Gn 32,22–31

Písně: 415, 413, 218, 662, 391

Introit: Ž 121,2 a 1J 5,20
Čtení: Gn 32,9–13
Text: Gn 32,22–31
Poslání: Žd 12,1–3

Co se to stalo oné noci na břehu říčky Jabok? Na zápasišti, které nazval Fanuel, což znamená „Boží tvář“? Až dosud Jákob obratně vyvázl. Se vším, co měl z Pádan, kdesi za horním Eufratem, se dostal na Palestinské pomezí. V Hospodinu má zastání. Rozezlený tchán Lában, když ho na hoře Galád dohoní, by mu právem patrona rodiny nejspíš sebral, co si u něho za léta vysloužil. V noci před střetnutím však má sen: „Varuj se mluvit s Jákobem jinak než přátelsky (Gn 31,22).

Když pak ráno v Jákobově ležení nenajde své magické instrumenty, modly, které mu Ráchel, na pouť plnou nebezpečí, jako masivní záruku přízně svatosti, sebrala, končí svou ozbrojenou akci proti mazanému zeti smlouvou pokoje.

Co však bude dál? Z hory Seir se s kavalkádou čtyř set blíží Ezau a na Jákoba, jako kostlivec ze skříně, vypadne minulost. Po dvaceti letech živě vyvstane nenávist, kterou vzbudil a před níž utíká: „Přiblíží se léta smutku otce mého a zabiju Jákoba, bratra svého,“ nechal se slyšet Ezau.

Ochrání ho Bůh i tentokrát? Zastane se soudce vší země strany s obtíženým svědomím?

Jákob se bojí. Ráchel vyndala modly zpod velbloudího sedla. Strachují se o živobytí, o rodinu, o majetek. Vžívají se po svém do bratrova myšlení, do možných přání beduina, bojovníka pouště, a činí opatření, jimiž snad zmírní první nápor hněvu: Do cesty vstříc mu připraví několikerý dar a napřed jde houf těch méně milovaných… Nezbývá než bezmocně čekat: Jak zoufale málo mohli podniknout. Se soumrakem rostou pochybnosti, zděšení z blížící se zkázy. Padá noc.

Bože můj, čeho se chopit? Tvých slibů otcům? Ach ano, přišel jsem s prázdnou a teď mám dva houfy. Tak jsi při mně stál… Vysvoboď mne. Však jsi to řekl…

S kým se tu pouští do křížku jakoby s nárokem dědic požehnání? Z temnoty pojednou proti němu povstává, jak se jen Hospodin může postavit svému stvoření, a dotírá. Co chce? Oč s Jákobem zápasí? Jde o život? Ano, o poznání živého Boha proti aramejsko-babylonské jákobovštině z Cháran, proti vypočítavému, lukrativnímu božstvu pohody a zabezpečení, jak vnímá Hospodina. A hleďme, nepřemožen celou noc zápasí. Brání se? Tento požehnaný Izákův? Trvá na dosavadním? Na svém? Zde stojím a nemohu jinak!? Až přijde úder a bolest ochromí tohoto věčného poutníka za stády, aby vždycky věděl, že to nebyl a není pouhý sen.

„Pusť mne, svítá… Pusť mne a nech to být,“ nabízí ten, co si začal, jakousi remízu, kompromis, „zůstaň si tedy jak chceš, v živo-bytí své časnosti po svém, když se o to tolik rveš, zůstaň, jak jsi…, pusť mne! A vtom se role obrátí:

„Ne! Nepustím tě. Nepustím tě ve zlém. Neodejdeš jako protivník!“

Pochopil Jákob, nepřemožen v tom, co má a na čem svobodně trvá, že s tím nevystačí? Že odtud už nemůže jen tak dál?

„Nenechám toho,“ drží muže v klinči, „nepustím tě, jedině když mi k tomu požehnáš.“

Ví, co chce? Dochází mu, že k ochraně jeho člověčiny přibude milost prozření a ne vždycky vítaného světla? TVÁŘ – pozornost Boží, že neprakticky upoutá jeho pohled a dostane ho nad věc nevysvětlitelným, nezdůvodnitelným, ba pro mnohé pošetilým pokojem?

Řekl mu: „Nebude více jméno tvé Jákob („Lstivý“ – ten, co za patu chytá), ale Izrael. Statečně sis počínal vůči Bohu i lidem a přemohls…“

Tak mu zjevil smysl i věčné téma a poslání:

Bojovník Boží? Vždy na Boží straně? Sotva. Spíše navždy připomenutí, že „BOJOVNÍK JE BŮH“ Ezau? Jákobe, tvá noční můra a děs? Dávno rukou mávnul nad tím dětinstvím. Čeho se bojíš? Předvede ti, že je to on, komu se vede líp. Tvůj vyzyvatel je jinde: „Bůh bojuje“ proti tobě o tebe. Chce pro tebe víc. Víc než s čím a jaký přicházíš z Pádan Aram. Víc než kdy budeš mít na cestě plné dramat a zvratů, o víc s tebou zápasí Bůh Abrahamův a Izákův.

IZRAEL, to jméno ponese lid, jehož se ON zastává. Kolikrát poztrácí statečnost a svobodu, odkaz patriarchovy rovnováhy časného před věčným. Sklouznou do jákobovštiny, s Hospodinem jaksi po ruce, v tísni, jen podle potřeby, když se to hodí a kulhají. Dokonce na obě strany mezi bohem Bálem a Bohem Hospodinem (1Kr 18,21). Tak se mi jednoznačně představ, Bože!

„Oznam mi, prosím, jméno své.“ Ano, Aramejka Ráchel vzývá otcovy bohy jménem…

„Proč se ptáš na mé jméno?“ řekl. „Odpověz si proč to všecko!“ A dal mu tu požehnání: Stráž, ochranu, světlo své TVÁŘE a pozornosti, vztah, obecenství se Silným Nejvyšším.

JMÉNO smlčí. Ani po staletích mojžíšovské JSEM není přece jméno. Zůstane skryto do času, kdy panna, dcera Sionská, porodí Syna s knížectvím na rameni: Dítě IMMANUEL, „S námi Bůh“, jak ho uviděl prorok (Iz 7,14; 9,6). Víme, že přišel. A víme o chvíli, kdy se modlí s učedníky: „Otče, oznámil jsem jméno tvé lidem, které jsi mi dal ze světa. Tvoji byli a mně jsi je dal a řeč tvou zachovali…“

Vzápětí bude vydán. Oboří se na něj a zbortí se jákobovská, beztak ustavičně ztrácená rovnováha, „dal – má dáti“ ono „něco za něco“, zhroutí se balanc Staré Smlouvy, jak si myslí Izrael, ve chvíli, kdy náš Jákob Syna člověka, muže bolesti, v onom svém potýkání s Bohem strašlivě usmrtí.

Je dobojováno na zápasišti Fanuel. V boji o nás, námi týrán, je zabit… Avšak přichází nám nocí do cesty živý, ježto byl mrtvý a hle, živý je na věky věků, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. ON má klíče pekla i smrti, a téma otvírá: Zůstaneš nad svým mrtvým, nad sebou, svůj a sám? Anebo se chopíš toho zázraku? Je to absurdní a k nevíře, ale se vzkříšenou svojí obětí, s oslaveným Kristem, už ne sám svůj, můžeš do náruče Otcovy: Skrze ukřižovaného CESTOU PRAVDY K ŽIVOTU.

„Soli Deo existentia!“ popsal ten styl profesor Starého Zákona, Slavomil Daněk. „Samému Bohu existovat!“ Jemu svěř drama každé své životní situace! Toť smysl a cíl Boží Smlouvy s člověkem. To je zvěst evangelia od počátku naší ošidné časnosti a smysl křtu v jeho jméno, jako Boží záchranné akce za dnů Noe (1Pt 3,21).

Pokořme se tváří v tvář golgotskému svědectví pravdě: pravdě člověka, co že jsme zač a jak nepravděpodobný je Bůh. ON nás přemůže a změní. Vzejde nám slunce Kristova vzkříšení a my v jeho Duchu zvoláme Abba, Otče. Před svými dětmi se Otec neskrývá. Svým Duchem nás zmocňuje k pravému poznání a činění své vůle (Ř 8,14–16).

Amen.