Joz 6,8–20

Písně: 167, 638, 621, 176, 397 (sloky 11–13)

Introit: Ž 34,2–6
Čtení: 2K 10,1–6
Text: Joz 6,8–20
Poslání: Ž 100,2–5

Milé děti, milí bratři a sestry,

sledujme novináře tehdejší doby: Slyšte, slyšte. Město Jericho je město veliké a přepevné, hradby jeho takřka k nebi se tyčí, jsou dvojité a tloušťka jejich je na několik paží silného muže. Jak by bylo možno porazit Jericho?! Jakou zbraň zvolit? Mečem hradby neprorazíš, lukem a šípem neprostřelíš. Izraelci jsou odvážní, když přišli až pod tyto mocné hradby. Jenže odvahou zeď taky neprorazíš. Na to jsou potřeba složité metací stroje a dlouhé žebříky – jenže nic takového Izraelci nemají. Dobře tedy, doposud Izraelci vyhrávali. Jsou za nimi poražení nepřátelé, jsou za nimi vysušené vody Rudého moře i jen před pár dny zastavené vody Jordánu. Jenže Jericho, to je něco docela jiného. Jericho bude tvrdší oříšek, než všechno doposud. Hradby nezboříte, město má zásoby jídla, bohatý zdroj pitné vody, takže obléhat byste ho museli mnoho měsíců, dost možná i několik let.

A obránci mají v ruce ještě jeden trumf: protože samotné město tady stojí už několik tisíc let a tak je jasným důkazem, že bohové jsou mu nakloněni a zachovávají mu přízeň. Potud mohou zůstat jeho obránci klidní. Bohové Jericha nedopustí, aby ten podivný pouštní Hospodin do Jericha přivedl svůj lid.

Teď zaznělo to podstatné z dnešního příběhu a zazní to v mnoha obměnách ještě několikrát – tady půjde o souboj bohů. Celé to dobývání Jericha je příběh o sporu, jestli v tomto místě bude vládnout Hospodin, nebo pohanské modly. Bůh je přeci mocný vždycky, když je doma. Chránil svůj lid, když šli Izraelci pouští. Je to tedy pouštní Bůh. Proto dokázal přinést sucho – vysušil moře, vysušil Jordán. Ale tady je město. To je něco, co tento Bůh nezná!

Obránci Jericha váhají. Na jedné straně Izraelci porazili všechny své nepřátele. To podlamuje síly. Tohle ochromuje – postavit se nepříteli, který zatím ze všech zápasů vyšel vítězně. Na stranu druhou – jerišští jsou tady doma. Hrají na domácí půdě. Za nimi stojí bohové, kteří jsou tady doma – ne jako ten izraelský pouštní přivandrovalec. Bohové mocných jerišských hradeb. Jistě – padl na ně strach. Ale stále ještě mají dost slušný list v ruce, aby tento strach překonali. Nemá smysl provokovat izraelského Boha. Ale také netřeba se ho bát – domácí bohové jsou stále ještě silní dost!

Izraelcům je toto docela jasné. Zvědové, kteří se dostali do města a díky Rachabě i z města, tak o strachu místních jasně mluvili. Přesto ale Jericho neotevírá brány, nevysílá mírové poselstvo. Nevysílá muže s palmovými ratolestmi, aby vyjednali podmínky kapitulace. Jericho se chce bránit. Na něco stále ještě spoléhají. Na hradbách stojí stráže a sledují, co se kde v okolí šustne. Bedlivě sledují pohyb izraelských jednotek. Izraelci přešli Jordán – jenže pak se jejich pohyb zastavil. Několik dní se v izraelském táboře neděje nic.

Tedy – zdánlivě se neděje nic. Izraelci se připravují na bitvu o Jericho a tím i na dlouhou a vleklou válku, jejímž cílem je obsazení celé země. Jak se připravit na bitvu, na válku? Brousit meče a přiostřovat šípy! Zkontrolovat, jestli jsou v pořádku tětivy na lucích! Rozcvičit ruce i nohy, aby byl útok dostatečně rychlý a rázný… Jenže nic takového se v izraelském táboře neděje.

Jozue na Hospodinův pokyn obnovuje obřízku, po dobu putování pouští nepraktikovanou. Zhojení pár dní trvá. Pak Izraelci slaví Hod beránka. Pesach. Velikonoční hod. Když se v myšlenkách přesuneme o nějakých 1500 let do budoucnosti, pak tady proběhl hromadný křest a byla vysluhována svatá večeře Páně. Prostě všechno možné, jen ne normální příprava na boj.

Znovu se tu vrací to podstatné z příběhu o dobytí Jericha – tady jde o souboj bohů. Tady půjde o vyřešení sporu, jestli je Bohem Hospodin, nebo to, co uctívají v Jerichu. Proto Izraelci obnovují po léta neřešenou smlouvu s Hospodinem, v Hodu beránka přijímají posilu na cestu životem. Posilu k tomu, aby neztratili víru. Posilu k tomu, aby sloužili Hospodinu. O to tady půjde – teď se mají postavit bohům, kteří se roztahují v zemi slíbené Abrahamovi a jeho potomstvu. V téhle zemi kdysi stavěli oltáře Hospodinu Abraham, Izák i Jákob. Za těch pár set let už o nich ale nikdo neví a uctívají se tu modly. Je potřeba vrátit tuto zemi Hospodinu. Bylo by fajn, kdyby všichni uvěřili Hospodinu, jako Rachab. Té už to došlo, že ani Jericho nemůže před Hospodinem obstát. „Hospodin, váš Bůh, je Bohem nahoře na nebi i dole na zemi,“ řekla tenkrát izraelským vyzvědačům a podle tradice si pak jednoho z nich vzala za manžela. Nikdo se ale k Rachab a k jejímu vyznání víry nepřidává. Hospodinovu moc poznali. Vědí, že zatím ve všech bitvách Izraelci vyhráli. V Jerichu ale věří dál svým modlám. Jim zasvětili město, jim zasvětili svůj majetek, jim zasvětili své rodiny. Jericho se stalo jedním velkým chrámem pohanských božstev.

Jistě, že když se tak podíváme na Jericho, tak proti sobě stojí Izraelci a obyvatelé Jericha. Podstatnější je, že tu proti sobě stojí ctitelé Hospodinovi a ctitelé model. Tady proti sobě stojí Hospodin a jerišské modly. Však to podle toho také vypadá i nadále. K Jerišským hradbám se blíží izraelská armáda, ale je to divná armáda. Úplně vpředu jdou sice ozbrojenci, ale jdou jako jakýsi čestný předvoj. Za nimi sedm kněží a troubí na beraní rohy. Pak jdou Levité a nesou truhlu smlouvy. Za nimi pak v uctivém odstupu a naprosté tichosti jde zbytek vojáků. Takhle se nechodí do bitvy, ale do kostela na bohoslužby. Takhle přichází až k Jerišským hradbám. Vypukne bitva? Ozve se lomoz metacích strojů, rachot kamení a svištění šípů? Výkřiky raněných a chroptění umírajících? Nic takového. Na hradbách Jericha stojí vojáci v plné zbroji a sledují ten zástup pod hradbami. Kterýkoliv z těch dole je nekrytý, nechráněný cíl a přeci žádný jerišský velitel nedává povel k palbě. Tam dole pod hradbami totiž probíhá bohoslužba a jim je to jasné. S tímto Bohem ale ti na hradbách nemají a ani nehodlají mít cokoliv společného a to ani v dobrém ani ve zlém.

Mlčenlivý průvod Izraelců obchází za zvuku beraních rohů hradby. Jericho nebylo žádné velkoměsto. Okolo hradeb to je klidnou chůzí procházka tak na půl hodiny. Půlhodinové bohoslužby, které tvoří jen troubení beraních rohů, probíhají jinak v naprostém tichu, protože Bůh to tak přikázal. Půlhodinka denně prožitá podle Boží vůle… Vypadá to, jako docela málo, ale když jeden vytrvá, tak tohle dokáže porazit i mocného nepřítele.

Izraelci ve vší tichosti odchází a zanechávají jerišské obránce zmatené. Co to mělo být?! Vzdali to? Odešli – vrátí se?! Pochopili, že na čtyřmetrové hradby ani jejich Bůh nestačí? Ale druhý den se průvod opakuje. Zase jde čestná stráž, pak kněží s beraními rohy a Levité s Truhlou smlouvy a na konci zbytek lidu. Zase jdou úplně mlčky a jediný zvuk je troubení beraních rohů. Z jerišských hradeb stále nikdo neútočí. I těm na hradbách je jasné, že tohle není ani vojenská přehlídka, ani průzkum hradeb, jestli by snad přeci jen nebylo možno někde prorazit. Tohle je demonstrace moci Izraelského Boha. Tohle jsou bohoslužby, ve kterých je vzýván izraelský Bůh. Už druhý den – pak třetí, čtvrtý, pátý, šestý. Začíná to být poněkud jednotvárné. Pořád ten tichý průvod a troubení na beraní rohy.

Co asi prožívají Izraelci…? Ty pocity nebudou zas tak jiné. I oni vědí, že tohle jsou bohoslužby. Takhle kdysi znělo troubení polnic u hory Sinaj. Nikdo z lidí je ale neměl u úst. To když Hospodin hovořil s Mojžíšem, tak andělské zástupy troubily a lid se chvěl hrůzou. Démonské mocnosti se hroutily, když se Mojžíš nazpaměť učil ta slavná slova: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne…“ Beraní rohy zněly, když lid dostal Desatero a z něj poznal, že modly nejsou nic. Proto teď troubením na beraní rohy přesně to samé říkají obyvatelům Jericha. Nic víc není potřeba říkat, a proto všichni mlčí, tak jako mlčeli jejich otcové tenkrát pod Sinajem.

Již po šest dní obchází Jericho. Město sloužící měsíci či jakým že to modlám. Šest dní… Za šest dní Bůh stvořil tento svět – sedmého dne čekejte něco velkého. Sedmého dne bude završeno to, co se tu děje.

„Sedmého dne za časného jitra, hned jak vzešla jitřenka, obešli město týmž způsobem sedmkrát … Když obcházeli po sedmé, zatroubili kněží na polnice a Jozue lidu nařídil: ‚Strhněte válečný pokřik, neboť vám Hospodin město vydal. Město se vším všudy je klaté před Hospodinem. Naživu zůstane jen nevěstka Rachab se všemi, kteří jsou u ní v domě, neboť skryla posly, které jsme vyslali…‘ Když kněží zatroubili na polnice, lid strhl válečný pokřik. Jakmile lid zaslechl zvuk polnice, strhl mohutný pokřik. Hradby se zhroutily a lid vstoupil do města, každý tam, kde právě byl. Tak dobyli město.“

Ukázalo se, že mody chránící Jericho nemají žádnou moc. Rachab i se svými příbuznými byla vyvedena daleko za město. Všichni ostatní byli pobiti a co mohlo shořet, bylo spáleno. Nikdo a nic nesmí zůstat. V téhle bitvě nejde o to mít co nejvíc zajatců nebo nahrabat si co nejvíc kořisti. Vždyť si to říkáme celou dobu – jde o bohoslužbu. Je potřeba Bohu odevzdat to, co má hodnotu a vzdát se toho, co je zlé. Proto jsou cenné věci předány do Hospodinova pokladu a zbytek je zničen. Tohle mi připadlo důležité a v krvavé historii dobývání Jericha dokonce mimořádně důležité. Kořist je rozdělena na dvě části – buď to bylo modlářské a bude to zničeno, nebo to stojí za zachování a patří to Hospodinu A Rachab a její rodina byla zachována. Rachab a její potomci budou hrát ještě vzácnou roli v dějinách Božího lidu.

Co z tohoto příběhu vyplývá pro nás?

Je potřeba bojovat proti zlu v tomto světě – ale ten jediný přípustný boj je prostě pořádně sloužit Bohu. Poslouchat Boha. Žít podle Boží vůle. Tenkrát to znamenalo zabíjení a vypalování – dneska už ani náhodou. Jsme povolání přinášet spásu, ne pobíjet nepřátele.

Je potřeba bojovat vytrvale. Jericho nepadlo v jednom dni, ale díky trvalé poslušnosti. Teda trvalé – jak dlouho že obcházeli Izraelci hradby? 30 minut denně. Půl hodiny prožité podle Boží vůle za den – to se zdá docela málo, ale jak vidno, už to dokáže velké věci. Dokážeme dát Pánu Bohu aspoň půl hodiny denně? Sedmý den obcházeli město sedmkrát (čili tři a půl hodiny), čas od času je potřeba zabrat ještě víc. I tak mi z toho ale vyplývá, že k tomu, abychom porazili zlo, je potřeba ne jeden heroický zázrak, ale trpělivé každodenní žití podle Boží vůle. Když do toho ale půjdeme, tak se budou bortit hradby zla, bude mizet to, co do tohoto světa nepatří a naopak bude zachraňováno to, co před Bohem má cenu.

Amen.