Bůh žárlivě milující

Bůh žárlivě milující

Jako základ kázání poslouží jedna věta z desatera, z 5. knihy Mojžíšovi páté kapitoly, devátý verš: „Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující.“

Žárlivec jeden! Když někoho takto označíme – nebo tak někdo označí nás – tak to nevnímáme jako něco pozitivního. Jak se tedy máme přenést přes to, že Bible znovu a znovu mluví o Bohu jako o někom, kdo je žárlivě milující? Pro některé tato pasáž dokonce představovala důvod, proč v Boha přestali věřit jako třeba jedna z nejvlivnějších Američanek – Oprah. Jak by mohla věřit v Boha, který je žárlivý? Je to tedy problém – nebo to je o něco komplikovanější?

Začněme tím, že si nadefinujeme, co žárlivost znamená, v čem spočívá. Žárlím-li na někoho, tak si přeju, aby ten druhý měl jiné preference. Vadí mi, kde a s kým můj partner tráví čas: „Jsi celou dobu s partou kamarádů a na rodinu zapomínáš!“. Nebo je někdo preferován: „Mladší ségra dostane co chce, ale na mně se rodiče vykvajzli!“. Nebo to je o projevech pozornosti: „Koukáš po mladších holkách a už tě nezajímám“. Žárlivost tak často spojujeme s časem, pozorností a penězmi. Chtěli bychom, aby lidi měli jiné preference vůči nám. Žárlivost je tak nevyhnutelně spjatá s láskou, s někým, na kom nám záleží, koho máme rádi. Buďto máme dojem, že se nám této lásky dostává málo, nebo se bojíme, že o lásku druhého můžeme přijít, a tak radši preventivně zastřihneme křidýlka.

Bible ale nemluví o žárlivém Bohu, ale o Bohu žárlivě milujícím. Když Bible mluví o žárlivě milujícím Bohu, tak důraz není kladený na žárlivost, ale je kladený na milování. Slovo „žárlivě“ čtu tedy tak, že zdůrazňuje sílu jeho lásky. Že Bohu není jedno, jaké máme preference v životě a že je mu líto, když ho ignorujeme, odmítáme nebo se neřídíme tím, co by bylo dobré. Nedokáži si představit, že někdo, kdo hluboce miluje svého partnera, tak že by mu bylo jedno, kdyby jeho partner preferoval trávit skoro všechen čas s někým jiným nebo kdyby činil životní volby, které by ty partnery silně rozdělovaly. To prostě bolí.

Bolest nad neopětovanou láskou můžeme přetavit do nejrůznějších omezujících nebo trestajících chování. Kde jsi byl? S kým? Jestli tě ještě uvidím s tou… Tak ale Bůh nejedná. Bůh nám poskytuje kompletní svobodu. „Stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu“ (Zj. 3:20). Není to tak, že Bůh bude trucovat, když se nebudeme každý den modlit, že se k nám otočí zády, protože jsme si na něj nevzpomněli. Naopak podobenství o marnotratném synu vypovídá o tom, jak moc nás Bůh miluje – otec symbolizující Boha vybíhá vstříc synovi, který ho na tehdejší poměry velmi urazil tím, že měl velmi hloupé životní preference. Otec ve svém jednání porušuje všechny společenské zvyklosti, tedy chová se lehce jako blázen. Chová se ale tak, protože opět vidí svého syna. Protože ho miluje. Nedbá na to, jak moc mu syn ublížil. Nic mu nevyčítá. To hlavní pro otce je, že jeho syn je opět s ním.

Právě v překonání žárlivosti spatřuji hloubku Boží lásky. Bible nás na jedné straně opakovaně ujišťuje, že Bůh je žárlivě milující. Není to někdo, komu by bylo jedno, že v neděli a v jiné dny na něj zapomínáme, rozhodně mu není jedno, že se na něj často obracíme jenom ve chvílích, kdy nám o něco jde. Je to něco, co ho hluboce mrzí. Říká to už v prvním přikázání v desateru – „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh … Nebudeš mít jiného Boha mimo mne … Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující “ (Ex 20:2-5). Podobně i Ježíš označuje za největší přikázání, že máme „Milovat Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí“ (Matouš 22:37). Bohu není jedno, když děláme něco jiného, když si stavíme vlastní zámky. Naprosto ne! Tedy Bible nás na jedné straně ujišťuje, že Bůh je žárlivě milující. Ale na druhé straně Bůh je schopen svou žárlivost překonat, když k němu přijdeme – protože nás tak moc miluje.

Překonání své bolesti pak vede k tomu, že Bůh svoji lásku také nepoužívá jako nátlak, abychom ho milovali, jak to někdy s nezdravou žárlivou láskou bývá. „Víš jak moc tě miluji? Proč ty mne nemůže milovat? Nemůžeš moji lásku opětovat, podívej se, co všechno jsem pro tebe udělal (i když sis o to třeba neřekla).“ Ne, takhle Bůh nejedná. Naopak říká – přečtu to znova – : „Hle, stojím u dveří a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“ (Zj 3:20). Dává nabídku – říká, že nás miluje, ale naší reakci nechává na nás. Dává nám svobodu. Z toho, co vidím okolo mne, to tak v mnohém funguje i v jiných vztazích: Když na někoho tlačím a nedám mu prostor, tak je větší pravděpodobnost, že mne odmítne a moje láska se nenaplní. Chce-li někdo k něčemu dotlačit moji ženu, tak ta se o to více zašprajcne. Vyzkoušeno za vás. Mám dojem, že v tomto se Bůh od mnohých dalších liší: Prostě nám lásku nabízí. Velmi o ni stojí. Ale nestojí o nic nuceného, což bohužel někteří křesťané nechápali, když nutili ke křtům.

Líčení Boha, který čeká – jako otec marnotratného syna – , je zásadní. Ale je také neúplné. Bůh vždy nabízí otevřenou náruč. Bůh svoji žárlivou lásku trpělivě potlačuje, aby nám dopřál svobodu, protože ví, že skutečnou lásku si nemůže vynutit. Ale někdy se snaží – v těchto mantinelech – nás nasměřovat zpět k sobě. Napadly mne tři způsoby, jak tak činí: Říká nám něco, nebrání nám v získání toho, co chceme, a něco odebírá.

Prvním způsobem, jak nás k sobě nasměrovává zpět, je, že nám něco říká. „Já kárám a trestám ty, které miluji.“ (Zj 3:19), je řečeno v Bibli. Za jeden z krásných darů manželství nebo hlubokého přátelství vnímám, když jsou partneři a přátelé vůči sobě upřímní a jsou ochotní se kritizovat. Upřímná zpětná vazba ohledně něčeho nepříjemného je silným výrazem lásky; a jenom s láskou lze kritizovat. Na to člověk může reagovat a změnit se. Bůh nás různými způsoby upozorňuje přímo na něco, co děláme špatně, když se od něj vzdalujeme.

Druhým způsobem je, že nám nebrání v získání toho, o co usilujeme. Úspěch, peníze, slávu, nevázaný sex, luxusní gastronomie, cestování okolo světa atd. Každý máme něco jiného, co nás láká, o co usilujeme. Často člověk zjistí, kolik prázdnoty, samoty a smutku tyto úspěchy obnášejí. Právě uvědomění si určité prázdnoty při dosažení těchto našich cílů v nás vzbuzuje touhu po skutečnosti, po upřímnosti, po lásce – a často vede k hledání Boha. Evangelium, Boží dobrá zpráva, rezonuje nejvíce v prázdnotě. Církev toto prožívala za normalizace – život ve lži vzbuzoval touhu po pravdě a upřímnosti. Slovy Bible „kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost.“ (Římanům 5:20).

Třetím možným způsobem jak Bůh reaguje na náš nezájem, je, že něco z našeho života odebírá s cílem, abychom se zamysleli nad svým životem. „Proto vezmu své obilí zpět v jeho době i mošt v příhodný čas“ (Oz 2:9) je řečeno v Ozeášovi. Život Ozeáše je jedno velké podobenství na žárlivě miluícího Boha, doporučuji si ho celého přečíst. Ale toto odebrání je namířené jen na to, aby si člověk uvědomil, že něco dělá špatně. Motivací případného odebrání je tak naše dobro – ne dobro Boha. A Bůh vždy nabízí pouze otevřené dveře, ale za které člověk nemusí vzít. Není to donucení – chce-li člověk odejít od Boha, Bůh ho nebude nutit. Není to tak, že bude zaplavena cesta v neděli a jediná cesta povede do kostela… Ta svoboda tam je a zůstane. I když se tedy Bůh různými cestami nás snaží k sobě přivádět, tak nikoho nenutí.

Pojďme zpátky k žárlivě milujícímu Bohu. Máme být odpuzováni tím, že Bůh je žárlivě milující? Rozhodně ne. Nechtěl bych věřit v Boha, kterému je tak trochu jedno, jak vedu svůj život. Nemohl bych věřit v Boha, kterému bude stačit, pokud jednou za čas naplním nějaký rituál, půjdu do chrámu, někam pošlu trochu peněz a jednou za měsíc pozvu chudé na večeři. Podobně jako bych nechtěl si vzít někoho, s kým si jednou za čas vyjdeme na procházku, někdy na rodinnou oslavu, jednou za čas ukojíme svoje sexuální potřeby a ušetříme společně trochu peněz – a to je vše. Ne, chci být s někým, na kom mi záleží, na jehož duši mi záleží, a komu na mne záleží podobně. Ne spolubydlícího, ale někoho, kdo se mnou tvoří jedno tělo. Ne vždy to je dáno, často se to může rozbít nebo trochu či hodně nepovést. Ale toužím po tom. Toto ukazuje, že potřebujeme někoho, kdo nás žárlivě miluje – kdo po nás touží, komu na nás záleží, aniž by nás omezoval v našich volbách. A to je žárlivě milující Bůh.

Dokáži si představit, že takový Bůh může být pro někoho trochu strašidelný. Tento strach může vyplývat z toho, co by to pro nás znamenalo. Co kdybychom skutečně navázali vztah s živým, mocným Bohem, který nás žárlivě miluje? Co kdyby nás jeho láska proměnila? Že bychom si uvědomili, že potřebujeme naše životy začít žit jinak? Ta změna by nepramenila z nějakého donucení, ale z uvědomění si, že to Bůh s námi myslí dobře a nabízí nám dobrou cestu – a dává nám možnost konečně něco změnit. Podobně se můžeme bát vstoupit do vztahu s někým, koho milujeme a kdo miluje nás – nebudu muset změnit svůj život? Určitě. Ale stojí to za to.

Druhým podobným důvodem pro možný strach je strach ze zklamání – co když nás Bůh zklame? Budeme na něj spoléhat, ale co když přijde nemoc, nevěra, nemožnost mít děti, úmrtí dětí, deprese – a Bůh tam není? Přijdou časy, kdy přijde poušť – kdy k Bohu voláme a máme dojem, že mlčí. Kdy člověk stojí v přírodě a modlí se křikem. Kde je ta jeho podělaná žárlivá láska? A tak, když mám dojem, že jsem ze života dost zraněný a zklamaný, tak se radši nikomu pořádně neotevřu – nenechám se od nikoho milovat. To je ale špatná strategie. Neznám nikoho (skutečně nikoho), kdo by litoval toho, že se nechal proměnit láskou k Bohu, byť znám mnohé, pro které různé části duchovního života byly obtížné. Znám různé lidi, kteří litují toho, že prosazovali různá méně či více (ne)rozumná pravidla. Ale neznám nikoho, kdo by litoval toho, že se otevřel Bohu a nechal svůj život proměnit Jím samým. Nestrachujme se tedy toho. Ježíš sám nám říká: „Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží“ (Mt 11:30).

Třetím možným důvodem strachu z žárlivě milujícího Boha je, že se můžu bát, že někoho úžasného zklamu. Už v ráji se Adam schovával před Bohem.. Tak radši se o nic ani nepokusím. Tady je dobré si připomínat, že Bůh od rána do večera a po celou noc mluví o tom, jak součástí jeho lásky je ochota nás vždy vzít zpět, ať už jsme udělali cokoli a kdykoli. Neměli bychom se tedy nikdy strachovat přijít k Bohu.

Už se pomalu blížíme ke konci. Původně jsem chtěl kázat i o tom, že bychom se měli zamyslet nad tím, na co v našich životech Bůh může žárlit a že by nebylo od věci se nad tímto zamyslet třeba během prázdnin. Ale nakonec mi přijde podstatnější jet na prázdniny či dovolené s hlubokým uvědoměním si toho, jak moc nás Bůh miluje. A že ať je cokoli v našich životech, na co může Bůh žárlit – a není od věci se nad tím jednou za čas zamyslet –, tak tato žárlivost je vyjádřením jeho hluboké lásky.

Co bychom si tedy z kázání mohli odnést? A co nám to, jak Bůh nás žárlivě miluje, říká o tom, jak máme jednat s ostatními?

1. Bůh není žárlivý, ale žárlivě milující. Není mu jedno, jak jednáme a velmi mu na nás záleží. Žárlivá láska je tak „podstatou“ vztahu, že nám na druhém velmi hluboce záleží. I my máme milovat touto láskou. Na druhých nám má podobně skutečně záležet.

2. Láska je o svobodě, a přesně o ní je i žárlivá láska. Není o kontrole druhého, ani není o emotivním vynucování si něčeho. Žárlivě milující Bůh nabízí otevřenou náruč – ale jen ji nabízí, k ničemu nenutí. Chci pro druhého to nejlepší – a to nejlepší spočívá v tom, že ten druhý činí vlastní svobodná rozhodnutí o tom, co je nejlepší.

3. Vstupujeme-li do vztahu, vstupujeme do něj naplno. Není to napůl. Když na to někdy začínáme kašlat, tak to Bůh dává najevo přímo, jindy nám dopřeje to, po čem toužíme – a my poznáme marnost našich tužeb – a jindy nám něco Bůh trochu odebírá, aby přilákal naší pozornost na sebe.

4. Do vztahu s Bohem se můžeme bát vstoupit – ať už proto, že se bojíme, co by to s námi udělalo, že se bojíme, že bychom byli zklamání, nebo že někoho zklameme my. Ale přesně o tom je podstata dnešního kázání – že Bůh nás miluje žárlivě. A důraz je kladen na to, že miluje a žárlivost jen vyjadřuje to, jak moc nás miluje. A toho se nemusíme nijak bát.