Ef 3,14–15

Písně: 99, 607, 196, (VP.: 639, 572, 158), 510, 604, 192

Introit: Ž 99
Čtení: Iz 45,22–25
Text: Ef 3,14–15
Poslání: Ř 14,11-13

Milí bratři a sestry,

do třetice Hesla Jednoty Bratrské. Izajáš vylosovaný ze Starého Zákona a list Efezským ze Zákona nového. Pokaždé tam jde o nějaké to koleno, které kleká před Bohem. Tedy přesněji řečeno – každé koleno, které by před Bohem klekat mělo. Jde o vztah k Bohu. Jaký by vlastně měl být? Před nedávnem se mě na to kdosi ptal, proč by se měl vlastně člověk Boha bát. Proč se před Bohem třást? Co to má apoštol Pavel s tou „bázní a chvěním“, se kterými máme ve skutek uvádět své spasení (Fp 2,12)? Shodou okolností je to součástí textu, kde se také mluví o tom, že se před Ježíšem má sklonit každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí.

Co má pořád Pavel s tím klečením… Cožpak není Bůh naším Otcem? Cožpak právě ten otevřený a přímý vztah není přesně to, k čemu své učedníky vedl Pán Ježíš? Nu – vedl. Jenže z druhé strany. My za sebou nemáme tisíciletou židovskou tradici a tak snadno sklouzneme do pozice, kterou v jednom kázání kdysi dobře popsal bratr Říčan právě z této kazatelny. „Otče“ neznamená „taťuldo“. Žoviálně kámošský vztah k Bohu není vztah, který se svým nebeským Otcem měl Pán Ježíš a tak to pochopitelně ani není vztah, ke kterému by vedl Pán Ježíš své učedníky.

Jak tedy ten vztah popsat? „Sklonit koleno“, tím je zde pochopitelně něco víc, než prostě pokleknout. Je to vyjádření co možná nejhlubší úcty. Odevzdání se do moci druhého. Pravda, dneska už se s tím nejspíš nikde v civilním životě nepotkáváme, že by někdo před někým v tomto slova smyslu klečel. Je to obraz už jen z historických filmů, kde jasně vidíme, jak se tím ten klečící vydává všanc stojícímu. Nemá, jak by se v tu chvíli bránil – a o to tu jde! O to vyjádření, kdo v tu chvíli může všechno a kdo vůbec nic.

A jsme zase u té otázky, jaký tedy máme mít k Bohu vztah? Mít Boha prostě rád – to už víme, že snadno sklouzne do nějakého rovnostářského bratříčkování. Tak přihoďme to vědomí nerovnosti. Nestačilo by mít Boha rád a přitom zůstat pokorný?

Přemýšlel jsem nad tím a napadlo mě, že to samo o sobě vůbec není málo, ale má to jednu základní vadu na kráse, totiž co že si vlastně pod tím „milovat a být pokorný“ představíme. Dobře, už to není shovívavý vztah ke stárnoucímu taťuldovi. Cítím v tom jakýsi vztah k oblíbenému a laskavému šéfovi v práci. Máme ho rádi a zároveň plně respektujeme, že on je šéf. To je dobrý začátek. Znamená to navíc i to, že už se nesnažíme Pánem Bohem manipulovat. Naše zbožnost není ten pohanský handl, který se snaží uplácet modly nějakou tou dobrou obětí a dotyčné božstvo pak už nemůže jinak, než vyhovět. Bůh už se v této představě rozhoduje zcela suverénně. Dobře tedy – již vztah k dobrému nadřízenému je významný pokrok proti tomu, co by to mohlo být.

Jenže – zůstaňme u toho obrazu s šéfem – co když se tento šéf zachová jako šéf a dejme tomu mě přeřadí na jiné místo, které se mi ani zdaleka tak nelíbí, jako to původní? Tam mi sníží úvazek a mně to fakt nevyhovuje?! Jak se bude vyvíjet můj vztah k šéfovi? Myslím, že budu naštvaný. Šéf dál zůstává šéfem. Rozhoduje zcela suverénně. Nemám páku na to, jak ho přesvědčit, aby mi vrátil mé původní místo a původní plat. Ale ten nesouhlas ve mně je a svědčí o tom, že to s tou láskou nebylo zas tak horké. Že „mít rád“ znamenalo vlastně „nemít žádný důvod nemít rád“. V tuto chvíli se podřizuji ne proto, že bych měl šéfa rád, ale protože jeto šéf a já podřízený. On rozhoduje, já poslouchám. Ale dělám to se skřípěním zubů.

Jenže Boží výchovné metody jsou někdy dost drsné a pravděpodobnost, že když se vydáme Bohu do rukou, tak že v našem životě začne něco dost razantně měnit, je velmi vysoká. Tak vysoká, že hraničí s jistotou. Bůh mi v rámci této výchovy něco sebere – a já jsem naštvaný a je zřetelné, že moje láska k němu má výrazné meze. Co se dá dělat, podřídím se, ale nemá smysl si zastírat, že je ve mně ještě spousta touhy, aby to v mém životě bylo po mém, ne po jeho. Bez ohledu na Otčenáš a „buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi“, tak bych vlastně chtěl, aby byla vůle má. Což celkem evidentně do správného vztahu k Bohu nepatří.

Apoštol Pavel tomuhle velmi dobře rozumí a tak jako řešení otázky „Co s tím?“ nabízí právě ono „pokleknutí“. Znovu opakuji, není to výzva k tomu, abychom zařadili klečení do liturgie. Ne, že by tam (a vůbec v našem duchovním životě!) nemělo své místo, ale v tuto chvíli jde Pavlovi o něco jiného. Jde o postoj, jaký k Bohu máme.

To prostě není starší kámoš, který nás bude tahat z bryndy. Jako instalatér, když nám někde prasknou pomyslné trubky.

Není to šéfík, který vlastně nakonec stejně udělá, co chceme my, jen je potřeba vědět, kdy a jak na něj.

Je to Bůh. Stvořitele nebe i země, Pán vesmíru a to Pavel vyjádří tím pokleknutím.

Je úžasné, že k Bohu přistupovat můžeme. Že nás Bůh poslouchá a přijímá to, co mu říkáme. Že se od nás neodvrátí s hnusem a opovržením, protože ví, co jsme zač. Můžeme přistupovat k Bohu a vědět, že nás slyší a bere vážně. Stojí za podotknutí, že jestli nám to zas tak úžasné nepřipadá, že nám to připadá celkem normální a samozřejmé, budiž nám to svědectvím právě o tom nesprávném vztahu k Bohu. Budiž nám to dalším signálem, jak moc potřebujeme napodobit apoštola Pavla v tom jeho „pokleknutí“.

Když už tedy k Bohu přistupovat můžeme, tak pokud k němu přistupujeme, začněme tím, že si uvědomíme ten nepoměr. Že si uvědomíme, co jsme my a co je on. Asi nás nenapadne, že by to mohl být rovnocenný vztah. Teď jde o to si uvědomit, že ten nerovnocenný vztah je nebetyčně nerovnocenný. Vždyť je to Bůh, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod! On je zdrojem samotného bytí. On je stvořitele nebe i země. Stvořitel všeho života pozemského i nebeského. Je pánem všeho toho našeho pozemského hemžení i všech nebeských zástupů. On je zdroj, ze kterého všechno pochází.

Toto rozpoznání Boží svatosti v porovnání s naší ne-svatostí, hříšností – to se prolíná řadou příběhů Starého Zákona. Lidé se nemohli dívat na Mojžíše, protože Mojžíš mluvil s Bohem a něco z té svatosti na Mojžíšovi ulpělo. Cherubíni před Božím trůnem si zakrývají oči, protože nedokáží hledět na Boha. Bůh je tak svatý, že se nesmí vyslovit jeho jméno. Proroku Izajášovi anděl očistil rty žhavým uhlíkem, aby prorok nezemřel, protože někdy v životě řekl nečistá slova a teď spatřil Boha. Připomínám – z takovýchto postojů vyvádí Ježíš své učedníky do vztahu k Bohu jako Otci. Z postojů, které nemají (domnívám se) žádný ohlas v naší duchovní zkušenosti. Žid nepochyboval o Hospodinově moci, svatosti vznešenosti… Ale křesťanům z pohanů to bylo potřeba takto natvrdo naordinovat. A my máme mnohem blíž ke křesťanům z pohanů, než křesťanům ze židů.

Máme-li blízko k nějaké židovské tradici, tak je to tradice, kterou představují židé v Babylóně na konci babylonského zajetí. O této situaci mluvilo první čtení, které nás chce svým textem o pokleknutí upomenout na Boží jedinečnost. To je motiv, který k nám myslím promluví velmi srozumitelně. S 45. kapitolou Izajáše se dostáváme na perský dvůr, kde právě král Kýros vydává edikt o právu židů vrátit se do Jeruzaléma. Končí 70 let babylonského zajetí, židé dokonce dostávají zlaté nádoby, které byly ukradeny v Jeruzalémském chrámu. Sledují všechno to hemžení státních úředníků a politického aparátu na Kýrově dvoře. Sledují to s uspokojením, protože oni sami tam mají dost úředníků své víry! Za 70 let už je tu generace lidí, kteří se tu narodili, vystudovali, našli zaměstnání. Kýrův edikt je přece jasným projevem jejich politického vlivu. Vždyť je to dekret, který můžeme srovnat se zákonem o restituci církevního majetku! Židé dostávají nazpátek všechno ukradené chrámové vybavení a k tomu dostávají odškodné za zničený chrám, dostávají finanční i politickou podporu k obnově svého náboženství v té podobě, jak bylo před Nabukadnézarovým vypálením. Jeruzaléma a chrámu. Takovéhle dokumenty se neobjevují jen tak z ničeho nic! Těmto židům už je dávno jasné, kde je třeba zatlačit na pilu a kde naopak nechat věcem volný průběh… Jsou v říši na svou dobu velmi demokratické a přátelské. Toho se dá využít k získávání vlivu a židovský vliv byl pak v této oblasti silný mnoho staletí.

Pravda – těch, kteří chtějí obnovovat život v Jeruzalémě, zas tolik není. Po tolika letech v daleké zemi, kdo ví kolikátá generace židů – dokonale si zvykli na nové prostředí a teď už se jim ho rozhodně měnit nechce. Žijí v tolerantní zemi, kde tolerantní vládce zachovává své tolerantní zoroastrické náboženství, ale nijak nebrání praktikovat jakékoliv jiné. Proč odcházet?! Proč jít do nejistoty jakéhosi Jeruzaléma, který znají jen z vyprávění starců? Vždyť mohou zůstat v jistotách světa, ve kterém vyrostli a který velmi dobře znají. Jít kamsi do neznáma sloužit Hospodinu v zemi předků, což ovšem znamená „v zemi, kde lišky dávají dobrou noc“? Opustit svá zaměstnání, sousedy, vliv a začínat úplně od nuly při obnovování vypáleného města a zbořeného chrámu? Ale kdeže! Zůstanou tu. Nezapomenou na Jeruzalém! Jejich vliv na místní politiku, ba na samotného krále – to všechno bude jejich souvěrcům v Jeruzalémě nakonec ještě velmi užitečné!

Do těchto úvah pak ale vstoupí prorok Izajáš se slovem Hospodinovým: „Přede mnou každý klesne na kolena a každý jazyk odpřisáhne: »Jenom v Hospodinu – řekne o mně – je spravedlnost i moc«.“ Kýros je nástrojem, v Boží ruce. Všichni ti úředníci s razítky, všechny ty vyhlášky a dekrety – to je Boží dílo! Nenamlouvejte si, že jste něčeho dosáhli svým společenským postavením a rozhodně nespoléhejte na svůj „světský vliv“. Nechť každé koleno ať poklekne a každý jazyk pokorně vyzná, že to všechno je Hospodinovo dílo. To Bůh projevil svou moc a dal průchod své spravedlnosti.

Stále se nám vrací to samé – máme špatné představy o Bohu a „klesnout na kolena“, to je obraz, který se nás snaží dovést k tomu, abychom si to přiznali. Abychom začali promýšlet, jaký je vlastně Bůh. Co o něm víme – a jaký to má důsledek pro nás? Uznáme Boží moc? Boží svrchovanost? To, že nás Bůh nekonečně přesahuje a že vůbec není samozřejmé, že se na něj smíme obracet? Že bázeň a chvění není divný Pavlův výmysl, ale velmi realistické zhodnocení, jak bychom se měli cítit v okamžiku, když si uvědomíme Boží blízkost? A zároveň také, že tento Bůh koná své dílo v tomto světě a na nás je se tomuto dílu podřídit?

Cílem je rozpoznat v Bohu laskavého a milujícího Otce! Tohoto cíle se ale nedobereme zkratkou. Dokud si nepřiznáme, jaký Bůh doopravdy je, budeme mít pokřivené představy i o tom, co znamená jeho otcovství, pokřivené představy o sobě samých.

Amen.