Iz 7,10–14

Písně: 264, 442, 286, 489
Introit: Jr 3,25–26
Čtení: L 1,26–27
Text: Iz 7,10–14
Je to mimořádná situace, v níž slyší judský král Achaz Boží výzvu, aby si vyžádal znamení. Jeho království je sevřeno nepřáteli a předchozí oddíl nám dává nahlédnout do jejich plánů, když si říkají mezi sebou: „Vytáhněme proti Judovi, vyděsíme jej a dobudeme jej pro sebe.“ (v. 6) V této tísnivé chvíli, kdy se všech zmocňuje malomyslnost, nabízí Bůh králi znamení své moci, viditelný zázrak, který se vymyká přirozeným zákonům. Vše později dívka Marie slyší Gabrielovo slovo: „U Boha není nic nemožného.“ I to lidsky nemožné se má teď uskutečnit k posílení víry Božího lidu, když Achaz o to požádá.

Je to neopakovatelná nabídka a je jisté, že my bychom ji plně využili. Jak často se nám zdá v našem životě víry všechno příliš obyčejné a jak rádi bychom přijali viditelné ujištění Boží blízkosti nějakým mimořádným zásahem do našeho života! Ten zázrak – říkáme si – by nám někdy moc pomohl a zbavil by nás všech pochybností, které máme. O to je podivnější, že Achaz tuto možnost nabídnutého znamení odmítá. „Nechci žádat a nebudu pokoušet Hospodina!“

Zní to krásně, ale z Achaza nemluví zralá víra, která na Pánu Bohu nechce vymáhat zázraky, ale vydává se mu na milost a nemilost v důvěře, že se má dít jeho vůle ve všem. Jeho slova nejsou slova hluboké pokory, ale skrývá se v nich spíše nevěra a neposlušnost. Z knihy Paralipomenon slyšíme hodnocení jeho života: „Nečinil co je správné v Hospodinových očích. Pálil kadidlo v údolí syna Hinomova a spaloval své syny ohněm podle ohavnosti pronárodů, které Hospodin před Izraelem vyhnal.“ (2Pa 28,3). A nebyla to jen tato ohavná modloslužba, v níž obětoval dokonce své děti, ale vydrancoval Hospodinův chrám, aby si získal náklonnost assyrského krále. Nadto o něm víme, že si „počínal v Judsku bezohledně a zpronevěřoval se Hospodinu.“ (28,19) A proti ani jeho obava, aby nepokoušel Hospodina, není projevem zbožnosti, ale takříkajíc plivnutím do Boží dlaně. Achaz nepotřebuje pomoc Boží, nechce se vázat, chce si stačit sám. Zřejmě jako král reprezentuje myšlení celého národa, proto se prorok obrací k celému judskému lidu s výčitkou: „Slyšte dome Davidův! Což je vám málo zkoušet trpělivost lidí, že chcete zkoušet i trpělivost mého Boha?“

Člověk Boží nabídku odmítá, ale Bůh své znamení přesto dá. Znamení, v němž není hněv proti těm, kteří napínají jeho trpělivost, ale láska, jež se k takovým lidem sklání a zůstává s nimi. To je přece smysl toho jména Immanuel, s námi Bůh, jež ponese zaslíbený syn dívky – a evangelia dodávají – dívky Marie z Nazaretu. On sám je to znamení, jež Bůh dává celému světu, znamení, jemuž se lidé budou vzpírat, jak prorokoval Zachariáš, když držel děťátko Ježíše v náručí.

Krále Achaze se Hospodin ptal, jaké chce znamení. Nás se už neptá, protože nám dal svého Syna, Immanuele, největší znamení své lásky.

Amen.