Cesta do slávy skrze utrpení

Introit: Ž 99,5–6
Čtení: L 9,28–36
Text: L 24,25–26
Poslání: 2K 12,9
Písně: 99, 176, 378, 689, 492, 163

Milí bratři a sestry,
Ježíšova cesta skrze utrpení do slávy a nechápavost učedníků. To je hlavní motiv dnešního kázání. Fakt, že cesta ke slávě není cesta růžovým sadem. To si budeme připomínat na Ježíšovi, ale i na Mojžíšovi a Eliášovi, se kterými se Pán Ježíš setkal na hoře Proměnění. A zkusíme pochopit, proč s tím měli učedníci takový problém. Jak to, že jim to nebylo jasné předem?

Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy? O svém utrpení s učedníky Pán Ježíš mnohokrát mluvil. Znovu a znovu se nám to v evangeliu objevuje, jak Pán Ježíš mluví o tom, že má před sebou cestu do Jeruzaléma a co že ho tam čeká. Jenže psychologie zná pojmy jako „vytěsnění“ či „popření“. Řada lidí, kterým lékař oznámil jejich nepříznivou diagnózu, tak úplně zapomenou, že u nějakého lékaře byli. Pro učedníky byla představa, že by jejich Mistr mohl trpět, dost možná tak absurdní a nesmyslná, že tyto informace právě tak nějak „vytěsnili“. Očekávání vojevůdce, který povede židovský národ od vítězství k vítězství, bylo moc silné.

Tak to přece vždycky bylo! Bůh povolal Mojžíše – a Egypťani dostali na frak. A pak Amónci, Emorejci, další a další, kdo byli poráženi během putování po poušti, než Boží lid došel až na hranici svaté země. Tam Mojžíš předal vedení Jozuovi.

Nebo Elijáš! Vždyť to známe, ten příběh, jak Elijáše vyslyšel Bůh, seslal na Karmelu oheň jako znamení, že Elijáš stojí na správně straně – no a pak Elijáš mečem pobil na 400 Baalových proroků mečem. To byla paráda!

Jo, známe tyhle příběhy, žejo…!

Nabídnu dva starozákonní citáty. Jeden zní: „Hospodine … raději mě zabij, jestliže jsem u tebe nalezl milost, abych se nemusel dívat na svoje trápení.“ To je, prosím Mojžíš (Nu 11,15). Tváří v tvář lidu, který se přežral manou a teď chce maso.

A pak druhý citát. Od muže, který sám šel den cesty pouští, až přišel k jednomu trnitému keři a usedl pod ním; přál si umřít. Řekl: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život…“ Asi už vás napadne, že tohle je Elijáš (1Kr 19,4)

Cesta ke slávě není cesta růžovým sadem. Ti, kteří pro židy znamenali ztělesnění Zákona a Proroků, ten nejintenzivnější kontakt s Bohem a především největší vítěze nad vším zlem, co se jim postavilo do cesty – a tohle? Jo. Takhle to holt v Bibli je. Chtěli umřít. A před jedním ani druhým pak už ani není nějaká událost, která by jim vynahradila tyto stavy. Tedy pokud zůstaneme na pozemské rovině.

Mojžíš dovede lid na kraj země zaslíbené. Dávná židovská tradice nejasná slova o jeho smrti chápe jako zastřené vyprávění o tom, že si Mojžíše vzal Bůh k sobě. Vstoupit tam, kam celých 40 let svůj národ vedl, to ale Mojžíš nesmí.

Elijáš do nebe odletí v ohnivém voze. Poslední rozhovor s jeho žákem Elíšou ale také není okamžikem nějakého vítězného předání žezla či čeho takového. Elijáš nijak nepřekypuje nadšením, když ho Elíša těsně před jeho odchodem žádá o dvojnásobný díl Elijášova ducha. Asi tuší, že Elíšu čeká hledání, co že to vlastně vůbec znamená. Hledání bolestné – i pro mnohé lidi kolem něj.

Mojžíš a Elijáš, jasně, že byli slavní a mocní – jen těžko říct, jestli je tolik o co stát. Moc, sláva… V těchto souvislostech se mi znovu a znovu vrací scéna z muzikálu Jesus Christ Superstar. Šimon Zélota tam Ježíši vysvětluje, že teď má Ježíš moc a slávu – a Ježíš na to, že nikdo z těch, co jsou kolem něj „…jak zdá se vůbec netuší co je moc a sláva. Jak jen tíží sláva. Co je to mít moc. Jak jen tíží moc.“

Když se na hoře Proměnění setkává Ježíš s Mojžíšem a Elijášem, evangelista Lukáš prozradí pozoruhodný detail z tohoto setkání: mluvili o cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. V rámci Ježíšova příběhu už není k Velikonocům daleko. Pán Ježíš to ví, že jeho pozemský čas se nachyluje.

Tady za ním přišli Mojžíš a Elijáš a já je tu vidím ne jako reprezentanty Zákona a proroků. Ne jako hrdiny starozákonního lidu. Vidím je jako dva úžasné chlapíky, kteří si před svým odchodem do Boží slávy hrábli až na dno svých lidských sil. Zažili lidskou prohru tak bolestnou, že jeden jako druhý chtěli umřít. A tak se učili spoléhat na Boha. Na to, že působí a že opravdu má moc.

Tady mají před sebou Božího Syna, před kterým se do Boží slávy otevírá cesta. Kdo jiný než oni by mu mohl lépe dosvědčit, že cesta do Boží slávy je cesta rozpoznání lidských mezí. Cesta bolesti, ve které rozpoznáváme, že naše síly na naplnění Boží vůle v tomto světě nestačí.

Mojžíš a Elijáš jsou ti nejlepší, kdo mohou Ježíšovi připomenout, že tuto lidskou slabost je třeba přijmout, i když to bolí. Teprve když se skrze lidskou slabost dostane ke slovu Boží síla, tak se opravdu něco změní.

Teprve mrtvého Ježíše Bůh vzkřísí. Nebude to tedy nějaká zdánlivé utrpení, ani zdánlivá smrt. Nebudou to mdloby. Těch posledních pár hodin bude Pána Ježíše hodně bolet. Kdo ví, třeba se mu hlavou mihne i to, co jistě mnoha lidem odsouzeným na kříž, totiž že už by chtěl umřít a to co nejrychleji. Mít tohle za sebou. Jenže právě tady je vidět ta naprostá lidská bezmoc. Takovou možnost odsouzenec k smrti ukřižováním nemá. Tuto lidskou bezmoc se Pán Ježíš rozhodl přijmout, protože rozpoznal, že to je přesně to, co od něj Bůh očekává. Že teprve přiznání a přijetí lidské slabosti je cesta k zjevení Boží moci. Takhle to učedníkům mnohokrát vysvětloval a teď to ve svém životě naplnil.

Jak to, že jim to nedošlo? Proč byli tak nechápaví? To jim bylo tak zatěžko uvěřit, co mluvili třeba na hoře Proměnění Mojžíš a Elijáš? No, je tu drobný leč podstatný problém. Jen zavzpomínejme na první čtení: s Ježíšem rozmlouvali dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš; zjevili se v slávě a mluvili o cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy obestřel těžký spánek. Oni ten rozhovor prospali! Ježíš se jde modlit – a oni to prostě zalomí.

Jen malá odbočka: Oni učedníci vůbec na to modlení moc nebyli. Není náhodou, že dole pod kopcem je jakýsi otec s posedlým synem, kterého ostatní učedníci nemohou uzdravit. Pán Ježíš ho uzdravil – no a pak čteme v Matoušově podání tohoto příběhu, že když byli učedníci s Ježíšem sami, přistoupili k němu a řekli: „Proč jsme ho nemohli vyhnat my?“ A Pán Ježíš jim vysvětlil, že takový duch nevyjde jinak než modlitbou. (Mt 17,19n) Mladší rukopisy přidávají … a postem. Opisovačům bylo zjevně trapné to, co tak očividně vyplývalo z původního Ježíšova výroku, totiž že se učedníci nemodlili.

Zpět na horu Proměnění. Když se probrali, spatřili jeho slávu i ty dva muže, kteří byli s ním. Už rozumíme tomu, že oni nerozumí. Spatřili Ježíšovi slávu. Spatřili Mojžíše a Elijáše. Mají mocný náboženský prožitek, jenže tak říkajíc „prospali kázání“. Zůstal jim jen náboženský prožitek, který ale bez výkladu svádí na scestí. Je autentický a silný – ale sám o obě nestačí. Lidé mají spoustu náboženských prožitků. Nebo přesněji – spirituálních. Duchovních. Znovu a znovu potkávám lidi, kteří mají nějakou autentickou duchovní zkušenost. Setkali se s transcendentnem. S něčím, co nás lidi přesahuje. A jsou to prožitky, které fascinují, uchvacují, nadchávají.

Jenže tato zkušenost sama o sobě – to je Petrův pohled na Ježíše, Mojžíše a Eliáše. Co udělal Petr?! Jaká je jeho první reakce?! Zakonzervovat tuto situaci. Duchovní prožitek je silný a krásný. Vůbec se nedivím, že ho chce člověk prožívat stále znovu a znovu. Postavit stany a zůstat tady. Co je nám po zbytku světa – je tak příjemné přebývat v přítomnosti Boží slávy.

Jenže v tom už proznívá obyčejné lidské sobectví. Co je mi po druhých, co je mi po zbytku světa. Já teď prožívám něco nádherného a zbytek světa mne nezajímá. Skvěle to postihuje lakonická Lukášova poznámka „nevěděl, co mluví“.

Učedníci tam na hoře Proměnění spatřili Ježíšovu slávu. Viděli Ježíše, jak bude vypadat po vzkříšení, po oslavení. To by ji mohlo být posilou k tomu, aby obstáli, až bude jejich Mistr zavržen, ukřižován a pohřben. Jenže – to by nesměli zapomenout na všechna Ježíšova slova o tom, že cesta k plnému oslavení vede právě přes to zavržení, ukřižování a pohřeb. Takhle se zasekli na příjemném náboženském prožitku, ale dál se nedostali. Nepřijali, že Ježíšova cesta k plnosti slávy Božího Syna vede přes utrpení a smrt Syna člověka. Teprve poté, co se v Ježíšově životě ukázala mez lidské slabosti, tak se i v Ježíšově životě projevila Boží moc, která Ježíše vyvedla ze smrti do života.

Teď už se z toho pomalu vylupuje poselství pro nás. Jestliže něco prožili Mojžíš, Elijáš i Ježíš, mohlo by nás trknout, že tato duchovní zkušenost je něco obecnějšího. Spoléhání na lidské síly vede nakonec k naprostému vyčerpání. Nesmíme si z Mojžíšova, Elijášova či Ježíšova příběhu vybrat jen vrcholy a pominout propady, na kterých se lidská slabost ukázala.

Na jejich životě (ale i na životě mnoha dalších Ježíšových učedníků!) vidíme, že cesta do Boží slávy zjevně nevede přes lidské výkony. Přes to vede cesta do lidské slávy. A vidíme, jak pomíjivé a krajně nejisté lidské slávy.

Cesta do Boží slávy vede přes přiznání si vlastní slabosti. Čím dříve si to uvědomíme, tím méně nám to bude muset Pán Bůh připomínat. Tím dříve a tím více bude moci v našem životě působit on sám.

Elijáš, Mojžíš i Ježíš dokončili svůj úkol. On ho nakonec zvládli i ten Petr. Z lidských sil to nejde, ale v Boží síle do Boží slávy může vejít každý z nás.

Amen.