Iz 43,1–3

Introit: 2K 5,17–19
Čtení: L 19,1–10
Text: Iz 43,1–3
Tato veliká a nesmírně povzbudivá slova říká Pán Bůh svému lidu, jehož jméno je Izrael. Jemu je určeno to veliké zaslíbeni naděje, že ani nejrůznější ohrožení mu neublíží: „Půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li přes oheň, plamen tě nepopálí.“ A hned tady nás napadne, že tady něco nehraje. Ve skutečnosti tomu bylo jinak, než slibuje stvořitel Izraele: v té strašné hrůze holocaustu na šest milionů Židů shořelo v pecích krematoria. Dodnes je tento rozpor mezi zaslíbením a úděsnou realitou pro naše židovské bratry nesnesitelným břemenem a někdy důvodem k popření živého Boha. Židovský ateismus patři k těm nejpoučenějším a nejdůslednějším.

Jestliže se odvážíme jako křesťané toho, že tato slova si ve víře v Pána Ježíše Krista přisvojíme, i když jsou určena lidu smlouvy, že je uslyšíme pro sebe osobně jako Boží slovo, pak k nám promluví trochu jinak. Staří kraličtí vykladači chápou vodu a oheň obrazně jako všelijaká pokušení, „v nichž Pán Bůh věrných svých neopouští.“ Je s námi a posiluje nás, když na nás dopadá ten rozpor mezi tím co vidíme a čemu věříme. Neopouští nás, když jsme v pokušení spolehnout na sebe a na své schopnosti, ačkoliv máme mít svou jedinou naději v Bohu. Těch nejrůznějších pokušení, které jsou pro život víry ohrožující jako vodní příval či běsnící požár, máme každý dost, ale každému z nás zní: nejsi na to sám. „Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou.“

Boží Syn slíbil všem, kteří v něho věří, že je s nimi po všechny dny až do skonání světa. Nejen těm, jež Bůh oslovuje tenkrát ústy proroka Izajáše, ale celé církvi je zaslíbena Boží laskavá přítomnost v Ježíši Kristu. A proto smíme slyšet ta dávná slova ze Starého Zákona jako evangelium pro sebe dnes. Pořád se něčeho bojíme, ale ten který stvořil nejen Izraele, ale každého z nás, nám říká: „Neboj se, já jsem tě vykoupil.“ Martin Luther tuto jistotu vyjádřil ve svém katechismu velmi jasně: „Můj Pán mě, ztraceného a zavrženého člověka, vykoupil a vyprostil od všech hříchů, od smrti a moci ďáblovy a to ne zlatem a stříbrem, ale svou drahou krví svým utrpením a svou smrtí, abych se stal jeho vlastnictvím.“

Slova našeho textu z Izajáše jsou původně určena celku Božího lidu. Ale ve víře v toho, který zavolal Zachea jeho jménem, smíme to ujištění Písma vztáhnout na sebe. Pán Bůh nás nestvořil jako neoznačené součástky velkého lidského stroje, ale jako své partnery, které zná dokonale v jejich nejhlubší podstatě. Každý z nás je jiný a náš Stvořitel nás nevidí hromadně, v nějakém chumlu, ale jednotlivě. Zná naše jména – však Pán Ježíš vede své učedníky k radosti, že jejich jména jsou zapsána v nebesích. Jestliže my nemáme paměť na jména, nebo je všelijak komolíme, Bůh nikoliv: už žalmista o něm zpívá, že „sčítá počet hvězd a každou z nich povolává jménem.“ (Ž 147,4) Pán Bůh nás zná v naší individualitě a jedinečnosti, nevolá nás pod číslem, ale povolává nás našim jménem. On není Bohem bezejmenných, ale Bohem Abrahama, Izáka a Jákoba a Otcem Ježíše Krista.

„Povolal jsem tě tvým jménem. Jsi můj.“ Je to slovo pro Izrael, který zůstává Božím lidem pro smlouvu, kterou s ním Hospodin uzavřel, ale je to stejně tak jistota Kristovy církve, kterou potvrzuje každý křest, i ten náš, ať už v dětství, či v dospělosti. Ten, který nás povolal z milosti do svého přátelství, povolává nás svým slovem i dnes do vztahu lásky, víry a naděje a jednou si nás zavolá i z temnoty smrti. „Zavolá mě jménem a nebudu se bát. Já k němu půjdu, na věky s ním budu, protože mě má tak rád.“

Amen.