Abrahamovo požehnání

Písně: 676, 203, 599, 409, 426, 128,
Introit: Ž 127,1
1. čtení: Gn 11,26-12,20
2. čtení: Gn 12,2: požehnám tě… staň se požehnáním
Poslání: 1Pt 3,8-9

Milí bratři a sestry,

možná jste už o někom slyšeli něco ve smyslu: „Tenhle člověk, to je pro naši firmu, náš sbor, náš kolektiv… hotové požehnání!“ Tak o tom to dneska bude. Co to je „být požehnáním“? Ve firmě či na táboře si to představíme asi snadno. Maká, tržby jdou nahoru, děti to baví… Ale co si pod tím představit, aby to co možná nejvíce odpovídalo biblickému svědectví. Co se dělo v Egyptě, když tam přišel Abraham! Faraon by si nakonec určitě neřekl nic takového, jakože: „Ten Abraham byl pro nás hotové požehnání!“

Uvidíme, že toto „být požehnáním“ víc souvisí s Bohem než s námi. S tím, co Bůh dělá s námi a s naším okolím. Spíš tedy než že bychom něco aktivisticky dělali my, ale že se tak nějak něco děje kolem nás. Abraham pro nás bude zajímavý ani ne tak jako přímý aktér (byť to také), ale hlavně jako jakýsi „katalyzátor změny“. Kde se objeví Abraham, tam jedná Bůh, a kde jedná Bůh, tam se něco děje.

Nad tím dnes budeme přemýšlet – jak nechat Boha působit v tomto světě. Když totiž působíme my, tak to je většinou bída. To nás už poučily „biblické pradějiny“. Na příbězích Adama s Evou a jejich potomků jsme viděli, že Bůh má s tímto světem a s člověkem nějaké plány – no a my lidé to Pánu Bohu dost kazíme. Jednorázově i opakovaně. Individuálně i skupinově. Snaha řídit svět jako celek v jednom uniformním modelu končí v pyšné totalitě stavitelů babylónské věže. Bůh tedy naposledy zasahuje do lidstva jako celku, vytváří pluralitu – a zkouší to s námi lidmi jinak.

Abrahamovské příběhy zahajují novou etapu Božího jednání. Ne od celku k jednotlivcům, ale od jednotlivce k celku. Pán Bůh povolává Abrahama s tím, že v něm dojdou požehnání všechny národy. Všechny! Bůh neztratil zájem o tento svět. Stále ho má celý rád a stále mu jde o blaho všech. Na Abrahamovi se ale máme dnes naučit, že tyto Boží plány vychází od jednotlivců.

Je to důležitý postřeh, protože nejde jen o Abrahama! Katalyzátorem změny se má stát každý z nás. Apoštol píše (1Pt 3,9): žehnejte, vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání. Požehnání je něco, co i my máme přijmout a posílat dál. Na každém z nás leží abrahamovský dar přijmout požehnání a abrahamovský úkol být požehnáním.

Abrahamovi Bůh žehná, aby se Abraham stal požehnáním. Požehnání není ta říkajíc „určeno k vlastní spotřebě“, ale k distribuci dál. Abraham má být nejen požehnáním proměněn, ale má i měnit svět kolem sebe. Změna ve společnosti. V Abrahamově požehnání dojdou požehnání všechny národy. I v dalších národech bude Bůh působit.

K tomu Abraham přijal požehnání – to je základ proto, aby se Abraham mohl takovýmto katalyzátorem změny stát. Požehnaný je požehnáním svému okolí. My jsme jako křesťané povoláni, abychom se také stali dědici požehnání. I my požehnaní se máme stát požehnáním lidem kolem nás, stát se katalyzátorem změny, takže i v životech jiných bude Bůh působit.

Takže – co to je „požehnání“. Co to znamená požehnání přijmout či dávat. A co to znamená požehnáním se stát. Co by v našem případě mělo znamenat, kdyby se o nás řeklo: „Tenhle člověk, to je pro naši firmu, náš sbor, náš kolektiv hotové požehnání!“ Znovu mohu pro jistotu opakovat, že to neznamená, že se staneme dokonalými a bezchybnými! I Abraham v životě několikrát selhal.

Co to je požehnání… Velké téma v souvislosti s požehnáním stejnopohlavním párům. O co tedy jde? Co se v takovou chvíli děje, když někdo někomu žehná?

Odrazím se od snad již notoricky známého textu Áronského požehnání, jak ho slýcháme v závěru každých bohoslužeb (Nu 6,23n): „Mluv k Áronovi a jeho synům: Budete žehnat synům Izraele těmito slovy: »Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.« Tak vloží mé jméno na Izraelce a já jim požehnám.“

Nechme teď stranou otázku, jestli je vhodným překladem spíše tato forma „přací“, nebo v nových revizích ekumenického překladu používaná (a mně bližší) forma „oznamovací“. Tedy, že Ti Hospodin požehná a ochrání tě, rozjasní nad tebou svou tvář a bude ti milostiv, obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Jde mi teď o obsah těch slov. Je tu nějaké zaslíbení. Pán Bůh slibuje, že něco udělá, když je žehnáním na někoho vloženo jeho jméno!

První důležitý motiv spojený s požehnáním je poznání Boží ochrany. Požehnaného člověka si Pán Bůh hlídá jako svoje vlastnictví. Požehnání zbavuje strachu z budoucnosti, protože dotyčný ví, že na něj Bůh nezapomene. Abraham opouštějící civilizovaná města a odcházející kamsi do pustin Kenaánu – to je člověk, který nemá strach. Netuší, co ho čeká! Marie, požehnaná mezi ženami – taky netušila, do čeho jde, když Pánu Bohu řekla „ano“. Ale bylo to k dobrému. Pán Ježíš velí žehnat nepřátelům (Lk 6,28) – a opět je to vyjádření toho, že cosi dáváme Pánu Bohu do rukou, aby v té které věci rozhodoval on. My nevíme co s tím. Bůh ano. Tak nechť to má v rukou on. Jeho zásah bude lepší. Žehnáním vyhlašujeme nad dotyčným člověkem, předmětem či místem Boží vládu. Je-li na koho žehnáním vloženo Boží jméno, prohlašujeme ho Božím vlastnictvím ve víře, že Bůh už si na to své dává pozor.

Druhý důležitý motiv je milost spojená s úsměvem. Rozjasněná tvář, to je biblické vyjádření Božího úsměvu. Bůh si to své hlídá nejen proto, že to je jeho, ale protože to má rád. Zkuste si představit někoho či něco, co máte rádi. Když si vzpomenete na někoho, koho máte rádi, či na něco, co máte rádi, tak je úsměv naprosto přirozená reakce! Nemusíme v tom hledat nic hlubokomyslného. Takhle může mít někdo rád svoji sbírku brouků! Furt o nich mluví! A jen si vzpomene si na ty svoje hovnivály napíchané na špendlíky a na tváři se mu rozline úsměv. Už teď se těší, jak vyleští sklo na vitríně.

V první motivu šlo vyhlášení vlastnické ochrany, tady už je to láskyplná přízeň. Chránit je možno z povinnosti, ale tady jde o něco, co máte rádi. Žehnáním nad daným člověkem vyhlašujeme nejen Boží vlastnictví, ale svěřujeme dotyčného i do Boží milostivé přízně.

Třetím motivem je pak otočení Boží tváří směrem k tomu, komu je žehnáno. Připomínám: je to obrácení tváře usměvavé. Je to obracení tváře toho, který má dotyčného rád a bude ho chránit jako svoje vlastnictví. Je hrozné upadnout do ruky živého Boha… říká autor listu Židům (10,31), když přemýšlí o Bohu trestajícím lidské hříchy. Ale když žehnáme, dovoláváme se působení Boha, který nás chce chránit, protože nás má rád. To vůbec není hrozné – právě naopak. Požehnání přináší do života pokoj.

Věta k zapamatování: Žehnáním obracíme usměvavou tvář pečujícího Boha. A to můžeme dělat! Až tak daleko se nám Bůh dává k dispozici, když nás vyzývá, abychom žehnali. Jakoby říkal: „Hele, lidi, ukažte mi, co je pro vás důležité – v dobrém i zlém – protože pro mne je to tím pádem také důležité! Protože mám rád vás!“ Je to opět něco, co známe z běžného života, že když se lidé, které máme rádi, o něco zajímají a vypráví nám o tom, tak o to sami máme zájem. Dejme tomu o tu sbírku brouků. Člověk by si jinak řekl, že co je mu do nějakého hrdobce – ale teď vidíte, jak je to pro toho vedle vás důležité a to se nějak přenese i na vás – protože jeho máte rádi. A kvůli němu budete sami oprašovat hovnivály a ještě se u toho budete usmívat – protože je máte spojené s tím druhým.

Požehnám Tě… říká Pán Bůh Abrahamovi. Budeš požehnaný. Budeš mým vlastnictvím, které (1) chráním, které (2) mám rád a ze kterého už (3) nespustím svoje oči.

Požehnám tě… staň se požehnáním. „Abrahame“, říká Bůh, „nech se tímto mým postojem proměnit! Staň se ztělesněním toho, že jsi pod mojí ochranou, protože Tě mám rád a nikdy se mi neztratíš. Buď ztělesněním mé ochrany, mého úsměvu, mého pohledu upřeného Tvým směrem!“ Abraham, který patří Bohu, který je Bohem milován a který je Bohem trvale sledován, se má stát katalyzátorem změny v tomto světě

Abraham se má stát ztělesněním toho, jak v tomto světě působí Bůh. Nepřehlédněme ten rozdíl! Praotec věřících nám má být vzorem ne v tom, jak poslouchá Boha, tedy co dělá. To zásadní je, jak nechá Boha ve svém životě působit. Jasně, že součástí tohoto vzoru je Abrahamova poslušnost. Je tím, co je dobře vidět, ale není tím zásadním. Lidé, kteří se setkají s Abrahamem, si nemají říct: „Wau! To je ale úžasný věřící!“, ale „Wau, v životě tohoto člověka působí úžasný Bůh!“

On totiž Abraham zhusta není zas tak úžasný věřící. Má zas sebou skvělý start. O tom žádná. Opouští blahobyt pohanského Perského zálivu a odchází do nejistoty Kenaánu. Kam přijde, tam staví oltáře. Ne „město a věž“, aby učinil jméno sám sobě, ale oltáře, kde je vzýváno jméno Boží.

Jenže pak nastane v zemi hlad a Abraham sestupuje do Egypta. Tady v Kenaánu je to sice země zaslíbená Bohem, jsou v ní oltáře, které svědčí o Abrahamově víře v Boží působení na tomto místě – ale nějak nám mizí to čekání na jednajícího Boha. Snaha fušovat Pánu Bohu do řemesla Abrahama potká víckrát. V tuto chvíli je vidět, že pro Abrahama je lepší vrabec v hrsti egyptského závlahového systému než holub na střeše Božího působení.

Na Egypt se spoléhat nemá. Sestup do Egypta je v příbězích Starého Zákona vždycky projevem nějakého selhání. Ve chvíli, kdy Abraham nenechává ve svém životě působit Boha, o to větší díl rozhodování záhy dopadá na něj samotného. Historku, jak vyřešil svoje obavy o život, jsme slyšeli v prvním čtení. Polopravda je zároveň pololež. Sára je Abrahamova nevlastní sestra, ale on sám moc dobře ví, že tahle historka jen maskuje skutečný vztah, který mezi nimi je. Aby toho nebylo málo, tak Abraham z té lži bohatne, což je vzhledem k manželce, kterou poslal faraónovi do harému, fakt hodně trapné.

A pak čteme o tom, že „Bůh ranil velkými ranami…“ a čekali bychom, že Abrahama za jeho nedověru a lhaní. A on Bůh ranil faraóna. Abraham je jak ta milovaná sbírka brouků pod Boží ochranou.

A ejhle – faraón zareagoval jako mimořádně slušný člověk. Tam, kde věřící selhávají, jsou zahanbováni slušnými neznabohy. Faraon rozpoznává zázračnost toho, co ho potkává. Chápe, že tohle není samo sebou. V trestech, které na jeho dům dopadají, rozpozná božské působení. Abrahamovi vynadá, ale Abrahamova Boha poslechne. Faraon neřekne o Abrahamovi: „Wau! To je ale úžasný věřící!“, protože fakt není. Ale řekne: „Wau, v životě tohoto člověka působí úžasný Bůh!“. Zachová se dobře ne proto, jaký je Abraham, ale protože prožil, jak v Abrahamově životě působí Abrahamův Bůh. Ač v tohoto Boha nevěří, přece se pod jeho vlivem zachová jako slušňák. Požehnání funguje. Požehnaný Abraham je katalyzátorem změny.

Suma sumárum:

Má smysl žehnat, když věříme, že tím to, čemu žehnáme, odevzdáváme do rukou Boha, aby o to láskyplně pečoval a už to nespustil z očí. Co s tím nadělá, to už tím pádem nechme zcela na něm.

Jako věřící jsme povoláni být dědici požehnání. Má smysl požehnání přijmout, když o tohle stojíme i pro sebe. Když my sami chceme být v rukou Boha, který nás má rád a který u z nás nespustí oči. Něco to změní. Nevíme co. Abraham nechal ve svém životě takto jednat Boha a v pětasedmdesáti letech vydal do neznáma a zahájil i s celou rodinou naprosto novou životní etapu. Stal se praotcem věřících židů, křesťanů i muslimů. Marie nechala ve svém životě takto jednat Boha a stala se matkou Božího Syna.

Tak vysoko bych nemířil, ale právě tak se přijetím požehnání i my se můžeme sami proměněni stát katalyzátorem změny, kdy nejen v našem životě, ale i v životě lidí kolem nás bude působit Bůh a to je rozhodně dobré.

Amen