Ez 37,1–14

Písně: 118, 176, 367, 673, (370, 392, 672), 510, 671, 384

Introit: Ž 118,24
Čtení: Jr 23,1–8
Text: Ez 37,1–14
Poslání: 1Te 5,19–22

Křestní kázání
Milá Markéto,

slyšeli jsme teď společně Jeremiášovo proroctví o Mesiáši. „Davidův výhonek“, tedy potomek z Davidova rodu. Král, který přinese právo a spravedlnost, spásu a bezpečí.

Tak, jako my, tak i Ty jsi tohoto Mesiáše rozpoznala v Ježíši Nazaretském. Uvěřili jsme, že je to on, kdo se může honosit oním titulem „Hospodin – naše spravedlnost“. Vždyť v něm k nám na tento svět přišel Hospodin sám a dal nám svoji spravedlnost poznat. Tato Boží spravedlnost se ale často projevuje velmi nenápadně a skrytě.

Izraelci v obleženém Jeruzalémě se dovolávali Hospodina, který vyvedl syny Izraele z egyptské země. Chtěl vidět Boží moc zjevnou, jako byla zjevná za časů Mojžíšových. Na to jim Jeremjáš ukazuje, že právě tak, jako Bůh svůj lid vyvedl z Egypta, tak ho přivede i z babylónského zajetí. Boží moc se projeví – ale jinak, než za časů Mojžíšových. Srovnání těchto dvou Hospodinových vysvobozujících činů bych se chtěl chvilku věnovat, protože mi připadají jako dobrá ilustrace toho, co člověk prožívá, když se rozhoduje pro křest a to, co potom následuje.

První krok je exodus. Vyjití. Opuštění domu otroctví a vstup do svobody. Právě to vyjadřuje křest. Však také apoštol Pavel přirovnává průchod mořem ke křtu (1K 10,2)! Křest je okamžikem, kdy člověk za sebou nechává Egypt a jeho modloslužbu. Stará liturgie to kdysi vyjadřovala tím, že v křestních otázkách zazněl i dotaz, jestli se katechumen odříká ďábla a všech jeho skutků. Tohle zřeknutí se všeho špatného, všeho, co spoutává, všeho, co zotročuje – to je velmi dobrý krok. Jen je potřeba vědět, že to je první krok. Když Izraelci prošli Rudým mořem, tak je na druhém břehu nečekala hned země zaslíbená, ale nejprve poušť, kterou museli projít. Víme, že jim to nakonec trvalo 40 let, než jí celou prošli a za Jordánem na ně konečně ta zaslíbená země čekala.

Křest je první krok. Krok, ke kterému vede člověka Hospodin, který vyvedl syny Izraele z egyptské země. Krok očišťující, krok nového začátku. Dozajista dobrý krok. Teď jde o to, kam půjdou ty další. Nu – a o tom mluví to druhé Jeremjášovo úsloví o Hospodinu, který vyvedl a přivedl potomstvo domu Izraelova ze severní země a ze všech zemí, kam je rozehnal. Hospodin je nejen ten který vyvádí z domu otroctví, ale také ten, který přivádí domů.

Tento (jak to nazvat) „rozměr Božího jednání“ je pro mě ještě o něco důležitější, než samotný fakt vysvobození. Proti jednorázovému aktu tu stojí cosi dlouhodobějšího. Ne tak nápadného a bombastického, jako bylo vyvedení z Egypta. Nebudou v tom žádné egyptské rány, naopak se Babylóňanům bude dařit dobře. Nebudou tam žádné hádky Mojžíše s Faraónem, naopak se Izraelci budou za své nové vládce modlit. Nebude tam do poslední chvíle vzdorující faraón nakonec utopený v moři a lid, který v noci prchá s tím, co pobere, ale blahosklonný Kýros který propustí Boží lid ze zajetí zcela sám a dobrovolně. Dokonce mu vrátí všechno, co jeho předchůdce Nabuchodnozor v Jeruzalémě ukradl.

Vypadá to (víc než jako Boží zásah!) jako milosrdné jednání pohanského panovníka. Jak tomu chybí deset ran, rozdělené moře a utopená egyptská válečná jízda, tak to už tak moc nevypadá jako Boží dílo. Písmo ale jasně tvrdí, že právě takto se rozhodla jednat ruka Hospodinova, aby vedla Boží lid domů. Při takto jednajícím Bohu teď mají Izraelci přísahat. Takovéhoto Boha se dovolávat. Boha, který vede svůj lid dějinami bez bombastických zlomových událostí ve stylu vyvedení z Egypta.

O takovém Bohu pak mluví Jeremjáš, když říká, že Bůh pošle Mesiáše. V tomto duchu, v tomto stylu práce, pak přišel na tento svět onen „výhonek spravedlivý“, potomek Davidův, který bude prosazovat právo a spravedlnost. Tohle byl Ježíšův postoj při veřejném působení. I ty nejzázračnější okamžiky jeho života probíhají skrytě. I po vzkříšení se ukazuje jen jim, aby je samé povzbudil a potěšil, ne, aby jim dal důkaz na přemáhání nevěřících. Ježíš nikdy nedá svým učedníkům do ruky nějaký důkaz, který by mohli požívat právě tak, jako Izraelci používali zázračnou porážku Egypta. V Ježíši přichází právo a spravedlnost, které víc ukazuje k Bohu vedoucímu svůj lid, než k Bohu, který přemáhá nepřátele. K Bohu, který působí skrytě, nenápadně a tímto skrytým a nenápadným působením vede svůj lid domů.

Ve křtu vycházíš ven z Egypta. Je to jeden velký okamžik, ve kterém za sebou necháváš službu modlám a v Boží síle vycházíš za svobodou Božího dítěte. Ten dnešní Jeremjášův text tě chce ujistit, že Bůh tě neopustí ani na této cestě. Jistě skrytěji, nenápadněji, mnohdy za pomoci lidí, které Ti pošle do cesty, takže člověk tu Boží ruku ani nebude vidět. Dobře se říká, že Boží anděly, kteří nenosí křídla, označujeme prostě jako přátele. I jejich prostřednictvím Tě bude chránit a doprovázet, abys už na tomto světě mohla zažívat něco z onoho nového věku a jednou pak vstoupit do plnosti Boží slávy.

Amen.

Pravidelné kázání
Milí bratři a sestry,

s Božím Duchem se na stránkách Bible setkáváme na desítkách míst. Od Ducha Božího, který se vznášel nad vodami při stvoření světa (Gn 1,2), až po slova, která Duch praví církvím na začátku Zjevení Janova. Míst, kde je Boží Duch přímo osloven, ale aby jeden pohledal. Ezechielovo prorocké volání „Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí!“ je vzácnou výjimkou. Potud je to nad jiné vhodný text k připomenutí o Svatodušních svátcích

Příběh o suchých kostech je jedním z mála míst z Ezechiele, který se dostane na kazatelny a který je díky hudebnímu zpracování poměrně známý. Leč – je známý jako příběh, horší už by to asi bylo, kdybychom měli vysvětlit, o čem ten příběh vypráví. Jaké je jeho poselství. Motiv oživlých mrtvol totiž naše myšlenkové pochody velice snadno strhne k představám konce časů. K okamžiku, kdy mrtví budou vzkříšeni a postaveni před Boží soud. Tyto motivy ale u Ezechiele nehrají nijak zásadní roli. Jakkoliv je ve vidění řeč o mrtvolách, které ožijí, tak toto vidění chce obrazným způsobem oslovit lidi, kteří fyzicky stále ještě žijí. Jsme v době deportací do Babylóna. Není chrám. Není hlavní město. Není král. Není budoucnost. Kdy bude lépe? S rádiem Jerevan je možno odpovědět „už bylo“.

„Lidský synu, tyto kosti, to je všechen dům izraelský. Hle, říkají: ‚Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni.‘“ Fyzicky ti lidé žijí, ale naději pro příští měsíce a roky už nemají žádnou. Budou žít, ale beze smyslu. Vidění suchých kostí – jsou to slova o lidech, kteří fyzicky žijí, ale přestali hledět do budoucnosti. Žádná budoucnost nebude, všechno skončilo, začněte balit a poslední ať nezapomene zhasnout.

„Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“ Klade-li nám vševědoucí Bůh otázku, není to proto, že by potřeboval od nás slyšet odpověď. Na Ezechielovi je nyní zamyslet se, co mu chce Bůh touto otázkou naznačit. Dost možná ho chce povzbudit právě k té tolik postrádané naději. Dokud se Bůh o ty suché kosti zajímá, tak ještě nic není ztraceno. Byť to jsou nepohřbené mrtvoly, tedy obraz naprostého zapomenutí, Bůh ještě nezapomněl. Čteme v Písmu o Abrahamovi, Izákovi, Jákobovi, ale i dalších, že ten a ten zemřel, byl pohřben a připojil se ke svému lidu. Nepohřbít někoho znamenalo tuto možnost mu nedopřát. Na místo připojení k Božímu lidu se stát pohoršením a příčinou kultického znečištění, které pak bude další a další z Božího lidu vylučovat.

Nad těmito nepohřbenými kostmi se ale postavil Bůh. Zjímá se o ně. Pro něj ten příběh takto neskončil.

Možná tohle se má Ezechiel naučit. Tu tak říkajíc „havlovskou“ naději, že to co se děje, má nějaký smysl, ať už to dopadne jakkoliv. Bůh ví, jak to dopadne, ale rozhodně se to nikdy neocitne mimo oblast Božího působení. A Bůh začíná působit. Zatímco Ezechiel prorokuje, kosti se skládají dohromady a obalují masem a kůží. Život je ale víc, než když je zkompletované tělo. Právě tohle se mají naučit lidé v Babylóně. Dát dohromady kostru z poházených kostí, to dokážeme. Takových kostlivců je dostatek. Snad i nějak vymodelovat svalstvo a kůži by šlo, to nevím. Ale život v tom tak jako tak nebude. Proto Bůh dá těmto povražděným svého Ducha.

„Dejte se dohromady“ je výzva číslo jedna. A v Babylóně ji poslechnou. Židé se nerozplynou v moři jiných národů. Budou vždycky jiný lid, přimíšený lid, lid se zvyky odlišnými od zvyků všech dalších národů. Pokud by ale na tomto přestali, bude to jen udržování mrtvých tradic. Potřebuje to Božího Ducha.

„Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí!“ Duch od čtyř větrů. Duch ze čtyř světových stran. Duch Boží, který prostě přijde a bude působit, aniž by někdo věděl kdy, jak a odkud bude vát. Co my víme, jak ten Duch bude působit?! Je to Duch Boží. Je svobodný. Není to ochočený lev. Ještě u Ježíšova rozhovoru s Nikodémem prozní tento motiv, že Duch si vane jak chce (J 3,8) a nemáme žádnou páku, kterou bychom ho mohli ovládat. Nějak naplánovat jeho působení a předem vědět, co a jak bude dělat.

Ožili, postavili se na nohy a bylo to převelmi veliké vojsko.

Už zase žijí. A konec konců – nežijí si nijak špatně. Ti lidé v Babylóně stále ještě vědí, co od věřícího člověka žádá Boží slovo a snaží se podle toho zařídit i v docela změněných podmínkách. Jošijášova náboženská reforma neproběhla zas tak dávno a z prorockých apelů Jeremjášových vědí, že navrátí-li se celým srdcem k Hospodinu, tak i tento Boží trest je dočasný. Ano – byli „povražděni“. Ale byla to vlastně sebevražda. Bůh je nechal padnout pro jejich vlastní hříchy a má moc je nechat opět povstat, když svých hříchů budou litovat.

Proto den ode dne ubývá těch, co sedí smutně u řek babylónských a s pláčem vzpomínají na Sijón (Ž 137). Kdo své citary pověsili na topoly. Málokdo se už přidává k volání … záhubě propadlá babylónská dcero, blaze tomu, kdo ti odplatí za skutky spáchané na nás. Blaze tomu, kdo tvá nemluvňata uchopí a roztříští o skálu.

To je na prvním místě vina samotných Izraelců, že zhřešili proti Hospodinu a tak na sebe přivolali Boží trest. Jeremjáš je naučil, že tento trest mají přijmout a zařídit se jinak. A tak se také zařizují. Až Bůh zavane svým Duchem a pohne krále Kýra, aby propustil Boží lid, tak to nebudou žádné zástupy, kdo se zvednou a vrátí se do země otců. Mnozí zůstanou v Babylóně. Jistě – nezapomenou na Jeruzalém! Pošlou peníze na obnovu chrámu a budou se modlit k Hospodinu s tváří obrácenou k západu, tam, kde je vlast jejich otců. Ale to je tak všechno. Necítí smutek. S klidným srdcem sejmou citaru z topolu a zazpívají v této cizí zemi některý ze sijónských zpěvů. Tady zůstanou, tady jsou přece doma. To není žádná cizí země. Bude to právě tato babylónská komunita, kdo tisíc let po babylónském zajetí dá světu talmud.

Především to ale bude spolupráce těch, kdo zůstali a těch, kdo se navrátili, co dá židovství novou podobu a otevře oči pro nové Boží působení. V prorockých viděních se objeví nová témata – Zacharjášova a Malachijášova vidění konce světa a posledního soudu, Izajášova vidění trpícího služebníka – to jsou motivy, které budou tak důležité pro Ježíše a jeho příběh. Na rozdíl od těch, kteří se budou znovu a znovu vracet ke starým tradicím a budou se pokoušet nějak vrátit ty staré dobré časy. Protože dobře už bylo. Je to častá představa, že chceme-li, aby dobře bylo i v budoucnu, tak je potřeba prostě restaurovat minulost.

Sedm Hospodinových zaslíbení suchým kostem ale mluví o něčem jiném. Já Hospodin (1) otevřu vaše hroby; (2) vyvedu vás z vašich hrobů; (3) přivedu vás domů; (4) poznáte, že jsem Hospodin; (5) vložím do vás svého Ducha; (6) oživnete; (7) dám vám odpočinutí. Ani slovo o znovubudování a obnovování toho, co bylo dřív. Ti, kteří ožijí a vrátí se domů, tak musí přijmout Ducha svatého. Ten je zárukou odpočinutí. Odpočinutí nepřinese obnovení toho, co bylo, ale něco dočista nového. To, co bylo, bylo bezduché. Babylónské zajetí přišlo, protože bohoslužby probíhaly mechanicky, bezduše. Vnějšně viděno probíhaly podle Mojžíšova Zákona – ale nebyl to Duch. „Vyduchlost“, situace Božího lidu, který si plní vnější povinnosti, ale že by v tom bylo celé srdce, celá duše a celá mysl (Mt 22,37), to ani náhodou. Proto se z nich staly suché kosti. Přestali přijímat obživování Duchem. Přestali vnímat Boží vedení. Boží lid jako celek selhal a proto byl jako celek potrestán. A nyní je jako celek je také vzkříšen k novému životu. Dostává Ducha svatého, aby byl jako lid veden.

Bůh nás chce vést. Duch nepřestal vanout. Bůh se o nás stále zajímá a v tom je naše naděje pro budoucnost. Je to stále Duch od čtyř větrů. Nevíme, jak zavane a k čemu koho z nás povede. Dobře to ilustruje stará rabínská historka o čtyřech rabínech, kteří dumali nad tím, co se potom stalo s těmi oživlými. První rabín povídá: „Oni ožili a vzápětí hned zemřeli. Neboť pouhé ožití stačí jako důkaz Hospodinovy moci. A lidé se mají na svět rodit přirozeným způsobem.“ Druhý rabín namítne: „Ano, oni ožili jen nakrátko, ale dříve než zemřeli, zazpívali Bohu chvalozpěv na jeho moc a slávu. Neboť se sluší chválit Pána a Dárce života.“ Třetí nesouhlasil: „Ba ne, oni ožili a žili pak ještě mnoho let a naplnilo se na nich prorocké zaslíbení. Založili rodiny a podle Božího slibu přesídlili do izraelské země.“ A čtvrtý na to: „A já jsem jedním z jejich potomků.“

Není jedna správná odpověď. Všechny čtyři jsou dobré a ukazují tak, že nemáme jedno schéma, co nás čeká, když se necháme oživit Božím Duchem. Když se necháme Bohem vést. Nedokážu odhadnout, kudy se kdo z nás bude ubírat, ale jedno vím jistě – všichni se sejdeme v Božím království.

Amen.