem já hlavním hrdinou Božího milostivého konání, protože jeho základem je vztah, který se mnou můj Bůh buduje. Slovo můj dostává specifickou energii, když vzpomeneme na děti, které říkají: můj táta, moje máma. To není jen vědomé vyznání, ale spontánní emoční reakce plná hrdosti, lásky a pocitu bezpečí. Ne nadarmo jsme dostali od Pána Ježíše do vínku, abychom přistupovali k Bohu se slovy Otče NÁŠ. Ne nadarmo dostává do vínku Izrael vyznání: Slyš Izraeli, Bůh NÁŠ, je Bůh jeden. Ne nadarmo je jednou z emotivně nejsilnějších Božích výpovědí o nás verš: Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.(Iz 43:1) Žádná anonymita, žádná obecnost. Naopak: v mé bolesti, krizi, ale i v celém životě je tu můj Bůh a já, koho zná. A toto ochranářské Boží vyznání o vztahu se mnou, jednak ruší trýznivost osamocení v krizi, ale také pozoruhodně podmiňuje mou vlastní odolnost, osobní integritu: „Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, neshoříš, já Hospodin jsem přece tvůj Bůh.“(Iz 43:2), tj. žádné osamocení v krizi, žádný rozpad na popel, žádná nestabilita, ani zlámané kosti díky silnému proudu vody. A my už víme, že slova „nestabilní, rozpadlý, zlomený“ jsou opakem našeho výrazu pro sílu:CHZQ – být silný, pevně držet, dát se dohromady. Jen tak mohl David nalézt tuto specifickou sílu, opak zhroucení, když ji hledal nikoli v obecných pravdách o Bohu, ale v prožitku důvěrného pouta a osobní zkušenosti, kterou s námi sdílí ve 34.žalmu z doby, kdy zažíval krizi na dvoře Pelištejců: „Mnohá trápení zažívá spravedlivý, Hospodin jej ale ze všech vyprostí. On střeží jeho kosti, jediná z nich se nezlomí.“(Ž34:20,21)
IV. EGYPŤAN NA CESTĚ
David tedy nalézá sílu. Nalézt sílu znamená i to, že mizí otázka, co mám teď dělat? David se dal dohromady a teď už může dát dohromady i celou rozsypanou, zhroucenou situaci. Už má sílu hledat u Pána konkrétní kroky. A Pánova vůle zní: Dost strachu a pasivity, vzhůru do akce, vše se ti teď naprosto jistě zadaří, všechny vysvobodíš, vše se napraví. A zde by následovala klasická otázka: Jak? Nic trapného – ptá se tak Gedeon, Marie, Zachariáš. Proto zde hraje důležitou úlohu jakýsi pohozený nemocný egyptský otrok, kterého v běhu událostí nikdo nečekal. Jak říká Baba Jaga v Mrazíkovi: Ha, Ivan! Nečekán, nezván..Symbolizuje vše, co nám Bůh už připravil ku pomoci, ale o čem my dopředu nikdy nevíme. Proto býváme vyklepaní, protože nemáme věci pod kontrolou a po ruce řešení. Bůh nám ale říká: Můj milý, ty nemáš mít kontrolu, ty máš mít důvěru. Každý z nás máme v naší mlhavé budoucnosti připraveného nějakého svého egyptského otroka, radostnou událost, zprávu, rozuzlení, náhle motivovanou mysl – něco co nás skokem přiblíží k cíli či zvládnutí krize. Takže ano, máme počítat s tím, s čím se počítat nedá.
V. CÍL
A v závěru, když už jsme skrze Davidův příklad nalezli sílu a skrze Egypťana poskočili k cíli, a navzdory demotivující komplikaci s vysílenými odpadlíky, dosáhli toho, co Bůh slíbil, má smysl si vzpomenout na nesmysluplnou poučku o krizi a jejím dynamickém náboji potenciální změny pro posun a zrání. Česky řečeno: co nového a většího tato bolest a hrůza přinesly? Naprosto nové pojetí spravedlnosti. Namísto: dostaneš jen to, co sis vybojoval nastalo ono nové: dostaneš i ty, protože k nám patříš. To je ta kristovská spravedlnost založená na milosrdenství. Vy, kteří máte vyvinutější fantazii, jste jistě objevili v tomto Davidově příběhu vlastně velikonoční příběh našeho Pána. Ježíš stejně jako David je obklopen všemi možnými lidmi na okraji společnosti. Jejich oči jsou na něj upřeny, všichni od něj něco očekávají, ale stačí jeden moment, kdy nabydou dojmu, že je zklamal, či vyděsil, a už je řeč o smrti. Ježíš dle evangelií upadá v Getsemane do smrtelných úzkostí, jeho nejbližší pro únavu kolem něj odpadají a stejně jako David zůstává sám. Pak ale přichází anděl s posilou od Boha a v této síle velí učedníkům: „Vstávejte, pojďme.“ (Mk 14:42) Bere na sebe bolestivé rozhodnutí Boží vůle a jde do zápasu na kříž, aby vybojoval zpátky to, co člověk ztratil: život, svobodu, pokoj a dobré svědomí, lásku, vše, pro co stojí za to žít a možnost žít v tom věčně. A stejně jako pro Davida byla dnešní událost poslední velkou krizí, než se stal judským králem, tak i pro Ježíše byl kříž poslední bolestnou zastávkou, než přijal královskou hodnost po pravici Boha Otce. David svou královskou důstojnost lépe předvést nemohl. Přináší novinku, že všichni, kdo patří k jeho lidu, ať jsou jakkoli indisponovaní a v boji se nepředvedli, získávají svůj podíl na tzv. „Davidově kořisti“. Ježíš činí totéž. Neptá se se nás, vyčerpaných a zmatených: Co předvedeš, jak zabojuješ? Ale: pohleď, dávám ti vše, co jsem pro tebe získal. Jak naráží apoštol Pavel: Všechno je vaše. (1Kor 3:21) Zkusila jsem vyhledat všechna NZ místa, kde se uvádí, že nám Ježíš něco dává. Vím, že je znáte, ale je fajn to občas slyšet takhle instrumentálně😊: život věčný; život, abychom jej měli v hojnosti; jeho pokoj, ale ne tak, jak svět dává, jeho radost, aby v nás mohla být plná; slávu, chléb, vodu i korunu života, odpočinutí, odpuštění, uzdravení, vzkříšení v poslední den, příbytek u svého otce, Ducha svatého a podle Jana i svou lásku a přátelství. Jeden dar jsem si nechala zvlášť, protože ladí s naším krizovým tématem. Četli jsme, že David nalezl sílu ve svém Bohu. A tak závěrem příhodně zmíníme i osobní zkušenost apoštola Pavla, který říká: Všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu. (Fil 4:13) Amen.