Bůh skrytě jednající

Písně: 33, 656, 274, 440, 510, 672, 678
Vstup: Ž 33,8-11
1. čtení: Lk 2,1-20
Text: Lk 2,1-5
Poslání: 2Pt 3

Milí bratři a sestry,

z vánočního příběhu zapsaného evangelistou Lukášem jsem vypíchl jeho tak říkajíc „předvánoční část“. Čtvrtou nedělí adventní nám adventní očekávání vrcholí. Než se nadějete, tak jsou tu Vánoce! Ale nechme Vánoce jako předmět naší naděje. Josef teprve vyráží, z Nazareta do Betléma jsou to tak 4 dni cesty, tak holt budeme muset ty 4 dni počkat i my.

Příběh z Lukášova evangelia ale už opouští Jeruzalém, opouští Nazaret a začíná se soustředit právě na judský Betlém. V místech, kde kdysi pásával ovce ryšavý mládeneček s krásnýma očima, tak se stále pasou ovce stejným způsobem. Jako před tisícem let nejmladší syn Jíšajův David, tak i nyní pastýři ve dne přehánějí stáda ovcí z kopce na kopec a v noci spí a střídají se v hlídkách u stáda.

Toho Davida nepřehlédněme, davidovské motivy jsou pro příběhy Božího lidu velice důležité. Přes všechny mouchy, které David měl, tak je pravzorem dobrého panovníka. Je to zvláštní, že je to Davidovo království a ne království jeho syna Šalomouna. Davidova říše nebude jednotná, nebude žít v míru, nebude na výsluní politické popularity celé oblasti – a přece se židé budou po staletí dívat zpět k Davidovi. Nemám pochybnosti, že se snaží dívat na Davida, protože David se díval na Hospodina. Mesiáš, Spasitel, Vysvoboditel, očekávaný Král, kterého Bůh pošle, aby vedl jeho lid – to bude „davidovec“ právě v tomto smyslu. Bude to někdo, kdo se bude snažit celý svůj život vztahovat k Bohu.

Bůh je totiž tím, kdo dějiny řídí. Více či méně viditelně, ale není tím, kdo by jen zpovzdálí přihlížel. Bůh je aktivním konatelem, byť namnoze konatelem skrytým. Jedná skrze lidi. Tohle David věděl a snažil se podle toho žít. Skrze Davida tak Bůh ukázal lidem, že může být i dobrý král. Zároveň je ale Bůh stále připraven se do věci vložit osobně. Když bude prorok Micheáš 300 let po Davidovi a 700 let před Kristem prorokovat (5,1n): A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných… jeho velikost bude nyní sahat až do dálav země. A on sám bude pokoj, bude se mu hlavou honit obojí… Bude se dívat směrem k Betlému jako k rodnému městu krále Davida. Toho skvělého krále Davida, co se celý život snažil vztahovat k Bohu a zároveň nebyl žádný ňouma, slaboch a budižkničemu. Byl silný a chytrý – a zároveň zbožný. A když mu ujely nohy, tak dost pokorný na to, aby to vyznal jako hřích a dal se na pokání. Zároveň se bude ale dívat k Betlému jako místu, ve kterém se narodí Davidův potomek. Také žádný ňouma, slaboch a budižkničemu. A jemu už nohy neujedou. Jeho původ je nejen davidovský. Jeho původ je odpradávna, ode dnů věčných. Tenhle král už se nebude vztahovat k Bohu, jako to dělali byť sebezbožnější představitelé Božího lidu. Tohle bude někdo přímo od Boha. Prorok Izajáš k tomu za 100 let dodá, že bude „Immanuel“, tedy Bůh s námi. To už bude právě ten okamžik, kdy se Bůh do věci vloží sám. My už ale víme, že právě tak, jako jednal skrytě a nenápadně doposud, tak skrytá a nenápadná bude i jeho přítomnost v betlémském miminku. Bůh v tomto světě jedná skrze lidi, jedná i sám – ale vidět ho při práci i v přítomnosti v tomto světě mohou jen oči víry.

Znovu ale – nechme Vánoce jako předmět naší naděje, ty 4 dni to vydržíme! Zůstaňme ještě v adventní části dnešního biblického čtení z 2. kapitoly Lukáše. V rámci biblického příběhu se k rodnému Davidovu Betlému soustředí pohled nepřeberného zástupu dalších lidí. Ten sympatický zrzek David, co tady na betlémských pastvinách pásl ovce, tak se později stal králem, jako panovník měl svůj harém se stovkami manželek a s nimi měl nepřeberné zástupy dětí. Být „královského rodu“ se tak po tisíci letech stává spíše roztomilou pikantérií, než že by z toho mohl kdokoliv vyvozovat něco úctyhodného.

V tuto chvíli dokonce spíše naopak. Být z domu a rodu Davidova, být potomkem pokolení Juda, (který byl Davidovým „8x pra“ dědečkem) v této linii, to znamenalo vyrazit do Davidova rodného Betléma, tam dojít na úřad a podat (dnešními slovy řečeno) „majetkové přiznání“. Vyšlo totiž nařízení od císaře Augusta…

Historické okénko, ale pro pochopení souvislostí důležité: Císař Augustus, tedy občanským jménem Gaius Iulius Caesar Octavianus a titulem Imperator Caesar divi filius Augustus. První císař římské říše a dlužno dodat – extrémně kvalitní císař. Byl tak moc dobrý, že to Římanům stálo zato přejmenovat jeden z měsíců v roce a od té doby se tomu měsíci říkalo a v mnoha jazycích dodnes říká „augustus“. Po letech občanských válek zavládl v říši mír a kterýsi historik pochvalně hodnotí desetiletí Augustovy vlády slovy: „Pole byla opět obdělávána, bohové uctíváni, lidé se těšili klidu a míru a byli si jisti držbou vlastního majetku.“ Člověk by řekl – taková požehnaná doba. Za takového byť pohanského panovníka je radost se modlit a židé si opakují slova, která prorok Jeremjáš (29,7) adresoval babylónským přesídlencům: Usilujte o pokoj toho města, do něhož jsem vás přestěhoval, modlete se za ně k Hospodinu, neboť v jeho pokoji i vy budete mít pokoj. I v pohanské zemi a skrze pohanské vládce jedná Bůh!

V době vydání onoho nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu, už tento panovník vládne více než dvě desítky let a to, co vejde do dějin jako Pax romana, římský mír, bude přinášet dobré ovoce. Je to mír vynucený silou, která nemá soupeře. Židé to na vlastní kůži poznají, když se proti němu postaví a budou smetena jejich povstání v roce 70 a 135 po Kristu. Ale to je až za dlouho. Nyní právě naopak – mír. Augustovy reformy státní správy přináší do jednotlivých oblastí jeho říše řád, právo a v řadě neposlední ekonomickou prosperitu. Po dobu dvou desetiletí před Ježíšovým narozením si židé vlastně nemají na co stěžovat. Před Augustovými reformami byly tyto okrajové části Římské říše zle zatěžovány vysokými daněmi, odvody branců i pohybem vojsk. To zmizelo. Daňoví výběrčí podřízení jednotlivým republikánským úřadníkům, kteří dost svévolně plenili provincie, byli nahrazeni pevnou daňovou sazbou odváděnou přímo do Říma, čímž daňové zatížení zřetelně pokleslo. Židé mají svého krále, mají přiměřenou suverenitu, mají ekonomické jistoty. Dnešním jazykem – prosperující právní stát. Navíc garantující židům jejich náboženská specifika a to jak ve vlastní zemi, tak v diaspoře.

Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Jasně – majetkový soupis znamená majetkové přiznání a císař se o majetné lidi nezajímá pro nic za nic. Už několik staletí předtím (428 AC) bylo v Řecku Solonem zavedeno progresivní zdanění ze jmění a to movitého i nemovitého. V tuto chvílí to je ale nejen případný strach z trestu, ale je tu i zkušenost s dobrou vládou, co velí poslechnout. A tak se všichni šli dát zapsat, každý do svého města.

Majitel nazaretské tesařské a stavitelské dílny Josef ben Jakob sebral svoji těhotnou snoubenku, můžeme-li věřit apokryfnímu protoevangeliu Jakubovu, tak i dva syny z prvního manželství a vydal se na sto kilometrů dlouho cestu do Betléma. To nás ovšem znovu vrací k těm očím, které se upírají na Betlém a k těm zástupům dalších, kteří jsou také z domu a rodu Davidova, tedy židé z pokolení Juda, konkrétně od Judova 8x pra – vnuka Davida. Pastýři pasoucí na betlémských pastvinách mohou z kopců sledovat, jak se po cestách vedoucích do Betléma postupně blíží další a další poutníci, které sem žene jejich občanská povinnost podat majetkové přiznání.

Nás ovšem v tuto chvíli zajímají víc oči Boží. Bůh sleduje, jak se jeho plány naplňují. Zajímají nás oči archanděla Gabriele, který kouká a říká si: „Hele, Marie a Josef, za těmi už jsem byl! Jdou dobře!“ Oči andělských zástupů, které se už chystají notové party, ze kterých z pár dní budou pastýřům zpívat svoje „gloria“. Majetkový soupis se stane nástrojem v Boží ruce. Přivede do Betléma Marii na konci jejího těhotenství a otevře tak cestu k naplnění už zmiňovaného Micheášova proroctví. Betlém v zemi Judské se stane rodištěm Božího Syna, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných, který bude Josefem přijat za syna a tak adoptován do davidovské královské linie.

Spolu s komentátory k Bibli kralické tak můžeme o císaři Augustovi a jím vyhlášeném sčítání lidu říct, že „Čímž ačkoli svých věcí hledal a však mimo svůj oumysl tomu posloužil, aby se Pán v Betlémě narodil!“. Davidovské nitky se postupně splétají dohromady.

Spíš z toho tedy pochopme, že Pánu Bohu se nic nevymklo z rukou. Jakkoliv se ty dějiny někdy točí velmi prapodivným, je tu pořád něco, co sám Bůh v rozhovoru s Jóbem nazval „úradek Boží“ (Jb 38,2) a to je něco, čemu se porozumět nedá. Jsme vojáci na bitevním poli a nemáme přehled o tom, jak se vyvíjí celá válečná fronta. Spolu s Jóbem se musíme smířit s tím, že ho ani mít nemůžeme (Jb 42,3), protože je to nad naše chápání. Zároveň ale k tomu jobovskému postoji patří rozpoznání, že když víme, že jsou dějiny v Božích rukou, tak nemůžou skončit špatně.

Nenechme si vzít naději. Adventní očekávání přejde ve vánoční radost, bolest Velkého pátku se změní v radost neděle Vzkříšení. Tak i všechny bolesti, které neseme v tomto věku a kterým zcela jobovsky nerozumíme a namnoze ani nemůžeme porozumět, mají před sebou odpověď a řešení, na které je proč se těšit.

Amen.