Gn 16,4b

Písně: 189, „K nebi zvedal“, 627, 420, 678

Introit: Ž 46,2
Čtení: Gn 16,1–6
Text: Gn 16,4b
Poslání: Mt 23,11–12

Milé děti, milí bratři a sestry,

dneska bude řeč o povyšování se. O tom, když se někdo vytahuje na druhé, protože něco má a ten druhý ne. Co by to třeba mohlo být? Čím se chlubil Goliáš? Zažili jste to někdy?

V dnešním příběhu si služka Hagar přestala vážit své paní Sáry. Vytahovala se nad ní kvůli miminku, které na rozdíl od Sáry čeká. Ale Sára v tom není úplně bez viny. A není v tom úplně bez viny ani Abraham.

Tak si budeme dnes povídat nejen o Hagar a jejím vytahování, ale i o Abrahamovi a Sáře. I od nich dvou se o něčem poučíme. Ale Hagar, ta bude dnes jako příklad nejsrozumitelnější.

Kdybychom chtěli ten dnešní příběh hrát jako divadlo, byla by to hodně komorní scéna. Moc herců potřebovat nebudeme. Kdo že nám tam vystupuje? Abraham, Sára a Hagar.

Co víme o Abrahamovi?

Je bohatý. Spoustu majetku už měl a ještě ho rozmnožil v Egyptě za ne úplně příkladných okolností. Jistě si vzpomínáte, jak vydával svoji manželku Sáru za svoji sestru. Tu spoustu majetku dostal právě díky tomu, že si Sáru oblíbil sám faraón.

Co víme o Sáře?

Je krásná, bohatá. Jenže nemá děti. To je v tehdejší společnosti moc špatné. Vdaná žena bez dětí, ta nebyla tehdy pro nikoho zajímavá. Sára to moc dobře chápe a právě tohle se bude snažit nějak vyřešit.

Do třetice: Hagar. Co je zač?

Egyptská otrokyně. Podle rabínské tradice egyptská princezna, kterou dostala Sára jako dárek od faraóna. Ono tenkrát být otrokem nebylo zas tak příšerné, jak si to někdy představujeme. Často se slovo „otrok“ překládá jako „služebník“, protože to opravdu byl sluha, který jen svoji službu nemohl opustit. Faraón si prý tenkrát řekl, že na tom bude jeho dcera lépe jako Sářina služka, než jako manželka kdo ví koho.

Postavy máme, můžeme se pustit do příběhu

Abraham a Sára by moc chtěli miminko. Od Pána Boha mají slíbeno, že budou mít potomků (všech těch vnuků, pravnuků a prapravnuků…) tolik, že je ani nepůjde spočítat. Jenže roky plynou a Sára ne a ne otěhotnět. Co jim poradit? Dál čekat a věřit, že Pán Bůh svůj slib splní…. Nešlo by tomu jít nějak naproti?

Dětské domovy tenkrát neexistovaly, že by Abraham se Sárou miminko adoptovali. Tak Sára zkusila využít něco, co se tenkrát mezi boháči opravdu dělalo – najít si náhradní maminku mezi svými služkami. Chamurabiho zákoník tomu říkal „porodit své paní na kolena“. Když Pán Bůh dítě neposílá, tak si ho Abraham a Sára zajistí takovouto fintou. Tak Abraham a Sára do svého vztahu s Bohem zatáhli ještě Hagar. Egypťanku Hagar, která toho o Abrahamově Bohu nic moc neví. Do svých starostí zatáhli Hagar, která v tom byla zatím úplně nevinně.

Tohle bych chtěl podtrhnout, že zatahovat do svých problémů druhé lidi bychom si měli dobře rozmyslet. Jistě, někdy je to dobré, někdy dokonce nezbytné, protože jde o něco, co sami nevyřešíme. Ale tady nikdo Abrahama a Sáru nenutil do toho Hagar tahat. Prostě by stačilo, kdyby čekali a věřili, že Pán Bůh svoje sliby naplní.

Nu, nečekali. Sára přivedla Hagar k Abrahamovi a řekla, že má Abraham mít miminko s ní. Když to hodnotíme zpětně, tak vidíme, že to bylo od Sáry hloupé rozhodnutí. Neplodnost ji ponižovala, chtěla to vyřešit – a takhle si přivodila jen o to větší ponižování. Ale kdo to mohl vědět. Kdyby to vyšlo podle plánů, tak to mohlo být řešení úplně ideální. Přesně podle běžných pohanských zákon by Hagar porodila „na kolena své paní“, tedy byla by jen jakousi náhradní dočasnou matkou. Dneska se to dá dokonce řešit i vajíčkem, které donosí náhradní maminka. Ale ani dnes to nefunguje tak jednoduše, jak by si lidé přáli. Za devět měsíců těhotenství a nějaký ten čas i po porodu si na miminko zvykne i ta náhradní maminka.

Co na to Abraham?! Abraham uposlechl Sářiny rady. Na první pohled Abraham neudělal nic zlého. Nechal prostě svoji ženu, ať nějak rozhodne a zařídil se podle jejího rozhodnutí. Snad mu to připadlo jako dobrý nápad, možná chtěl prostě jen tak čekat, co z toho bude. Dobrý nápad to ale nebyl a bylo z toho jen zlo.

Nakonec to dohnalo samotného Abrahama. Když se Hagar začala na Sáru vytahovat, Sára jako první řešení jde za Abrahamem a dožaduje se, aby ten problém nějak vyřešil on. I tahle scéna nevrhá na Sáru moc dobré světlo. Tváří se jako nevinná oběť, vůbec nezmíní, že celá situace nastale kvůli ní. Byla to ona, kdo to celé spunktoval.

Jenže Abraham, když to má řešit, tak řekne: Prostě s tím něco udělej. Hagar je ve Tvé ruce. Já ji nijak chránit nebudu. Tenkrát by bylo docela běžné, kdyby se z Hagar stala první manželkou místo Sáry. To, že dá Abraham přece jen přednost Sáře, to může být projev jeho víry – ale spíš mi připadá, že se jen nechce nacpat mezi spor manželky a služky. Nechce se mu to řešit. Ať si to vyřeší Sára, jak se jí zlíbí. Sára je potom na Hagar tak hnusná, že Hagar raději uteče z domu pryč.

Nakonec to dobře dopadne, protože Hagar se setká s Božím poslem a zase se vrátí nazpátek. Můžeme doufat, že Sára se mezi tím zastyděla, jak se chovala k Hagar a dál ji už netrápila. Jak to pokračovalo, o tom jindy. My se zamyslíme nad tím, jak se kdo z těch třech choval a jestli si z jejich chování můžeme vzít příklad, nebo si na nějaké chování naopak dát pozor.

Jasně – jsme „generálové po bitvě“. My už víme, jak to dopadlo. Ale proto ty příběhy v Bibli máme, abychom věděli, jak takové věci dopadají.

Abraham, Sára, Hagar.

O Abrahamovi toho tentokrát můžeme říct asi nejméně ze všech. Není to nic moc lichotivé – Abraham nejednal, když bylo jeho úkolem jednat. Jako hlava rodiny měl rozhodnout. Ušetři by spoustu starostí sobě, Sáře i Hagar. Nu – to je asi nejvíc slovo pro tatínky.

Na Sáře už toho vidíme víc. Zkusit si zajistit potomka pomocí služky, to byl od Sáry hodně hloupý nápad. I když to tak pohané dělali, ona je v tom napodobovat neměla. Sama říká: „Hospodin mi nedal, abych rodila“ – to si chce dítě nějak vytrucovat?! „Snad budu mít syna z Hagar! Já – Sára – budu mít syna.“ Úplně zmizel ten „Hospodin“! Sára s ním úplně přestala počítat a možná i proto se k Hagar chová tak ošklivě. To už je víc pro nás všechny, že máme s Pánem Bohem ve svých životech počítat.

Hagar se do své situace dostala docela nevinně. Jako otrokyně dost dobře nemohla odmítnout příkaz své paní. Určitě jí ten příkaz ani nepřipadl nijak divný, protože se to tak mezi pohany opravdu dělávalo. Ale to, že se začala nad svou paní povyšovat, že si jí přestala vážit, že se chlubila, že ona má něco, po čem Sára marně roky touží – to od ní bylo velmi ošklivé. Je ošklivé ponižovat druhé, že se nemají tak dobře, jako my. Navíc – oni se k nám na oplátku budou chovat také ošklivě a kdo ví, jak tohle přetahování se v ošklivostech nakonec dopadne.

Poučení by tedy šlo shrnout do těch třech jmen a třech postojů, které Abraham Sára a Hagar neudělal, ale udělat měli:

Abraham nás učí: jednat, když jednat máme;

Sára nás učí: čekat na Boha a nevymýšlet hlouposti, když jednat nemáme;

To je oboje dost složité. Každý člověk se to učí rozlišovat celý život.

To třetí, co nás učí Hagar, to je mnohem jednodušší

Hagar: Nevytahujme se, nepohrdejme druhými, když jsou na tom hůře, než my. Když nemají něco, co my máme. Chovejme se k sobě navzájem pěkně, jinak se budeme jen hádat.

Amen.