Důvěřovat Bohu při nevyslyšené modlitbě

Písně: 634, 421, 560, 717, 406, 732

1. čtení: Abakuk 3,17 -19

2. čtení: Lukáš 11, 9-13         

Poslání: Iz. 58,11

Bratři a sestry, milí přátelé, tento dost známý text o modlitbě jsem si nevybrala náhodně. V posledních třech letech jsem se intenzivně modlila za dvě věci. Jedna se týkala mne a udržení nějakého vztahu a ta druhá zachování a zlepšení manželství mé přítelkyně. Leželo mi to na srdci a bylo to stále přítomné. Modlila jsem se, nejen při ztišení, ráno a večer, ale i v pauzách během dne – při čekání na autobus, ve frontě v obchodě, při nespavosti v noci, hned po probuzení. A obě prosby dopadly jinak, než bych si přála. Proto jsem potřebovala se nad tímto textem zastavit a přemýšlet o modlitbě.

Každé modlitbě něco předchází. Je to naše touha po přiblížení a spojení s Bohem. Dobrá zpráva je, že Bůh o nás stojí a jde nám naproti. Je jako Avignonský most, který stojí do poloviny řeky. I Bůh touží, abychom se k němu přiblížili a byli s ním. Modlitba začíná postojem důvěry. Je to podobné jako s notovým zápisem, před skladbou je předznamenání, křížky nebo béčka, v jaké tónině se má hrát. U Jana čteme: Máme v něho pevnou důvěru, že nás slyší, kdykoliv o něco požádáme ve shodě s jeho vůlí (1Jan5.14). Modlitba je tedy projevem naší důvěry v Boha, postoje, kdy osobně vím, kdo a jaký Bůh je. Dobrý stvořitel, kterému na mě a na nás záleží. Miluje každého z nás násobně víc, než milují rodiče své vlastní děti, to vyplývá v textu.

V tomto postoji pevné důvěry, ke které jsme pozváni, slyšíme:

Proste a bude vám dáno.. Tato slova jsou pozváním k aktivitě, pobídkou, výzvou. Je správné, je legitimní, je v pořádku Boha o něco žádat. Nemáme váhat nebo se zdráhat, nemusíme se ostýchat. Máme do toho jít směle a vytrvale.

Prosíme Boha my sami za sebe. Předkládáme Bohu to, co se stalo minulosti, abychom uměli odpustit, nebo být vděčni, předkládáme to, co se děje nyní a teď v našich životech v přítomnosti, i naši budoucnost. To vše s důvěrou, že on nás vidí, slyší a ví všechno, dříve než to vyslovíme.

S prosbou přicházíme k Bohu i kvůli druhým. Z lásky k bližnímu přimlouváme za ostatní. Prosbou vyjadřujeme, že Bůh může a chce pro druhého vykonat dobro, které je daleko větší, než my sami můžeme udělat. Prosíme o dobro, které pramení z Boha a jeho moci. To jsou to situace, kdy si přejeme viditelný úspěch modlitby právě kvůli soucitu s tím, kdo trpí. S prosbou přicházíme k Bohu kvůli Božím věcem, aby se jeho Království vlamovalo do tohoto světa, aby to Boží dobré rostlo, aby Ho lidé poznávali a následovali. Ve verši z žalmu 37 jsme slyšeli: Těš se v Hospodinu a dá tobě žádosti srdce tvého. Pokud budeme více vrostlí do Boží blízkostí a bude to naší radostí, tak to promění a ovlivní i naše srdce. Naše touhy budou víc v souladu s tím, co Pán potřebuje.

Hledejte a naleznete.. Přiznám se, že když jsem byla náctiletá, tak jsem tomu moc nerozuměla, co dělá hledání uprostřed výzev k prosbám a tlučení. A přesto to tu má své místo. Hledání je o aktivním přemýšlení, o promýšlení před Boží tváří, o rozvažování, jak ty věci jsou, po vzoru Marie. (Ale Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. Lukáš 2, 19)

Hledáme, abychom si při prosebné modlitbě uvědomili něco podstatného o Bohu i o sobě. Hledáme a zjišťujeme, do jaké míry jsme zaměření na sebe a své potřeby a jak moc na Boží věci. Protože své vlastní zájmy můžu chybně zaměnit s Boží vůlí. Hledáme, jak se naladit na to, co je Boží priorita. Jsme vyzvání k prosbám, ale to podstatné a důležité je Boží zarámování. Máme prosit ve shodě s jeho vůlí. Rozhodující je můj základní postoj: „Ne, co já chci, nýbrž co chceš Ty, ať se stane.“ (Mk 14,36)

Při hledání před jeho tváří a v modlitbě nám Bůh zjevuje něco i o nás samotných.. Hledáme a snažíme se zkoumat i sebe, zvažovat, jak jsem na tom já na tom před Bohem, co potřebuji změnit. Moje prosby nemohou být vyslyšeny, pokud zůstanu v neodpuštění, … tak musím odpustit. Bůh chce, aby naše prosby pramenily z čistého srdce. Takže je možné, že si při modlitbě uvědomím nějaké své selhání a budu to potřebovat vyznat. Vyznání hříchů a kajícnost je prahem modlitby. (C. S. Lewis) Při hledání můžeme prožít postoj pokory před Bohem, řečeno slovy písničky: Před tvou tváří, Pane, nemám vůbec nic.

Při hledání můžeme uvědomit, že vlastně nejsme připraveni nechat Boha působit ve svém životě a vydat se do jeho rukou  …a můžeme najít odvahu to udělat. Při hledání můžeme třeba odložit falešnou představou, že můžeme Pána Boha k něčemu dotlačit a ovlivnit, jak by měl Bůh jednat. Při hledání se může stát, že my sami budeme nějak proměněni, že budeme dávat víc prostoru Pánu Bohu, protože upřímná prosba v důvěře mění naše srdce. Při hledání někdy můžeme uvidět, že nás naše touha po vyslyšení opanuje, blokuje a dělá nesvobodné. Všimli jste si, jak si malé děti sundávají čepičku, která je zavázanou pod bradou? Tahají za bambuli a tkaničky nejdou rozvázat. Musíme si dát trochu odstup a Božímu tatínkovi v důvěře dovolit, aby rozvázal, co je potřeba.

Tlučte a bude vám otevřeno.

Tlučte v pevné důvěře, že tam někdo je. Bušit do dveří, za kterými nikdo není, prostě nedává smysl. Tlučte, tedy žádné zdvořilé a slušné: zaťukejte. Je to povzbuzení, abychom nebyli váhaví, umírnění nebo vlažní křesťané. Bůh říká: Chtějte po mně něco. Nasaďte se, chci, aby vám na tom i na mně záleželo. On nám neřekne: Neobtěžuj mne. (Naopak, ujišťuje: …kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven, J 6,37). Tlučte, tak je v pořádku. Je v pořádku, aby naše modlitby byly naléhavé. Součástí tlučení je aktivní očekávání, že Bůh o mně ví, že Bůh mne slyší a chce se mnou jednat. Opakované tlučení předpokládá vytrvalost. A možná právě tehdy, když se nic zvláštního neděje, si budeme lépe uvědomovat, jaký je Bůh. Vytrvalá modlitba nás může změnit a může, paradoxně, přinést růst v důvěře.

Řím 5, 3-5 …víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje.

I při tlučení a vytrvalém modlitebním nasazení je potřeba dát Bohu prostor a vymanit sebe ze svých představ. Dveře se možná otevírají na jinou stranu a tím, že na ně tlačíme, bráníme otevření.  

Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. To jsou jasné výpovědi, ujištění dvakrát za sebou.

Ale stane se, že v nějaké konkrétní věci nám není dáno a nenajdeme a není otevřeno… tedy nevyslyšená modlitba.

Myslím, že každý z nás, kdo tu je, jsme zažili, že naše prosby nebyly vyslyšeny. Někteří lidé prošli po nevyslyšených modlitbách krizí víry. Bylo to pro ně takovým zklamáním, že je to odvedlo od víry a od Pána Boha. A proto se u toho chci zastavit. A vrátím se na začátek:

Pevná důvěra, že nás slyší … vyslyšená, nevyslyšená, ať dopadne naše prosba jakkoliv, stále platí, že Bůh nás slyší. Podstatou prosby a žádosti je, na rozdíl od nátlaku, že jí může a nemusí být vyhověno. A jestliže nekonečně moudrý Bůh naslouchá lidským prosbám, tak samozřejmě někdy nevyhoví. Ruku na srdce, mohli byste věřit v Boha, který by plnil každé vaše přání? To by byla spíš Aladinova lampa, stolečku, prostři se a kouzelná hůlka dohromady. Boha bychom mohli zredukovat na „Automat splněných přání“.

Modlitba v křesťanském pojetí není nástroj nebo způsob, kterým bychom mohli Boha k něčemu přinutit nebo s ním dokonce manipulovat podle našich představ nebo ho ovládat. Dobře si vzpomínám, jak jsem jednou v modlitbě celá zoufalá prosila a tloukla a řekla jsem Bohu: Proč něco neuděláš, zasáhni nějak, copak nevidíš, jaký to bude mít důsledky? A pak mi to došlo. Jednám s Bohem z pozice já pán, ty pán a to jsem musela vyznat jako hřích.

Myslím, že tohle byl můj první krok ke zralejší víře, když jsem pochopila, že výsledek modlitby si nemůžu nárokovat nebo si něčím zasloužit (jako odměnu, že se Pána Boha snažím poslouchat), nějak vyhandlovat, (obchod něco za něco, když to uděláš, tak já udělám tohle), nějak si to vynutit (tzv. vymodlit si to, když si myslíme, že na tom vyslyšení máme taky podíl). Porozuměla jsem, že ten, v něhož mám pevnou důvěru, že mě slyší, je ten, který už Mojžíšovi říká: „Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.“ Řím 9:15 Svrchovaný, Stvořitel, Pán pánů a Král králů. Před ním můžu jen zmlknout a uvědomit si jeho nepředstavitelnou velikost. Můžu respektovat Boží suverenitu a zároveň mu zásadním způsobem důvěřovat.

Dává se nám poznat, záleží mu na nás, staví most do půlky řeky a my si můžeme volit: nezávislost a bez něho nebo svobodné rozhodnutí jít s ním.

A pak nás čeká při nevyslyšené modlitbě zápas o naději. V Řím 5, 3 čteme… víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. Zklamání je jako ničivá vlna, která nás zasáhne velkou silou, doslova námi může zmítat. A my potřebujeme zakotvení. Bible mluví o naději jako o kotvě. Kotva musí být umístěna do hloubky, aby mohla splnit svůj účel. Kotva udrží loď v bezpečí v době bouře. Bez ohledu na to, co se děje, bez ohledu na okolnosti, kotva drží na svém místě. Naděje počítá s tím, že Bůh bude jednat v budoucnosti. Naděje neví kdy a jak a očekává na Boha.

Když nás něco negativně zasáhne a okolnosti se změní, naše naděje je zakotvená v Něm. V podobenství o bouři je nadějí Ježíšova přítomnost. Naděje nezávisí na tom, co se děje kolem našeho člunu, ale kdo je v něm.

Potřebujeme chvíle, kdy se vymaníme z neklidu a chaosu tohoto světa, abychom se připojili k Božímu příběhu, který zaslibuje naději pro každého z nás, pro mě i tebe, pro celé stvoření. Připomíná, že Bůh je opravdu s námi, že mu patříme, že s námi zůstane, i když budeme procházet zklamáním. Bude vždycky s námi skrytým, ale mocným způsobem. A to je i ta moje osobní zkušenost při a po těch dvou nevyslyšených modlitbách. Nejdřív znejistění a zasažení nějak na dřeň, někdy drásající nepokoj a přitom stále přítomné vlákno důvěry v mém uvažování, které roste a sílí navzdory okolnostem.

To je rozpoznání proroka Abakuka, který říká: I kdyby fíkovník nerozkvetl a na révě nebyla úroda, selhal výnos olivy a pole nevydala potravu, z ohrady zmizel brav a ve stájích nebyl skot, já se budu radovat v Hospodinu, budu jásat v Bohu, který mě zachraňuje. V dobách dobrých – ono se to totiž ještě nestalo – se prorok připravuje. Počítá s těžkostmi v budoucnosti a vidí a vyznává, kým je pro něj Bůh.

Všimli jste si, jak náš dnešní oddíl končí?

My bychom čekali, že Pán řekne: „čím spíše váš Otec z nebe vyslyší ty, kdo ho prosí.“ Místo toho říká:“ čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“ Rozumíme tomu základnímu rozdílu? Tím největším darem, který nám Bůh chce dát, je On sám. Možná nevyslyší naše prosby tak, jak bychom si přáli, ale jedno nám rozhodně odepřít nehodlá – svoji blízkost v Duchu svatém. V tomto smyslu může být vyslyšena každá modlitba. „Dej mi!“ se v nás promění v hlubší modlitbu: „Přijmi mne!“ Jinými slovy: přestáváme Boha oceňovat za to, co nám může dát a začínáme se mu přibližovat a Jej milovat pro to, jaký je a kým se díky Němu můžeme stát. Necháme se tvárnit a formovat. Učíme se podřizovat své životy Boží vůli, učíme se naše plány, pohnutky, myšlenky vystavovat jeho světlu. Tomu se říká posvěcení. Učíme se soustředit na Boha. Odevzdáváme se do Božích rukou a prosíme, aby s námi Duch svatý udělal to, co on považuje za nejlepší, i když to zároveň může být velmi obtížné.

Zkušenost dokazuje, že teprve když jsme řekli totálně a z hloubi srdce „ano“ k Boží vůli, ztrácejí trýznivé situace svou moc nad námi a přestávají nás trápit.