Najdete nás: Modřanská 1821/118, 147 00 Praha 4
ukázat na mapě

Kázání 17. 11. 2024

Kniha: Čtení: Dt 26, 5-10 | Kázání: Dt 26, 5-10 + Ř 6, 3n

Datum: 18. 11. 2024

Autor: Tomáš Trusina

Písně: 752 (Tvá svoboda), 560 (Vítězi k poctě), 316 (Dej odvahu), 757
Čtení: Dt 26,5-10
Kázání: Dt 26,5-10 + Ř 6,3n
Modlitba:
Náš Bože a Otče, svolals nás, abychom si v tento tvůj den s novou naléhavostí uvědo-mili, co jen ty sám konáš: Obnovuješ to, co se nám rozpadá pod rukama a s čím si nevíme rady. Osvobozuješ – tam, kde se zdálo zotročení ovládnout lidi už napořád. Vyvádíš ze zajetí soběstřednosti a obdarováváš milostí nás – stvoření, které tvůj hlas tolikrát neslyší. Tvoříš víru v srdcích obrněných nedověrou. Uprostraňuješ lidskosti navzdor i tam, kde my si zvykli na nelidskost. Tento svět, jehož temnoty i my často rozmnožujeme, navštěvuješ světlem tvé spásy. Žasneme nad tím, radujeme se z toho, chválíme tě a zpíváme ti. Jako tvůj lid ti chceme s obnovenou důvěrou naslouchat. Buď tedy s námi – jako ten, který své dílo nepřestal konat. Amen
Poslání: Ko 2,6n

Ř 6,3n (+Dt 26,5-10)
Zdaliž nevíte, že kteřížkoli pokřtěni jsme v Krista Ježíše, v smrt jeho pokřtěni jsme? Pohřbeni jsme tedy s ním skrze křest v smrt, abychom, jakož z mrtvých vstal Kristus k slávě Otce, tak i my v novotě života chodili. 

To nedokážete porozumět? – ptá se vyčítavě apoštol, a nevím jak vy, sestry a bratři, ale já jeho slova pochopit nedokážu. Aspoň ne na první dobrou. Co to má znamenat – že jsme – spolu s Kristem pohřbeni? Kdyby to aspoň podal jako nějaké přirovnání, podobenství – ale on to řekne přímo, natvrdo – a ještě po nás chce, abychom tomu porozuměli.
Apoštol tu užívá slov, jimž dobře rozuměli jeho posluchači. Ale nám dnes tahle část apoštolského poselství rozhodně na první dobrou srozumitelná není. Přitom ji však nemůžeme jen tak přeskočit – už proto ne, že většina z nás křest přijala (byť jsme většinou byli pokřtěni – v dosl. pasivním tvaru).
Přitom ta apoštolská slova sledují příběh – který je základem našeho vyznání víry. Slova toho vyznání, kde o Ježíši říkáme – trpěl pod Ponciem Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben… Přičemž je důležité, ne-li rozhodující, že je to krédo – tedy řeč víry. Hned na úvod řekneme každý „věřím“ – tedy – s důvěrou odpovídám na to, co mi nabídl – otevřel – slíbil Bůh. Ten Bůh, jehož právě v příběhu Ježíšově poznáváme a potkáváme. Věřím, tedy otevírám se tomu příběhu jako příběhu Božímu. Odpovídám na něj. I tak, že se dávám do pohybu. Ne jako turista, ale jako starý Abraham nebo lid Izraelský. Protože mi najednou, nečekaně někdo (Někdo) otevřel cestu – tam, kde cesta nebyla. Pozval k budoucnosti – kde žádnou budoucnost nebylo možné vidět ani tušit. A nejenže tu cestu otevřel, ale ještě jasně a důvěryhodně ujistil a vybídl – jen vykroč, neboj se, vždyť na tu cestu patříš. Vždyť ta budoucnost je i pro tebe. Takhle jsme pozváni k víře, takhle odpovídáme svým věřím.

Dobře tomu můžeme porozumět na pozadí druhého vyznání – které jsme dnes slyšeli z 5. Mojž. Boží lid tu vyznává – byli jsme jako mrtví. Bez domova, odsouzeni k vyhynutí. Slabí, bezmocní, nepoužitelní, neperspektivní. A když jsme jako takoví ekonomičtí migranti skončili v Egyptě, nakládali tam s námi hůř než Okamura. Nejenže farao nařídil genocidu našich novorozenců, ale ničil a ubezdušoval i naše otce na otrockých stavbách. A navíc se těm egyptským otrokářům podařilo připravit nás o samotnou víru. Kdo trochu zná biblickou dějepravu, vzpomene si, jak sami izraelští starší nechtěli o svobodě slyšet, a hnali Mojžíše s Aronem s jejich evangeliem o Hově spáse pryč jak nebezpečné disidenty, kteří ohrožují to málo jistot, co v Egyptě mají…
Ale když se zdálo, že farao bude mít definitivně navrch – rozpáčil Hospodin svými nečekanými zázraky čelisti egyptského svěráku. Zlomil závory zotročení i malé víry a v noci naplněné odhodláním vyšli. A když je zastavilo moře a už už měla přece jen sklapnout faraonská smrtonosná past, rozdělil Hospodin v jitře třetího dne vody moře – a sám svou mocnou pravicí vyvedl – vysvobodil – spasil svůj lid. A potomci takto vysvobozeného lidu vyznávají: To, že jsme se ocitli na druhém břehu, a posléze i v zaslíbené zemi, to je jen a jen jeho dar.

I křest je vyznání: Máme naději a budoucnost – protože nám ji on sám otevřel. Jestliže Izrael prošel úzkostmi moře Rudého v síle Hospodinova vysvobození, my se ocitáme na tom Božím břehu naděje, svobody a obnoveného lidství – díky Jku. Ten příběh, který si ve zkratce připomínáme, když společně říkáme – byl ukřižován, umřel – a byl pohřben – 3. dne byl vyveden z hrobu – ten příběh je Božím darem pro nás. Darem zlomovým – tak jako pro starozákonní lid Hospodinův byl a je zlomovou událostí exodus – vyvedení z z jámy otroctví a smrti, zvané Egypt.
Toho druhého břehu nedosahujeme sami od sebe. Proto je namístě ono apoštolovo pasivum. Být pokřtěn – znamená být spolu-pohřben s Kristem. Stát se – bez jakéhokoli přičinění – jako pasivní objekt lásky a spásy Boží – účastníkem příběhu – který tu lásku a spásu dosvědčuje a ztělesňuje – příběhu Kristova. Křest, to není především událost, pro niž bychom se mohli v určité chvíli rozhodnout (ať už proto, že je to tradice, rituál, slavnostní moment, výsledek duchovního hledání či vzdělávání…). Jistě, to všechno k němu také patří.
A přece – byť nejednou dospělí – jsme křtěni jako pasivní nemluvňata – jako pasivní objekty vysvobozující lásky Boží.

Vyznání z Dt 26 je součástí oběti prvotin, tedy SZ díkčinění: když Boží lid děkuje za úrodu – neděkuje prostě za to, že je zase zajištěno živobytí – roste blahobyt, zvedají se příjmy – ale děkuje za dar vysvobození (tak jako mnozí tohoto dne) – a děkuje za něj Hospodinu. Vyprávění o Vyjití z Egypta se přitom po převratu připomínalo hlavně kvůli tomu pověstnému ohlížení do minulosti za oněmi příslovečnými „hrnci masa v Egyptě“. Ale možná jsme – zejména jako církev – měli v té souvislosti spíše klást otázku – kudy teď dál?
K ČEMU jsme dostali dar svobody? Kdežto zde se po převratu spíš žilo ono OD ČEHO jsme svobodni. Jakoby svoboda byla především prožitek psa urvaného z řetězu. A tak se dodneška jakákoli snaha omezit svévoli, zpupnost a bezohlednost líčí jako málem komunistické omezení, ať už jde to provoz aut v centru nebo zneužívání majetnictví bytů na kupčení s AirbnB…
Proto se právě dnes vraťme k oné výzvě – k čemu jsme to byli vysvobozeni? Jste – jsme na druhém břehu. Kudy dál a kudy kam? Vysvobozenému, spasenému Izraeli ukazovala ten směr Tóra. Ukazatel cesty pro ty – jejichž život a budoucnost proměnilo ono „vyvedl nás Hospodin v ruce silné a paži vztažené“. Tóra, to není jen bič – ale ukazatel k lidské důstojnosti.
Nám – kterým cestu na druhý břeh otevírá velikonoční příběh NZní – příběh smrti a vzkříšení Mesiáše Ježíše
– nám kudy dál ukazuje pokračování apoštolových slov: spolu s Kristem jsme byli pohřbeni – k čemu? Aby – tak jako byl z hrobu a panství smrti vyveden ten ukřižovaný – i my jsme v novotě života chodili.

Apoštolovi se tady vloudila fráze, z níž je patrno, že je hojně odkojen příběhy Tóry a proroků: chodit v novotě života – to nepřeslechnutelně připomíná vděčně opakovaný SZ refrén – jak je dobré chodit v zákoně Hospodinově – tedy – držet se směru – kterým ukazuje Ukazatel ke svobodě a lidskosti. Nám se tím Ukazatelem má stát příběh Krista – jako příběh svědka obnovy lidskosti – i obnovy Božího lidu. Příběh toho, který ztělesňoval Boží milosrdenství a velkorysost – vyháněl zapšklost, předsudky – otvíral náruč nebeského Otce pro všechny, jež zbožní a sebejistí věřící odmítali a vyháněli – a vracel jim důstojnost dětí Božích
A přitom tvořivě navazoval na ukazatele – které ukazovaly cestu lidu vysvobozenému z hrobu smrti, beznaděje a zotročení jménem Egypt.

Tenhle směr – Boží velkorysosti – ale také nevypočítavé lásky k bližním (byť by jim ostatní nadávali a vyháněli je) – nasměrování k ochotě nasadit pro Boží věc celý život – brát vážně slova, jimiž Ježíš navazoval na zápasy svědků Tóry a proroků – tenhle směr jsme teď zváni sledovat. Ne jako povinnost nebo podmínku – ale jako směr – který má smysl – budoucnost – a dobrý cíl.
Za chvíli se přidáme k refrénu spasených „než abych byl otrokem, chci být pohřben v hrobě svém, Půjdu k Pánu, kde budu svoboden“. Pamatujme přitom, že naším hrobem je Kristus – který byl pohřben – ale v hrobě nezůstal. Tohle se nám smí stát refrénem na celý život – i pro den poslední. Se vzkříšeným Pánem patříte na břeh vysvobozených – které už ve svých kleštích nemusí udržet žádní noví zotročovatelé a naháněči strachu – vždyť nás ve svých kleštích natrvalo neudrží ani smrt.
Amen.