Boží láskyplný pohled

písně: 687, 165, 620, 717, 464
introit: Gn 12,1–3
čtení: Gn 16,1–16
kázání: Gn 16,13
poslání: 1J 4,10–11

Milí bratři a sestry,

dnešním hlavním čtením je heslo Jednoty bratrské pro rok 2023. Ano, jedeme s jednodenním předstihem, ale zítra se k němu nedostaneme – tématem bude Simon a Anna. Tak se na něj podíváme dnes. Téma Boha, který nás vidí, se nám objevilo u pastýřů na Boží hod vánoční. Mluvili jsme o „bázni Boží“, tedy o směsici strach, respektu a zároveň radosti z toho, že všemohoucí Bůh se zajímá právě o nás. Pastýři nám byli dobrým příkladem, protože setkání s Bohem je posunulo k lepšímu. Poslechli Boha, vyřizovali jeho vůli… Je celkem snadné mít rád takové pastýře.

S Hagar to bude dnes složitější. Ono je to hodně tím, že o pastýřích vlastně nic moc nevíme. Můžeme se jen domýšlet, jak se chovali před setkáním s anděly a jak je toto setkání proměnilo dlouhodobě. Tak už to bývá, že čím víc o lidech víte, tím spíš si je přestanete idealizovat. Svět je složitý, zdaleka ne černobílý! Zjistíte, že jsou to lidé z masa a kostí, všelijak pochroumaní, bolaví a v mnohém neskladní. Ty už je výrazně složitější mít rádi. Takhle nás vidí Bůh – a nepřestane se na nás dívat, nepřestane nás mít rád. Bůh vidí Hagar, vidí ji ve složitosti její situace, v tom, v čem se jí daří, v čem selhává, také v čem se dost plácá a neví kudy dál. A dívá se na ni pořád. Nehledá si někoho dokonalého, s kým by nebyly starosti. Tohle je pro Hagar zásadní posila – Bůh ji mám rád. Neodvrací od ní svou tvář jen proto, že je v něčem divná.

Takhle Boha přijměme i my. Bůh, který nás má rád. Neodvrací od nás svou tvář, když jsme divní my. To je dobré motto do příštího roku, dobré motto do všech našich životních zápasů. Bůh, který nás má rád a tak od nás lidí neodvrací svou tvář. Myslím, že to nějak souvisí s jeho vševědoucností. Druhé s jejich špatnými vlastnostmi snadno odsuzujeme, když o nich víme moc málo. Je snadné odvrátit tvář od někoho, kdo mi není sympatický, když o něm jinak nevím vůbec nic. Když s ním ale prožíváte jeho zápasy, když rozumíte, s čím se v životě pral, proč je z něj to, co by vás jinak vedlo jen k tomu dívat se jiným směrem, tak se jiným směrem nepodíváte. V tu chvíli jste jako Bůh, který se dívá a protože se stále dívá, tak vidí, že jsme si svým hříchem udělali svět moc složitý. Zápasy tohoto světa nejsou mezi dobrem a zlem. Černá s bílou se smíchaly a škála mezi černou a bílou nabízí rozhodně víc než jen příslovečných 50 odstínů šedi.

Tak se Bůh dívá na Hagar a všechno to vidí. Co vidí?

Vidí, jak Sáraj, žena Abramova, mu nerodila. Měla egyptskou otrokyni, která se jmenovala Hagar. (Gn 16,1) Kde přišla židovka Sáraj k egyptské otrokyni? Ach ty rodinné anamnézy… No – to se tak jednou (Gn 12) Abraham rozhodl sestoupit do Egypta. Jeho žena Sára byla krásná a Abraham se bál, že ho zabijí a krásnou vdovu si vezmou. Tak ji vydával za svoji sestru. Oni relativně blízce příbuzní byli. Židovská tradice v ní vidí Lotovu sestru, tedy Abrahamovu neteř.

Bůh se na Abrahama a Sáru dívá. Nejen Bůh, ale i Egypťané. Sára byla krásná – tak krásná, že ji faraon přijal do svého harému. Abrahamovi pak kvůli Sáře (!) prokázal faraon mnoho dobrého, takže měl brav a skot a osly i otroky a otrokyně i oslice a velbloudy. Ale byla vdaná a něco takového nepřipouští ani pohanské egyptské manýry. Bůh má Abraham a Sáru rád, tak to dal faraonovi poznat a faraon, kterého Abrahama takhle uvrhl do hříchu, se ukázal jako mnohem lepší než Abraham. „Cos mi to provedl. Abrahame?! Podívej, do čeho jsi mne svým lhaním uvrtal! Nech si, Abrahame, všechno, co jsem Ti dal, ale vypadněte všichni z Egypta“. Abraham se i s manželkou vrátil do Negebu a byl najednou velice zámožný – měla stáda, stříbro i zlato (Gn 13,2). No – a jeho žena Sára měla egyptskou otrokyni Hagar. Není nic špatného na tom být bohatý, ale asi nám způsob, kterým k němu Abraham přišel tak trochu drhne.

V tuhle chvíli to jde hodně za Abrahamem. Bylo by snadné ho zavrhnout – praotec věřících a koukněte se, jak se chová?! Jak to, že nedůvěřuje Bohu v období hladu a sestupuje do Egypta? Když už teda je v tom Egyptě – proč se bojí o život? Copak není věřící? Co ho to napadlo s tím lhaním o manželce a jako to, že to nezastavil okamžitě, když viděl, do jakého průšvihu uvrtává svoji ženu i svého panovníka?! To mu nebylo odporné přijímat královské dary coby „bratr krásné Sáry“?!

Je nám jasné, co všechno je v tom příběhu úplně špatně – ale Bůh se stále dívá a neodvrací svoji tvář. Pořád má Abrahama rád. Rozumí tomu co je to hlad, co je to strach. Rozumí tomu, jak se člověk neumí sám zastavit, i když už dokonce sám ví, že to co dělá, tak je špatně.

Zmatky a s nimi ubližování, hádky a bolest v rodině praotce věřících – to ale není jen Abrahamův problém. Byl to Sářin nápad mít dítě z otrokyně… Byla to ona, kdo si to vymyslel, ona, kdo svoji otrokyni věnovala svému muži za manželku. A byla to ona, kdo to pak odnesl, když bylo jasné, že neplodnost (tehdy vnímaná jako Boží trest!) je na straně Sáry, ne Abrahama. Tehdy si Sáry přestala Hagar vážit.

Může za to Hagar? Měla pokorně přijmout to, že je jen otrokyně a Sára bude mít dítě z ní? Měla jako „náhradní matka“ donosit, porodit a zmizet ze scény? Navíc – ona si to nijak nevymyslela. To byl Sářin nápad a rozkaz. Měl to utnout Abraham, že to je fakt hloupá strategie? A je fakt hloupá? Z příběhů jeho vnuka Jákoba víme, že ji zopakují Jákobovy ženy! Ráchel a po ní i Lea strčí Jákobovi do postele svoje služky a nic neslyšíme o tom, že Bilha a Zilpa dělaly svým majitelkám nějaké problémy!

Prostě – zase je to složité a v téhle složitosti se pak plácá Abraham, protože za ním jde Sára, aby to okamžitě a střelhbitě vyřešil. Abraham (genderový stereotyp by řekl „typický chlap“) nevyřeší nic, řekne Sáře, ať si dělá, co chce. Tak Sára svoji otrokyni deptá. Nevíme jak, ale Hagar – asi když zjistí, že Abraham dá na Sáru a jí se nezastane – to nakonec nedá a uteče z domu.

Na útěku ji zastavuje Boží posel – a tehdy Hagar zjišťuje, že Bůh tohle všechno vidí. Pořád ji má rád i ve vší podivnosti její společenské i osobní situace. Neodvrátil od ní svoji tvář. Přišla do Božího lidu za prapodivných okolností, žije v něm v dost divokém vztahu, ale patří do něj a tak jí patří i Boží přátelský pohled. Hagar poslušně – jako pastýři kdesi u Betléma – přijme Boží výzvu a zařídí se podle ní.

Zdá se, že to vypadá nakonec na nějaké smíření a ve vší té bídě na „konec dobrý všechno dobré“. Abraham má vytouženého syna Izmaela, Hagar, zdá se, přijala svoji roli služebnice – o nějakých rozmíškách se Sárou už neslyšíme.

Ale pak se Sáře narodil Izák a zase je všechno jinak. Najednou vedle sebe vyrůstají Hagařin starší Izmael a Sářin mladší Izák. Jméno Izák znamená „smíšek“ – na připomínku toho, jak se Sára smála možnosti, že by ještě mohla mít děti. Izmael je v příběhu popsán výrazem odvozeným od Izákova jména. Bráchové Jicchak a mecchak. Smíšek a chechták. Vztah Izáka a Izmaele je vztah nevlastních bratrů, který dost možná vůbec není negativní. Překladatelé, nevím proč, zvolili překlad „poštívač“ a vidí v Izmaelovi jakéhosi zlomyslného škodiče, ale z textu to nijak nevyplývá. Tím, kdo do toho zasáhne, je Sára a důvod není, že Izmael Izákovi škodí. Ti dva spolu nejspíš úplně normálně blbnuli jako bráchové.

Sára řekla Abrahamovi: „Zapuď tu otrokyni i jejího syna! Přece nebude syn té otrokyně dědicem spolu s mým synem Izákem.“ (Gn 21,10) Izmael a Izák nebudou vyrůstat spolu. Není ale vada, že Izmael je pruďas a Izák měkota. Jsou to bráchové smíšek a chechták! Hrát si spolu ale nesmí, protože jejich matky se nesnáší.

Zase se v tom plácá Abraham, protože oba jsou to jeho synové. Až přímé Boží zjevení Abrahama uklidní. Bůh nepřestal mít rád nejen Abrahama, Izáka a Sáru, ale i Hagar a Izmaele. Ti všichni patří do linie, které zaslíbil svoji přízeň, svoje požehnání. Neodvrátí od nich svůj pohled a postará se o Izmaela. I z Izmaela vyroste velký národ. Izmael bude mít 12 synů! Na tuto rodovou linii se dodnes odvolávají služebníci Boha Abrahamova a Izmaelova. Korán i rabínská tradice v potomcích Izmaela vidí Araby a vůbec stoupence islámu. Mohamed uváděl svůj rodokmen až k Izmeaelovu prvorozenému synu Nebajótovi. O nějakém přátelství Arabů a Židů ovšem ani vidu ani slechu – a opět se můžeme donekonečna ptát, kdo za to může.

Bůh to celou dobu vidí – a nám to nejspíš připadá málo. Kdyby jasně za něco pochválil, za něco potrestal, bylo by to jasné. Ale když on je svět prostě složitý. Ve vzduchu nám napořád visí otázka po dobru a zlu, ale zkusme proniknout do té složitosti! Kdo za to může, že se Izák a Izmael nemohou smát spolu? Kluci, kteří se rvali? Nevypadá to… Sára, která si prosadí vyhnání Hagary? To už spíš, ale nemáme snad pro Sářin postoj pochopení? Sára nemá s Hagar dobrou zkušenost – je to otrokyně, která se povyšovala nad svou paní… Teď se teda tváří pokorně, ale Sára je stará, Hagar mladá – jak to asi bude vypadat, až Sáře budou docházet síly či dokonce vůbec nebude? To zase bude Hagar na koni a Abraham, bude-li vůbec žít, je příliš měkký! Hagar se jistě protlačí na místo řádné manželky a tak protlačí svého prvorozeného. Izmael je takový mladý divočák! Proti tomu Izák do dějin Božího lidu vnese vytrvalé ustupování protivníkům. Bude ještě větší měkota, než byl Abraham. Nebylo by divu, kdyby svému prudkému staršímu bratrovi Izmaelovi šel z cesty.

Nikdy se nedozvíme, „co by se stalo“, ale scénář, kdy Hagar si nakonec prosadí svoji linii, je dobře pravděpodobný. Může za to tedy Hagar? Jenže už to víme, jak se dostala Abrahamovi do postele – strčila mu ji tam Abrahamova žena. Může za to Sára? No – také víme, že se Hagar do Abrahamovy domácnosti dostala, když Abraham strčil do postele svoji ženu faraónovi. Může za to všechno tedy Abraham? Co měl ale dělat, když v jeho zemi byl hlad a co měl dělat, když se v Egyptě tolik bál o život?

Otázek mnoho a odpověď žádná. Biblický pisatel v příběhu neuvede Boha, který by řekl „kdo za to může“ a udělal v tomto světě čáru mezi dobrem a zlem. Svět už je hříchem příliš prorostlý, tak to nejde. Tak či onak se plácáme v důsledcích dobrých i špatných rozhodnutí, nás, lidí kolem nás, našich předků… Žádný z nás nezačíná jako čistý a nepopsaný list. Každý je nějak určen svým původem, výchovou, osobním nastavením. Bůh to vidí – a nesoudí. Jsme lid Abrahamův, má nás rád. Vidí také, jak si život komplikujeme sami. Že ho my komplikujeme svým životním partnerům, svým dětem i svým nadřízeným i podřízeným. Vidí – a nesoudí, protože rozumí té složitosti. Rozumí tomu, že řada situací v tomto světě nemá řešení, které by bylo prostě jen dobré.

Tak má trpělivost s našimi špatnými rozhodnutími. Má nás rád jako lid Abrahamův. Nezavrhuje nás, když selháváme. Heslo pro příští rok – Ty jsi Bůh, který mne vidí! – nás potěšuje, protože mluví o Boží lásce a s ní spojené nekonečné trpělivosti s našimi pády a pokusy zase vstát. Tak jako Hagar, tak i my už patříme do Abrahamovy rodiny. I pro nás platí všechna zaslíbení Boží přízně, přítomnosti, pomoci. Ten přátelský pohled Boha, který nás neopustí, který nás v tom nenechá, ten je upřený na každého z nás. Pohled Boha, který nás nikdy nepřestal a nepřestane mít rád.

Amen.