Kázání 25. 12. 2023

Písně: 456, 498, 491, (VP: 369, 512, 761, 481) 384, 497, 464
Vstup: Mi 5,1
1. čtení: Lk 2,1-20
Text: Lk 2,10-11
Poslání: Zj 3,7-8a

Milí bratři a sestry,

když se snažím představit si ty pastýře, kterým se andělé zjevili a řekli jim ta slova, která jsme právě slyšeli, tak to jediné, co mne napadá, jsou pořádně vyjevené obličeje. Až přemýšlím, jestli jim máme či nemáme závidět. Na stranu jednu – setkat se s andělem, to zní dost hustě. Rozhodně je to historka, která v rodinném vyprávění nezapadne.

„Dědo, vyprávěj, jak jsi viděl anděla!“ škemrají už zase vnoučata kteréhosi z betlémských pastýřů a stařičký děda Ruben třesoucím se hlasem už po sté vypráví historku, jak už u toho ohně klimbali, protože v noci se pastýři v hlídkách u svého stáda střídají a až ho za pár hodin vzbudí, on pak bude muset být bdělý.

„Ale náhle při nás stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nás! No to se nás zmocnila veliká bázeň! Ale anděl nám řekl, abychom se nebáli, protože nám zvěstuje velikou radost, která bude pro všechen lid. Že se nám dnes narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. A děti moje, fakt to tak bylo! Přesně podle andělova slova jsme nalezli děťátko v plenkách, položené do jeslí. A tak jsme jeho rodičům vyprávěli o všech těch nebeských zástupech, co volaly ‚Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení!‘ a to vám byla krása!“

Teda… Jak je to už pár desítek let nazpátek, tak stařičký Ruben pábí a přibarvuje. „No a tak tenkrát Šimeon vzal dvě kůžičky, by zahřály Ježíškovy údíčky, Josef trochu mlíčka, by mu kvetla líčka. No a já sám vzal ze stáda svého beránka veselého – no a to byste koukali, jak si s ním malý Ježíšek v těch jesličkách hrál a libě žertoval! A jak potom pastuškové dudali, zvukové dud se rozléhaly, všeci prozpěvovali. To z toho měli Josef a Marie radost! A my se pak navrátili oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co jsme slyšeli a viděli, jak nám to bylo řečeno!“ Vyprávění vytváří novou realitu – řekl bych, že jste tohle Rubenovo vyprávění už někde slyšeli…

Příběh Lukášova evangelia je o poznání prostší, ale do andělského poselství pastýřům nám příliš mnoho světla nevnesl. Pastýři se nemají bát – to je andělský kantus firmus, protože biblické příběhy o setkání s anděly jsou jen málokdy spojeny s popisem libých emocí. Směsice posvátné úcty a docela obyčejného strachu. Ani andělská slova o narození Spasitele Krista Pána v městě Davidově, tedy v Betlémě ale situaci valně neosvítí. Co s tím? Jaký Spasitel? K čemu to má být dobré?! Obličeje dál zůstávají vyjevené. A přitom tohle je jádro!

Dnes na tom nejsme v chápání andělských slov o mnoho lépe. Má to být radost pro všechen lid. Nu – do toho bychom tak nějak měli patřit také, když to je pro všechny. Jak je to ale s tou radostí?! Dal jsem si do google slova „vánoce“ a „radost“ a vyhodilo mi to, že mám navštívit vánoční trhy, dát si maratón vánočních filmů, mám jíst cukroví, co mi chutná, mít po bytě zapálené svíčky a zabalený do huňaté deky mám poslouchat svoji oblíbenou vánoční muziku. Zní to možná divně a povrchně, ale přiznejme si, že nakonec docela srozumitelně. Když se zeptám, co se komu vybaví, když se řekne „Vánoce a radost“ nebo „radostné Vánoce“, tak se nám jistě vybaví všechno možné – lidé společně u prostřeného stolu, pohoda a klid, stromek, dárky – jistě, je toho dost, proč se radovat. To je jasné a srozumitelné.

Ale radost z toho, že se nám narodil Spasitel, Kristus Pán v městě Davidově. Jaký Spasitel, jaký Kristus Pán? Co to má s námi společného?! O nikoho takového jsme nežádali a ani nikoho takového nečekáme! Jestli jsme hledali pohodu a klid, tak jsme pro to také museli něco udělat. Tomu rozumíme – když chceš mít ty lidi u prostřeného stolu, pohodu a klid, stromek, dárky, tak pro to musíš také něco dělat. Pro toho Spasitele, Krista Pána, který se měl nám narodit v městě Davidově, jsme neudělali nic.

A možná v tom je skryta ta největší nestravitelnost křesťanského chápání Vánoc a vůbec celé křesťanské zvěsti. V tom, že my tam jsme statisté, kteří nedělají nic, jen překvapeně zírají na to, jak někdo něco dělá za nás. Právě tak, jako ti pastýři, co nejprve vyjeveně naslouchají andělům a pak to vykládají Josefovi a Marii. Nic víc. Nevěřte koledám – v Bibli pastýři miminku žádné dary nepřináší. Královské dary přinesou až mudrci od východu, kteří nic netuší o tom, že se narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Domnívají, se že najdou krále, tak jak tehdy králové byli – proto jdou nejprve do Jeruzaléma, za králem Herodem, poptat se na jeho syna. Až židovští vykladači Písma je nasměrují do Betléma a těžko říct, jestli se ti mudrci vůbec dozví, že to miminko je nejen král, ale především (což pastýři dávno vědí od andělů!) – Spasitel, Kristus Pán.

Vánoční příběh, to je příběh o tom, že někdo jiný udělal všechno a na nás je prostě vzít to tak, jak to je. Na první pohled to zní lákavě, ale psychologie je v tomto záludná. Taková situace nám jen málokdy způsobí velikou radost. Znovu a znovu se mi potvrzuje, jak nemáme problém v dávání, ale v přijímání. Nechceme být na někom závislí, nechce se nám být někomu vděční. Lidé jsou stále ochotni dávat. Ale když pak přijedu do domova důchodců, tak vidím, že problém je na opačné straně barikády – přijímat je problém. Nechat si sloužit. Máme potřebu se nějak „revanšovat“ a když to není možné, těžko to snášíme. Hlavně nebýt odkázán na druhé!

Jenže – jestli něco odlišuje křesťanství ode všech ostatních náboženství, tak je to vánoční a velikonoční příběh a tyto dva příběhy lze shrnout do andělských slov: Hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.

Tady nejde ani v nejmenším o nějakou lidskou aktivitu. To jediné, co Bůh v tomto příběhu po lidech chtěl, je aby to, co se děje, prostě vzali tak, jak se to děje a nepřekáželi nějakou svou aktivitou. Když zůstanu u protagonistů vánočního příběhu – jindy a jinde udělala Marie spoustu věcí, ale když za ní přišel anděl a řekl jí, že se jí zázračně narodí dítě, tak to jediné dobré, co mohla udělat (a chvála Bohu udělala!) bylo to, že nepřekážela Božímu působení. Maria řekla: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“ (Lk 1,38) Tečka. Když čteme v Bibli o andělech, kteří se zjevili pastýřům na betlémských pastvinách, tak nečteme: „Vstaňte hore a choďte, Pána Krista najdete!“ (Hajdom hajdom tydlidom!) Ti andělé pouze oznamují, že lidé mají důvod k radosti, protože se narodil Ježíš. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Ti pastýři pak už jaksi o své újmě sami jdou, aby okoukli, co že to ten Pán Bůh pro jejich spásu udělal.

Pán Bůh nám tuhle radost, pokoj, štěstí a věčný život dává úplně zadarmo. Vůbec nic zato nechce. Učená formulace mluví o „spasení pouhou milostí“. Na rozdíl od všech jiných náboženských proudů, co jich po světě je, takhle dává spásu Bůh, který na tento svět přišel jako člověk o těch úplně prvních Vánocích, když se nám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Zadarmo, všem a bez jakýchkoliv dalších podmínek.

Každému z nás už byla doporučeně a do vlastních rukou poslána zářící obsílka se zlatým potiskem, se slovy: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Narodil se vám Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.“ Známe to… S poštou je někdy problém… Dost lidí si ji ještě na poště ani nevyzvedlo, nebo ji z nejrůznějších důvodů převzít odmítli. Ale je tam. A hlavně – to, co je v ní napsáno, to platí, ač už o tom víme, nebo ne. Co bylo, bylo. Bůh se rozhodl zapomenout na všechno, co jsme kdy udělali zlého. A nechce za to vůbec nic.

Jenže právě v tom je to tak těžké. Kdyby řekl: „Budu tě tisíc let trápit a pak to bude mezi námi v pořádku“, dá se nad tím podumat a říct si, jestli je to odpovídající či ne, jestli to za to stojí, nebo ne. Ale co uděláme, až nám řekne, že to všechno vzal na sebe, že místo toho, aby si užíval nebeské pohody, tak se narodil v nějaké mizerné stáji a za třicet let se kvůli nám nechal poplivat, zbičovat a zabít, ale nechce za to vůbec nic, jen ať už za ním konečně zajdeme, protože se na nás hrozně těší.

Již mnohokrát jsem si vzpomněl na přednášku nějakého doktora Krále, kterou měl před mnoha lety ještě ve Strmilově. Popisoval zkušenost, kterou měl v okamžiku klinické smrti, ale naprosto totožnou zkušenost, byť zažitou v jiné situaci, popisuje množství křesťanských a židovských mystiků. Zkušenost setkání s Boží svatostí. Tedy přesněji – zkušenost, kdy člověku došla Boží svatost a vznešenost na straně jedné a na straně druhé vlastní nehodnost předstoupit před Boží tvář.

Zkuste si představit ten slavný černý tunel s jasným světlem na konci. A čím blíž k tomu světlu jdete, tak tím víc vám dochází, že to světlo na konci je právě ten Bůh, který vám všechno odpustil.

A pak už stačí jen jeden krok. Pořád jsou ještě dva možné směry – k Bohu anebo od Boha. Ten jeden vede do nebe a druhý do pekla. Zapomeňte na čerty a vroucí olej. Výčitky svědomí, že jste propásli jedinou šanci najít radost, pokoj, štěstí a věčný život, ty jsou mnohem horší. Jenže jít za tím Bohem, kterému jsem svými hříchy tolik ublížil?! Zkuste si to někdy říct – kvůli mně se vzal nebeské slávy, kvůli mně ho bičovali a kvůli mně zemřel na kříži. Můžu mu jít na oči – anebo ne?!

Špatné myšlenky, špatná slova a špatná skutky, jedním slovem – hříchy – ty nám nezamykají bránu do nebe. Ta je odemčená a nic už ji nemůže zamknout. Vždyť se nám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Hříchy člověku brání, aby za ním šel. Hříšník se stydí přijít na oči Bohu, kterému ublížil svým hříchem. Čím víc hříchů, tím to bude těžší a těžší. Bibličtí pisatelé to velice dobře vědí a proto tak horlivě vyzývají k nápravě všeho zlého, vyzývají ke zbožnosti a vůbec k tomu všemu, co si tradičně spojujeme s křesťanským životem. Vědí, že jim i nám se narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově, vědí, že to je radostná zpráva, která je pro všechen lid. Zpráva, že brána do nebe je otevřena a každý je vítán.

Teď už jen jít, abychom tu bránu neminuli.

Amen