Kázání 23. 3. 2025

David jako hrdina a blázen
Praha-Braník, 23.3.2025, Jan A. Dus

Čtení: Žalm 34,1.12–23
Text: První Samuelova 21,11–22,2

EZ 34,1–7 (NEZ nemá) Jen dobrořečiti chci Bohu času každého (J. Batelka)
EZ 384 (NEZ 679) Pomoz mi, můj Pane (M. Heryán)
EZ 167 (NEZ jinak) Chci Pána slaviti (podle Žalmu 34 F. Šebesta)
EZ 555 (NEZ nemá) Jezu, rač ty sám (J. Pelíšek)
EZ 487 (NEZ 411) Amen, Otče, rač to dáti (J. Třanovský)

Modlitba úvodní, před prvním čtením: Hospodine, náš Pane, děkujeme Ti za tento den, kdy se
smíme scházet před tvým obličejem, ale nejen za tento den, ale za každý den, kdy tě smíme
velebit a vyvyšovat slávu tvého svatého jména. Prosíme, dávej nám svého Ducha a otevírej
nám uši i srdce, abychom porozuměli tvému slovu a dovedli konat tvoji vůli. Amen.

Slovo dětem po prvním čtení:
1) Všimli jste si, komu patří slova, která jsme právě slyšeli? (Ž 34,12 „Poďtež, dítky,
poslouchejte mne, bázni Hospodinově vyučovati vás budu“ BKR). Vy budete mít „vyučování“
ve škole až zítra, v pondělí, ale tady máte taky „nedělní školu“. Dnešní oslovení – kralicky:
„dítky“ – patří nejenom vám, dětem, ale i dospělým.
2) Kolik je tu kluků, a kolik holek? Víte, že původně v tom žalmu byli „synové“, a stejně tak i
v dnešním překladu? A víte, že dřív to bývalo tak, že holky neměly nárok sedět vedle kluků, a
třeba v některých synagogách mohly poslouchat jenom někde za záclonou? To je samozřejmě
blbost, protože holky mají stejné právo na vzdělání jako kluci, což věděli už kraličtí
překladatelé před 500 lety, když tam místo: „synové“ přeložili: „dítky“.
3) Ale ono nejde jenom o kluky a holky, ale o to, že nikdo není horší než ostatní – ať jsou to
kluci nebo holky, bohatí nebo chudí, slavní nebo neznámí.
(Děti odcházejí na nedělní školu s tématem: Bratři Zebedeovi od Ježíše vyžadují přednostní
postavení.)

Kázání
Milí přátelé,
Hesla Jednoty bratrské nám na dnešní neděli doporučují Žalm 34 – a tak jsme z něj
zazpívali nejprve první část (EZ 34,1–7), potom jsme z něj přečetli úvodní verš a druhou část
(Ž 34,1.12–23), a abychom měli do třetice všeho dobrého, zazpíváme si ho ještě jednou celý na
konci bohoslužeb (EZ 167).
Třicátý čtvrtý žalm nám v kostce říká, že Hospodina máme chválit (2–4); Hospodin
slyší naše modlitby (5–11); dále nás žalmista poučuje slovy „pojďte, synové, poslyšte mě,
vyučím vás Hospodinově bázni“ (což kraličtí genderově citlivě převedli na „poďtež, dítky…“).
To je tedy ta druhá, poučná část, kterou jsme právě přečetli, která obsahuje několik
napomenutí, jak máme žít (12–15), a také ujištění, že Hospodin je dobrý k těm, kdo jsou
spravedliví, ale zlobí se na ty, kdo jsou zlí (16–23).
(realistická bible)
A když si to takhle shrneme, jak je to přehledné, uspořádané a uspokojivé, mohli
bychom k tomu dopovědět už jenom amen, a vypravit se domů k nedělnímu obědu. Jenže ono
to bohužel takhle hezké a uspořádané není.
Možná, že tolik lidí odmítá Boha i církev a bibli právě proto, že mají pocit, že
náboženství jsou jen takové růžové brýle, pohádka pro děti. Ale lidé přece vidí život, jaký je ve
skutečnosti. Kdepak je ten váš Bůh, ptají se rozzlobeně, když bezbožníci rostou jako tráva po
dešti? Kdepak byl ten zuřivý obličej Páně, když Hitler masakroval milióny Židů a Romů a
dalších v koncentračních táborech? A kdepak se flákal ten „anděl Hospodinův“, který se měl
„vojensky klást kolem spravedlivých“ (Ž 34,8), když Putin vtrhl na Ukrajinu a rozsévá tam
smrt a zkázu, bombarduje školy a nemocnice a bezbranné lidi týrá ve stovkách mučíren? A teď
se dokonce zdá, že se mu to ještě vyplatí, protože Trump se s ním chce kamarádsky dohodnout
a rozdělit si Evropu do zájmových zón.
To jsou, bratři a sestry, oprávněné otázky, a kdybychom chtěli tvrdit, že Bůh je opravdu
všemohoucí a vševědoucí a za všechno odpovědný, byl by to opravdu veliký malér – to by byl
Bůh, který jenom přihlíží, Bůh sadistický nebo bezmocný, v každém případě takový Bůh, o
kterého by nebylo co stát a bylo by lépe obejít se bez něj.
Jenomže bible není pohádkovou knížkou, ve které dobro vždycky vyhraje. Bible je
realistická, mnohem realističtější, než si myslí ti, kdo znají jenom pár veršů či zkomolených
frází. Neukazuje nám Pána Boha jako dokonalého pána lidských dějin, který řídí všechno, co
se kde děje. Ani nám nepředvádí nám nějaké dokonalé hrdiny, bezhříšné lidi, které stačí jenom
napodobovat. Samozřejmě, že v bibli najdeme leccos, co nám může připomínat nějaký ideální,
dokonalý stav – kde je dobro odměněno a zlo potrestáno –, jenomže stačí zalistovat o stránku
jinam, a hle, v očích biblických svědků je svět úplně stejný jako dnes – marnost nad marnost,
drzé čelo je lepší poplužní dvůr, rozhoduje ten, kdo ukáže větší svaly, lidská důstojnost a lidská
práva jsou pošlapávána; mocní se povyšují nad slabé, bohatí okrádají chudé, protože stále ještě
nemají dost paláců a zahrad či golfových hřišť.
Takový je svět, ve kterém se Izrael a církev nacházejí, a upřímně řečeno, ani Izrael ani
církev mnohdy nejsou lepší. A bible je unikátní právě v tom, že nám žádné růžové brýle
nenasazuje. Abraham i Mojžíš, učedníci nebo apoštolové – nenajdete prostě nikoho, kdo by byl
úplně bez chyby.
(David – hrdina nebo blázen)
A platí to i o takových Božích mužích, mesiášských postavách, jakými byli králové
Saul a David. I oni zažívali svoje vzestupy a pády. Jednou se jim všechno daří, prožívají chvíle
triumfu, David porazí Goliáše… a potom se zase všechno pokazí, David upadne v Saulovu
nemilost a musí utíkat, aby zachránil holý život. A shodou okolností (či spíše je to záměr
našeho vypravěče) uteče do Gatu – významného pelištejského města, ze kterého pocházel
právě Goliáš! Byl by tam raději inkognito, ale lidi si ho všimli a začali si povídat: Není to
David? Ten židovský král? Rozhodně se mu podobá! To je přece ten, co nás mordoval, a pak
ho všichni Židé oslavovali a velebili a zpívali, že „Saul pobil své tisíce, a David své
desetitisíce“. A vypravěč jakoby na nás po straně pomrkával – no, víte, oni se v tom ti
Pelištejci tolik nevyznali, kdo je vlastně králem, a kdo ne; samozřejmě, králem byl tehdy Saul,
zatímco David, když zabil Goliáše, byl jenom pasáček, ale víte co? Oni ti Pelištejci vlastně
měli nevědomky pravdu, protože David skutečně byl budoucím židovským králem!
Mimochodem, o něco později si evangelista Jan podobně zažertuje na účet Piláta a židovských
starších, kteří se dohadují, jestli je Ježíš židovským králem (Jn 19).
Takhle nás vypravěč zatáhl do města Gatu, aby nám připomněl Goliáše a Davidovu
hvězdnou hodinu – a co teď? Kdyby to byla nějaká pohádka či legenda, David by asi
pokračoval v nějakých hrdinských činech, ale tady? Vypravěč nám chce spíše ukázat, jaký byl
David filuta a jak to dovedl zařídit, aby přežil. Když už hrozilo, že ho lidi těmi řečmi prozradí,
spočítal si jedna a jedna dohromady: Co by ho asi u krále Akíše čekalo, kdyby se mu dostal do
rukou jako ten, kdo zabil Goliáše? A tak použil lest: začal se tvářit jako blázen, pomatenec,
slintal, bouchal do městských bran a škrábal na ně nějaké čmáranice. Co mi to sem vedete za
blázna?! zvolal král Akíš, copak nevidíte, že je to blázen? Takových mešuge já mám kolem

sebe dost! – a náš vypravěč se zase potutelně usmívá, protože on ví, a posluchači taky vědí, že
král tady nevědomky řekl velikou pravdu: král Akíš měl opravdu kolem sebe samé blázny, a
sám byl taky blázen, když měl v rukách takovou vzácnou kořist, slavného židovského hrdinu,
ale nepoznali ho a nechali ho jít.
Davidovi se tedy opět podařilo vyváznout, jako už tolikrát, jednou prchá před Saulem, a
jindy zase před Pelištejci. Uteče kamsi do hor, do jeskyně Adulám, a tam se k němu připojí
jeho otec a bratři, a taky spousta dalších desperátů, dlužníci s dluhy, co jsou tak veliké, že se
nedají splatit, a další lidé v té či oné bezvýchodné situaci. Nakonec je jich tam čtyři sta mužů,
což je mimochodem docela slušná vojenská síla, aby Davidův příběh mohl pokračovat dál a
dál.
(David – žalmista)
Ale my teď Davida opustíme a vrátíme se k žalmistovi, přesněji řečeno k redaktorovi,
který k žalmu 34 připojil Davidovo jméno a onu historku o předstíraném šílenství. Proč to,
propánajána, udělal? Vykladači si s tím nevědí moc rady a jejich vysvětlení jsou někdy až
bizarní – tak třeba sv. Augustin viděl v Davidově předstíraném šílenství, když vypouštěl sliny
na bradu, předobraz Kristovy dvojí přirozenosti: slintání je totiž známkou dětské bezbrannosti,
zatímco brada symbolizuje dospělost a rozvážnost. Jestliže tedy David slintal tak moc, že mu
ty sliny úplně pokrývaly bradu, je to, jakoby tělesná křehkost a slabost člověka zakrývala
božskou moudrost a sílu – takhle tedy Kristus oblékl roucho lidské nedokonalosti, jakoby
masku, pod níž se skrývá dokonalý Bůh.
Avšak opusťme alegorické fantazie církevních otců! Žalmový nadpis je spíše příkladem
toho, jak je v bibli všechno pomíchané, docela jako v našich životech. To dobré i to špatné.
Nostalgická vzpomínka, jak jste něco vyhráli, jako když David porazil Goliáše, ale i syrová
přítomnost, když jste úplně na dně, klepete se strachy a musíte něco předstírat; když člověk
musí dělat bláznivé věci, aby vyvázl s holým životem. Krásná vize Boží moci, která
zachraňuje, ale i krutá realita, ve které zdánlivě triumfují lidi jako Putin, Trump nebo Musk,
kvůli jejichž nenasytnosti se k našim hranicím přibližuje válka.
Podivná příhoda bláznivého Davida nám jaksi neštymuje s jeho čítankovým obrazem
mocného hrdiny, ale ani s poetickou představou Davida, co hraje na citeru a skládá
chvalozpěvy. Vždyť kdybychom brali vážně tu redakční poznámku a historku z První
Samuelovy, znamenalo by to, že onen žalm by musel David zpívat hned po útěku z Gatu, a to
znamená právě v oné jeskyni Adulám. Samozřejmě že historicky vzato je tenhle redakční
nadpisek nepodloženou fabulací, jenže teologicky vzato nás tahle nápověda může navést
k něčemu daleko závažnějšímu.
(zbojníci v jeskyni Adulám a naše církev)
Protože jen si to představme – jak tam David stojí a zpívá svému otci, a bratrům, a
čtyřem stovkám desperátů. Zpívá těm zoufalcům, co mají plnou hlavu svých dluhů, utíkají před
zákonem, a oslovuje je „synové“, nebo kralicky řečeno: „dítky“. Vždyť on to vlastně zpívá i
nám – Božím dětem! I my máme všelijaké starosti a maléry a upřímně řečeno, před Bohem na
tom nejsme o nic líp, než lecjaký defraudant či bezdomovec.
Byli jsme pozváni do Kristovy církve jako hříšnici, a teď se tlačíme kolem něj, kolem
Mesiáše, nového Davida, a lapáme jeho slova, jako zbojníci v adulámské jeskyni, a hle, jsou to
slova tak pravdivá, krásná a silná, že by mohla stejně dobře znít v ústech nebeských andělů na
obláčcích, nebo mezi vyšňořenými kněžími ve velkolepém jeruzalémském chrámu (nebo v
Narnii :–) )… – jenomže zde, v oné špinavé jeskyni, tady mezi námi, zoufalými a
beznadějnými hříšníky, kteří nevědí co dřív, tady v té malé a tápající evangelické církvi, tady
v tomhle sboru plném starostí a nedostatků, jsou vlastně stokrát pravdivější. Jsou totiž pravdivá

právě díky onomu paradoxu a napětí mezi skutečností a touhou; mezi hříchem a milostí; mezi
zoufalstvím a vírou. Jsou pravdivá v ústech těch, kdo si uvědomují, jak moc tu Boží záchranu
potřebují. Jsou osvobodivá díky existenciální zkušenosti Davida, který se musel ponížit, aby
jen tak tak vyvázl z rukou Pelištejců. Teprve ti, kdo jsou vskutku „pokorní a tiší“, se mohou
v Hospodinu „chlubit“ (Ž 34,3); ti, kdo jsou obklíčeni „přístrachy“, si dovedou vážit toho, že je
z nich Hospodin vysvobodil (5); ti, kdo vědí, že jsou „chudí“ a žijí „v hanbě“, rozumí tomu, co
to znamená setkat se spolu, „sběhnout se před Hospodinem“, aby se jejich tvář „rozzářila“
(6–7) – „pojďte všichni k němu, pak vaše tvář hned rozkvete“ (EZ 34/3); teprve ti, kdo vědí, že
jsou omilostněnými hříšníky, mohou vzít za své zaslíbení, které známe i jako pozvání k Večeři
Páně: „okuste a vizte, jak dobrý je Pán“ (9).
Bratři a sestry, když ona krásná slova třicátého čtvrtého žalmu deklamujeme a zpíváme
jako sytí a spokojení příslušníci středního stavu České republiky, a za chvíli se zase rozejdeme
do svých pohodlných domovů, bojím se, že zaznějí a zase utichnou bez velkého užitku. Teprve
solidarita s těmi, kdo na Ukrajině a na mnohých dalších místech prožívají úzkost a soužení, jež
si ani nedovedeme představit, může těm slovům, která si tu předčítáme, dodat věrohodnost a
opravdovost.
(krásná i hrozná slova Písma)
A to je vlastně částečná odpověď i na tu palčivou otázku, kterou jsme si položili na
začátku. K čemu že jsou nám krásná slova v bibli, když se na světě dějí zlé věci? A jak tomu
Bůh může přihlížet? Ukázali jsme si, že v bibli nejsou jenom slova krásná, ale taky varovná a
hrozná. Slova, která odhalují zlo ve světě jako důsledek hříchu, důsledek svobodného lidského
rozhodnutí nepřátelsky se postavit proti Pánu Bohu, sebevražedně poštvat člověka proti
člověku a proti lidskosti. Ale vedle těchto slov jsou tu ovšem i krásná slova ujištění a víry, že
Bůh jenom nepřihlíží. On to takhle nechce nechat. Proto si povolává svoje služebníky, aby se
postavili zlu na odpor a volali lidi k dobru. Jsou to slova povolání do služby, slova zaslíbení,
které se naplňuje, kdykoli tito služebníci plní jeho vůli – i když se to děje třeba jen pomalu, po
malých krůčcích, podle omezených možností toho či onoho služebníka, s přestávkami,
oklikami, vzestupy a pády jako u Davida.

(solidarita a pevnost)
Taková služba, takové povolání je při všech rozdílech v čase a prostoru tím, co nás
vposledu spojuje s Božím lidem od samého počátku, s Abrahamem, Mojžíšem, Davidem, a
taky s jeho sebrankou desperátů. Tak jako společenství oněch „dítek“ (12) se sešlo v jeskyni
Adulám, aby je tam David – podle představy redaktora žaltáře – poučil o dobrém životě, právě
tak i naše církev v Braníku stojí a padá s tím, že se tu scházíme, všichni bez rozdílu a bez
vzájemného odsuzování, abychom společně velebili Pána a hledali jeho vůli. Takto se společně
hlásíme k Bohu, který je spravedlivý, pomáhá lidem chudým a lidem v soužení, a naopak se
nekompromisně obrací proti těm, kdo se chovají jako nenasytné šelmy: „Však Páně zuřivá tvář
proti těm, kdo páší zlé; těch památku ze země své Pán stále kazívá“ (EZ 167/4).
A proto i my, chceme-li být křesťany, lidmi Kristovými, služebníky Božími, – chceme-
li něco z biblických ideálů přenést do naší reality –, musíme být „blízko těm, kdo jsou v svém
srdci zkroušeni“ (EZ 167/7), a v solidaritě s trpícími se pevně postavit na jejich obranu před
všemi diktaturami a bestiálními režimy. O takovou solidaritu a pevný postoj musí usilovat
každý, kdo chce „žít a milovat dobré dny“ (13); kdo nechce žít planě, kde ho Bůh chce mít;
kdo chce státi pevně tam, kde nutný je; odstoupit od zlého a činit dobro, aby se vzdálilo vše, co
mu brání, být Božím člověkem (srv. EZ 384). K tomu nám dopomáhej Bůh, amen.

Přímluvná modlitba
Prosíme tě, Pane Ježíši, buď s těmi, kdo žijí v hořkosti ducha, v depresi či nemoci. Prosíme tě
za ty, kdo se ocitli v těžkých životních situacích, za ty, kdo ztratili blízkého člověka. Dej, aby i
naše církev a náš sbor byly místem, kde naleznou podporu a pomoc. – V těchto dnech tě, Pane,
zvlášť prosíme za ty, kdo trpí na Ukrajině, i za jejich blízké, kteří museli opustit svou vlast a
žijí ve strachu a nejistotě. Prosíme, dej moudrost a statečnost státníkům, kteří rozhodují o tom,
jaká bude pozice Evropy: jestli vytrváme ve svém odporu vůči agresorovi, nebo to vzdáme a
necháme se postupně rozcupovat. – A všechno další, co nám tane na mysli, vkládáme do
modlitby, kterou jsi nás naučil: Otče náš …