Kázání 3. 11. 2024 (verze pro dospělé)

Písně z Nového evangelickho zpěvníku (https://www.evangelickyzpevnik.cz/):
148, 297, 115, 195, 394, 408

Čtení:
Ex 20, 1 – 11
Mt 22, 34 – 38

Bratří a sestry, tématem dnešní neděle jsou tzv. Přikázání první desky – přikázání, která se týkají vztahu mezi člověkem a Bohem. (Zbývajích šest se věnuje vztahům mezi lidmi.) První tři z těchto přikázání začínají slabikou ne – nebudeš mít, neučiníš, nevezmeš. Jsou to zákazy a zákazy jsou něco, co obecně nemíváme rádi, protože nám to zavání omezováním naší svobody. Už jako děti jsme se pravděpodobně všichni alespoň párkrát pokusili překročit nějaký rodičovský zákaz, který nám připadal omezující, a dospělost na tom zase tak moc nezměnila. Různá ta překračování povolené rychlosti a přejíždění plné čáry a pronikání do uzavřených objektů a zapovězených přírodních rezervací – to je něco, co pokud sami neděláme, tak tomu určitě rozumíme a pro většinu z nás to má jistou přitažlivost a zavání to dobrodružstvím. Jenomže – odpovědný rodič prostě musí svému potomku pro jeho dobro a ochranu zakázat určité činnosti, na něž potomek ještě není zralý, a v lidské společnosti plné svobodychtivých jedinců je nutno některé věci zakázat, aby ta společnost mohla nějak rozumně fungovat.

Boží lid Izrael bych v době svých počátků obklopen mořem národů, uctívajících nejrůznější bohy, a pokud by neměl jasně zakázáno si s těmito „cizími bohy“ zadávat, asi by se dlouho jako lid Hospodinův neudržel. Zobrazit si svého boha, ať už prostřednictvím dvojrozměrného obrazu nebo trojrozměrné sochy, patřilo ve starověku k dobrému tónu. Takový jasně vykreslený či vymodelovaný bůh jaksi ztrácel svou nevypočitatelnost a budil dojem, že se dá dobře ovlivnit – jako by se tím zpodobněním nějak „ochočil“. Jenomže – Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův je svrchovaný, neviditelný, nepředstavitelný, nezpodobnitelný, suverénní a ochočit se rozhodně nenechá. Ale nebýt jasného zákazu, Izraelci by to určitě zkoušeli – vzpomeňme na zlaté tele. (Ostatně – zkoušeli to i později, přestože ten zákaz měli a věděli o něm.) Starověké národy rovněž používaly jmen svých bohů k různým magickým praktikám. Bylo to něco naprosto normálního. Kdyby Izraelci neměli jasný zákaz, nejspíš by se o nějaké čarování skrze Boží jméno pokoušeli také.

Skoro se nám zdá, že první tři přikázání patří spolu s tím, co bylo řečeno, do starověku a nás se v podstatě netýkají. My přece víme, že je jeden Bůh. A rozhodně nemáme jako protestanti tendenci vytvořit si sochu anděla Michaela nebo panny Marie a chodit se jim klanět, o nějakém čarování skrze Boží jméno ani nemluvě… Jenomže – tím cizím, falešným bohem se může stát kdokoliv (příp. Cokoliv), koho (nebo co) si postavím na Boží místo. Bůh chce mít v životě člověka první místo a jakmile je pro nás něco důležitější než on, stává se to falešným bohem – modlou. Je dobré milovat své dítě, ale jakmile je pro nás důležitější než Bůh, je to špatně, vede to na naší straně k vnitřní rozpolcenosti a dítěti to ubližuje. Modlou se může stát i skvělý kazatel – pro ty, kteří se na něj totálně upnou a zapomenou na to, že je pouhým služebníkem, který je má vést blíž k Bohu. Modlou se může stát i církevní budova, dokonce i prosperující křesťanský sbor, nebo národ, rodina, pokrok – samé dobré věci. A nebo také horší věci, které si na Boží místo postavíme – třeba různé okultní praktiky, drogy atd. V tomto smyslu je pro nás první přikázání stále aktuální.

Stejně jako druhé. Protože moderní člověk miluje obrázky a technické vymoženosti naší doby mu v tom nahrávají. Často se díváme na své příbuzné a známé v mobilu a je nám to skoro milejší, než s nimi být doopravdy – v tom mobilu jsou takoví ochočení, a taky se dají vypnout… Obrázky se pro nás stávají důležitější než realita, než lidé, s nimiž se setkáváme, a dokonce důležitější než neviditelný Bůh.

Pokud jde o to třetí – určitě je dobré si dávat pozor na bezmyšlenkovité vykřikování Božího jména v různých situacích – lidé ze světa to dělají a nevědí, co činí. Pokud to ale dělá někdo, kdo s Pánem Bohem v životě počítá, kdo ho dokonce má na tom prvním místě, tak je ve velkém nebezpečí, že po nějaké době už nebude schopen oslovit Boha s tou pokorou a opravdovostí, které mají patřit k modlitbě křesťana. A křesťan, který není schopen mluvit s Bohem, je na cestě pryč od Něho.

Čtvrté přikázání není zákazem, ale příkazem – je formulováno pozitivně a je velikým darem pro každého člověka – zejména pro ty, které jejich přirozenost ve spolupráci s náladou ve společnosti tlačící na výkony vede k neustálému pracování. Kéž bychom si tento dar nedali vzít přes veškerý tlak okolí. Chce to rozhodnost, odvahu a kázeň, ale stojí to za to.

Když se ptali Pána Ježíše na největší přikázání, nevybral žádné z desatera, ale citoval Dt 6,5 – přikázání o milování Boha. Pokud víme o Boží lásce k nám a odpovídáme na ni svou láskou k němu, pak nám přikázání první desky desatera mohou být něčím, co nás na naší cestě s Bohem rozumně usměrňuje, co nám pomáhá z ní nesejít. Pokud je ale budeme vnímat jinak než v perspektivě Boží lásky, stanou se nám těmi nežádoucími omezovači naší svobody.

Volba je na nás.

Online přenos verze pro děti: