Iz 55,8–10

Písně: 33, 610, 171, 367, 203, 452

Introit: Ž 33,8–10
Čtení: Mt 13,3–9.19–23
Text: Iz 55,8–10
Poslání: 1Pt 2,1–3

Milí bratři a sestry,

mám rád tyto verše. Možná proto, že tak často Bohu nerozumím, tak jsou mi ti židé v Babylóně, ke kterým prorok mluví, velice blízcí. Židé v Babylóně… Židé daleko předaleko od svého domova. Boží lid v cizí zemi. Vědí, že jsou někde jinde, než by měli být. Ten svět kolem nás, to je Babylón. To není doma. Člověk by si měl celý život zařídit nějak jinak – ale jak? Trvá to totiž už dlouho. Moc dlouho. Ubíhají dny, týdny, měsíce, roky, desetiletí. Jsme tady cizinci, jasně. Jenže nakonec i ti nejstarší a nejmoudřejší už mají představu toho, jako to „doma“ vypadalo, smíšenou s představou něčeho tak krásného, až je to neskutečné. Jsou to obrázky toho „zlatého dětství“ jak vystřižené z Babičky od Boženy Němcové. Je všechno tak harmonické, až je každému jasné, že to prostě nemůže být pravda.

A tak jsme v Babylóně. Jsme někde, kde nejsme doma, jenže dávno už nevíme, jak to vlastně doma vypadalo. Ubíhají další a další dny, týdny, měsíce, roky, desetiletí a nám je nad slunce jasnější, že to takhle bude nejspíš pokračovat ještě dost dlouho. Nejsme doma a v nějaké dohledné době se nejspíš domů ani nedostaneme – tož je potřeba se nějak zařídit tady, v cizině.

A tak se zabydlujeme. Vidíme svět kolem sebe, ve kterém žijeme. Zároveň máme vzpomínky těch nejstarších, podle toho co vyprávěli a také podle toho co vyprávěli, že jim vyprávěli zase jejich předkové. Něco víme z chytrých knížek, hlavně té, co se jí později začne říkat Bible. Je to tam všechno sepsáno – od praotce Abrahama přes mnohá staletí dál. A samozřejmě i podle toho, jak to vypadá kolem. To se nedá zapomenout a pominout, když to člověk vidí každý den. Nějak žijí sousedé, přátelé, známí – všichni Ti lidé, kteří Bibli neotevřou jak je rok dlouhý a v kostele je taky neuvidíte, ale přece žijí jako slušní a spořádaní lidé.

Ani v tom Babylóně přece není zas tak hrozně. Někdy jo. Někdy to stojí za starou belu. Ale copak to někdy někde bylo jinak?! Nakonec i z toho vyprávění a čtení člověk vidí, že to nikdy nebyla procházka rajskou zahradou. Vždycky to byl zápas, hledání, vyvažování pro a proti u všech těch nabídek, které dává tento svět. Mnohé jsou jako ovoce dobré k jídlu a lákavé na pohled, ale jeden tak nějak ví, že by neměl, protože důsledky jsou netušené. A jindy člověk vidí před sebou úkol, který ho ani trochu neláká – a v tuto chvíli moc dobře ví, že by ho udělat měl. Prostě není to jednoduché v tomto světě, v tomto Babylóně, v této cizině. Člověk se snaží zařídit podle nejlepšího vědomí a vědomí i v situaci, kdy nemá jasné Boží slovo tak říkajíc jako na talíři. Tak to tak nějak plichtí, aby to nebyl úplný průšvih, když už to není a nejspíš ani nemůže být éňo ňůňo.

Tak to bychom měli popsaný náš svět. Svět, ve kterém žijeme, protože nám nic moc jiného ani nezbývá. Žijeme obklopeni nevěřící většinou svých sousedů, spolužáků, spolupracovníků. Víme, že v tomto světě jsme jen hosté, příchozí, jako všichni otcové naši, víme, že zde nemáme města zůstávajícícho, ale onoho budoucího hledáme, že jsme tu jen cizinci bez domovského práva – prostě že naše „doma“ je v nebi. Proto se snažíme podle těch nebeských pravidel žít už tady a teď. No a ono to v tomto světě úplně nejde. Nezbývá, než ta nebeská pravidla nějak zkombinovat s řády tohoto světa.

Do téhle situace pak zní výrok Hospodinův: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje.“ Vlastně to nepřekvapí. Jo – tohle přece víme. Jak by mohly naše úmysly ladit s úmysly Hospodinovými, když my ty úmysly Hospodinovy pořádně neznáme. Jsme pořád u té říkajíc „babylónské“ zkušeností církve. V tomhle světě není Boží vůle jako houska na krámě a tak kdo jí chce poznat, ten se musí snažit. Poznat se je ale snažíme, protože na tomhle se všechny dobré zdroje shodují. Vzpomínky starších, jejich vyprávění i slova Bible spojuje jedno jasné a srozumitelné poznání, že dokud se něco děje podle Boží vůle, tak to má hodnotu a jak se to od boží vůle odchýlí, tak to jde dříve nebo později do háje. I když žijeme ve světě, který se po Boží vůli neptá, tak stojí zato hledat Boží úmysly a poznávat jeho cesty, stojí zato ztotožňovat se s Božími úmysly a chodit po Božích cestách. Slyšeli jsme to na začátku bohoslužeb z 33. žalmu, že záměry Hospodinovy platí věčně, úmysly jeho srdce po všechna pokolení. Tady přece nejsme doma. Jestli nám jde o věčnost, jestli nám jde o něco, co tu bude déle, než právě v našem pokolení, v naší generaci, je potřeba nějak to sladit se záměry Hospodinovými. Jak se něco děje proti Hospodinově vůli, tak byť by to byly záměry celých národů, tak záhy mizí, protože radu národů ruší Bůh sám.

Hledáme tedy – a do tohoto hledání zní: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje,“ je výrok Hospodinův. Jakési preventivní varování. Počítejte s tím, že vždycky budu jiný, než vaše představy o mně, je výrok Hospodinův. Počítejte s tím, že moje vůle se vždycky bude více či méně (ale spíš více) lišit od té vaší, je výrok Hospodinův. Výrok Hospodinův nám říká: Jestli skutečně chcete žít podle Boží vůle a chodit po Božích cestách, berte svoji vůli a svoje cesty jako něco provizorního, co se kdykoliv může změnit.

Kudy ven z této nejistoty? Jak zjistit, jaká cesta jde alespoň orientačně, plus – mínus, směrem shodným s Boží vůlí a jaká jde úplně mimo. No – je potřeba s Bohem mluvit. Tedy přesněji – vést s Bohem rozhovor. Rozhovor, to znamená nejen mluvit, ale také naslouchat. Jestliže nám nejde o monolog, tak Bůh do našeho života velice rychle mluvit začne. Jasně – vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův – Bůh mívá prapodivné nápady, jak nám mluvit do života. Z naší strany je třeba se na prvním místě a číst Bibli. Číst si příběhy o tom, jak jiní hledali, ztráceli i nacházeli ty dobré cesty, co je na těch kterých cestách potkávalo, znovu a znovu s prosbou o Boží vedení hledat, jestli ten který příběh nějak neodpovídá naší situaci. Už to je cesta, která člověka povede plus – mínus směrem shodným s Boží vůlí.

Promýšlení Písma, přemýšlení nad dějinami Božího lidu Staré i Nové smlouvy, to je první krok v poznávání Boží vůle.

Druhý krok je pak promýšlení vlastního života. Z dávné minulosti se přesouváme do minulosti nedávné a pomalu doháníme přítomnost. Promýšlejme svůj vlastní život. Přemýšlejme nad úmysly, které jsme měli – kam nás tyto úmysly směrovaly? Přemýšlejme nad cestami, po kterých jsme chodili – kam nás dovedly? Jaké naše postoje i s odstupem času hodnotíme jako dobré a trvalé? V životě jsme mnohého dosáhli, mnohé jsme dokázali – na co z toho jsme pyšní, co nás těší, co s hrdostí v hlase můžeme vyprávět lidem kolem nás? A co jsme „dokázali“ a je nám stydno, že jsme to udělali… Zrovna v téhle chvíli bych řekl, že Bůh dokáže mluvit skrze svědomí velice srozumitelně.

A teď ten třetí krok – opatrné ohmatávání budoucnosti. Když vidíme, co v dávné i nedávné minulosti byla cesta dobrá, nejspíš to bude dobrá cesta i teď. Jestli něco vedlo do pekel, nejspíš to ani dnes nebude nic pro nás. Je v tom pořád skryt ten otazník, závorka, protože mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Změna je možná! Počítejme s tím, že Bůh si právě nás může vést úplně jinou cestou, než kohokoliv jiného.

Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Nu – nejsou – ale něco obecně platného přece víme. Víme, že slovo Hospodinovo se nenavrátí s prázdnou, nýbrž vykoná to, co chce Hospodin, aby vykonáno bylo. Proto Bůh svoje slovo vysílá. Boží slovo, Boží vůle – to v tomto světě nezůstává bez důsledku. Je jako déšť, který dopadá na vyprahlé pustiny. Pouštní květena je nenáročná. Pár kapek stačí a poušť se zazelená. Ty kytky moc dobře vědí, že času je málo a že je potřeba využít té vláhy, která přišla a rychle prožít své vegetační období, než slunce v několika málo dnech zase udělá ze zelené louky suchopár. Vtáhnou do sebe tu trošku vláhy a vydají ze sebe maximum, aby stihly vyrůst, vykvést a rozhodit svoje semínka po okolí. Tato vláha – to je Boží slovo, Boží vůle, Boží cesta. Když je tak, bude úroda. Když není, nebude nic. Boží vůle je něco, co buduje, co tvoří a tak dává naději pro budoucnost. Proto se Boží slovo nenavrátí s prázdnou – protože umožňuje růst. Kupodivu – ne proto, že by samo něco vytvářelo. Činí zemi plodnou a úrodnou. Dává prostor. Umožňuje růst.

Připomínám podobenství z prvního čtení – tam bylo právě vhodné či nevhodné prostředí klíčovým prvkem. Podél cesty, na skále či v trní – to není chyba zrna, že nevyrostlo. Prostě se dostalo do špatných podmínek. Byla to zrna právě tak dobrá, jako to, které v dobré půdě přinese úrodu třicetinásobnou, šedesátinásobnou či dokonce stonásobnou. Boží slovo, Boží vůle – to je dobrý prostor. To je příležitost k růstu a k užitku. Cokoliv jiného se stále více a více podobá cestě s hladovými ptáky, skalnaté půdě, kde slunce rostlina záhy spálí, či křoví, kde také rostlina nemá šanci vykvést a nechat semínka dozrát. Nedostane prostor, který by jí umožnil vydat ze sebe to dobré, co v ní je.

Teď už vidíme ten zásadní rozdíl. Teď už vidíme, proč Hospodin říká mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje. Božím úmyslem je otevírat prostor. Dávat svobodu, ve které je možný růst. Obojí musí platit zároveň – svoboda, ve které je možný růst. Zrno na skalnaté půdě vyklíčilo velice rychle – a právě tak rychle zašlo ve slunečním žáru. Potřebovalo nějaké omezení, protože jen v něm ze sebe vydá to nejlepší. Tohle je něco, co nám nejde, co my lidé neumíme – nacházet hranice svobody, ve kterých jde stále ještě o růst a nesení úrody třicetinásobné, šedesátinásobné či dokonce stonásobné, a za kterými se ze svobody stává svévole, která žádnou takovouto budoucnost nemá. Na tohle narážíme při výchově dětí, při formování pracovního kolektivu, při jakékoliv komunikaci mezi lidmi. Neumíme otevírat prostor, aby druzí rostli a přitom je vést, aby nezplaněli. To umí Bůh a my jsme jen lidé. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše… je výrok Hospodinův.

Jenže do této naší nejistoty, co si ještě můžeme dovolit a co druhým ještě můžeme dovolit, do nejistoty, která by mohla vést k beznaději, tak Bůh promlouvá. Dává poznat svoji vůli a nedělá to proto, aby nás mořil. Aby nám ukázal: „Ha, máš to blbě!“ a zase se nám skryl. Zaprší-li, déšť se nevrací zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou. Tak je tomu s Božím slovem: nevrátí se ke Bohu s prázdnou, nýbrž vykoná zdárně, k čemu je Bůh poslal. To platí i pro nás samotné.

Když poznáme Boží úmysl a přijmeme ho, tam se jeho úmysl stane naším úmyslem. Tam, kde poznáme byť jen maličko Boží vůli, tam nám na tu naši neúrodnou pustinu zapršelo. Moc času není. Jen si vzpomeňte na tu pustinu, na kterou padla rosa – ty květiny musí velice rychle vyrůst! Když jsme my poznali, co je dobré, je potřeba to co nejrychleji uvést do života. Začít podle tohoto poznání žít. Můžeme a proto také máme rozsévat, obdělávat a mít ze své práce užitek. Bůh totiž před námi otevřel cestu, po které se dá jít dál a tak se jeho cesta stane naší cestou. Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Nejsou – ale mohou být, když je poznáme a jdeme po nich. A Bůh je dává poznat a vede nás po nich. Ty tři kroky už jsem zmiňoval, ale není na škodu je zopakovat. Na prvním místě jsou to dějiny Božího lidu, jak je máme zapsané v Bibli a jak je známe z dějin církve. Přemýšlet, co z toho vedlo k dobrému a co ne. Na co navázat a co už neopakovat.

Na druhém místě je to náš vlastní život. Co se v našem životě osvědčilo, co pomáhalo nám či lidem kolem nás a co naopak ubližovalo? Čím bychom se pochlubili a za co se stydíme?

A do třetice výhled do budoucna. Všecko zkoumejte; dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě (1Tes 5,21–22). Co umožní růst? Co dá prostor nám i druhým? Víme přece, že to je práce Božího slova, to je projev Boží vůle. Je jako déšť na vyprahlou zem. Tam, kam dopadne, tam se to začne zelenat. Povede naše jednání k růstu? Našemu růstu i růstu lidí kolem nás? Boží vůle přichází na tento svět ne jako slovo soudu, ale aby dávala život!

Tři kroky se nám tu ukázaly: (1) Studium Písma a svědectví církve, (2) promýšlení osobní zkušenost a konečně (3) promýšlení a konání toho, co pomůže k růstu nám i lidem kolem nás. Vím, že je výrok Hospodinův: Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje. Ale přece věřím, že tyto tři kroky jsou podle Božího úmyslu a povedou nás po Boží cestě.

Amen.