Iz 62,5–12

Písně: 267, 275, 265, 425, 304
Introit: Ž 130,5–8
Čtení: L 1,67–79
Text: Iz 62,5–12
Toto slovo, plné potěšení a radosti zaznělo do doby, která Božímu lidu brala jednu naději za druhou. Vrátil se ze zajetí, kam byl odvlečen vítězným babylonským králem, po sedmdesáti letech do své vlasti. Jak se těšil na tuhle chvíli, kdy zase bude mít domov, kdy opraví Hospodinův chrám, aby v něm mohli začít bohoslužby! V té daleké cizině izraelští otroci snili o návratu, když jim bylo nejhůř; doufali, že Pán Bůh se nad nimi smiluje. O tom, jak jim bylo v zajetí těžko, si můžeme udělat představu z veršů 137 žalmu. „Při řekách babylonských, tam jsme sedávali a plakávali, rozpomínajíce se na Sion. Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své. A když se nás dotazovali ti, kteří nás zajali na slova pisničky, říkajíce: zpívejte nám některou píseň sionskou – kterak bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců?“ Tenkrát jim to nešlo přes rty, ale teď jsou konečně doma, mohou zpívat z plných plic, ale do zpěvu jim není.

To, co si vysníme, nemusí odpovídat skutečnosti. Ta byla i v tomto případě hodně jiná, než si v Babylonu dovedli představit. Návrat byl pro ně něco jako spása, ale každý všední den ve zpustošené zemi kladl velké nároky na jejich víru. A právě tehdy vystupuje prorok Aggeus a povzbuzuje je. Mluví k lidem, jimž se rozplynuly vzdušné zámky, sny o slavném Jeruzalému. Ten se sice obnovuje, ale s nesmírnými těžkostmi, protože okolní národy jim v tom všemožně brání. Stavitelé nadto mají hlad, protože již několik let trvá neúroda. A velmocenská politika, určovaná silnou říší perskou, brání obnovit davidovské království, po němž Izrael toužil. Všechno jde nějak nakřivo; ti unavení, rozčarovaní a zmatení lidé, kterým se bortí jejich naděje, jsou na konci sil.

A do této situace zní slovo Boží z úst proroka Izaijáše, slovo naděje a jistoty, že nic není ztraceno, protože Bůh vládne a nic nepřekazí jeho plánu. Ten prorocký hlas oznamuje, že Pán Bůh nezapomněl na svůj utahaný a vyčerpaný lid, který obnovuje Jeruzalém a chrám. A právě těm sedřeným stavitelům Izaijáš dává srozumět, že ani chrám a jeruzalémské hradby, které budují, neztělesňují plnost Boží záchrany, zdaleka ne. To největší teprve přijde a k tomu mají vyhlížet. „Aj, Hospodin rozkáže provolat až do končin země: rcete dceři Sionské: aj Spasitel tvůj béře se…“ K Jeruzalému, ke zklamanému Božímu lidu, se blíží pomoc. Přichází Spasitel a není sám: má sebou svou mzdu, svůj výdělek, odměnu za svou práci. Není to zlato a stříbro, ale živí lidé, které pro sebe získal. Ti, kdo patří do Boží rodiny, jdou ze všech stran s ním a on je vede.

A tomuto vjezdu má celý Jeruzalém pomáhat, navzdory své únavě a malomyslnosti. Ještě nikdo není vidět, ještě se nic neděje, ale ta práce má začít vybíráním kamení, opravou silnice, přípravou cesty, protože On přichází: „Zvedněte korouhev nad národy!“

Třebaže žijeme v jiné době, Izaiášovo slovo mluví i k nám. Je pořád dost toho, co se dá odstranit z cesty Kristu, který přichází. A jeho korouhev, znamení jeho vítězství, nemá ležet někde v koutě, ale má vlát, má být vidět nad tímto světem. Jsme stejně unaveni jako ti jeruzalémští stavitelé, ale Spasitel je na cestě a církev má vybírat kamení a pozvedat jeho prapor, vyhlašovat jeho vítězství nad viditelným i neviditelným zlem. Jakoby i nám, církvi Kristově 21. století Izaijáš říkal: nesmíte to vzdát! Zvedněte korouhev národům! Vyhlašujte jeho panství, kažte evangelium všemu navzdory a odstraňte překážky na jeho cestě za člověkem. On přichází!

Zachariáš věděl, že přichází „aby uvedl naše kroky na cestu pokoje“ (L 1,79). Pokoj je veliký Boží dar. Na konci každých Služeb Božích je svoláván na nás všechny v požehnání, s nímž jdeme do své všednodennosti. Bůh v Kristu pokoj dává, ale Izaijáš vybízí Boží lid, aby on Bohu pokoj nedopřával. Zní to bezmála jako navádění k něčemu nedovolenému, ale právě to Bůh chce a tak to prorok vyřizuje jako Boží přání: „Vy, kteří připomínáte Hospodina, nemlčte a nedávejte jemu pokoje, dokud neutvrdí a nezpůsobí, aby Jeruzalém byl slavný na zemi.“

Pán Bůh pokoj dává, ale my mu jej dávat nemáme. Nemáme se ostýchat jej prosit o to, na co sami nestačíme. On chce, abychom jej trvale obtěžovali v důvěře jeho dětí, abychom tloukli na jeho dveře a nedali mu pokoj, stále mu připomínali jeho sliby, kterých se držíme. On přece potvrdil ve svém Synu, že miluje svět a my mu to v přímluvných modlitbách za každého člověka této planety smíme připomínat. „Vy, kteří připomínáte Hospodina, nemlčte a nedávejte jemu pokoje.“

Amen.