Kázání 3. 8. 2025

První čtení: Lk 15:3-7
Druhé čtení: Lk 13:20-21: „K čemu přirovnám Boží království? Je jako kvas, který žena
vmísí do tří měřic mouky, až se všecko prokvasí.“ (Lukáš, 13:20-21)

Milé sestry, milí bratři, vážení hosté,
příběhy tvoří základy našeho života: Teoretické poučky ožívají, když použijeme příklad
nebo, ještě lépe, zmíníme příběh konkrétního člověka. Proto Ježíš mluvil v podobenstvích.
Vystavěl příběh – klidně velmi krátký – a nechal na posluchačích, aby si dovodili, co to
znamená. Pro ně. A nad jedním takovým příběhem se dneska budeme zamýšlet.
Takové představení příběhu bez detailního vysvětlení ale nevyhnutelně obsahuje
nebezpečí, že si z daného příběhu můžeme vzít příliš moc – nebo naopak příliš málo. V
podobenství v prvním čtení Ježíš přirovnává ochotu nasadit se i za ty nejvzdálenější se od
něj k tomu, že pastýř opustí 99 ovcí a jde hledat tu jednu ztracenou. Pointa tohoto
podobenství je, že Ježíš nás hledá, i když máme dojem, že jsme se od něj vzdálili a nejsme
schopni najít cestu zpět – on k nám přichází, když máme dojem, že vše je ztraceno. Ale
toto podobenství není o opuštění 99 ovcí, to je zmíněno jen pro dokreslení toho, jak moc
Ježíši záleží na té ztracené ovci; není to vyjádření toho, že mu nezáleží na těch, kteří se
neztratili. To bychom z tohoto podobenství brali až moc. Nebo to je alespoň moje čtení
tohoto podobenství. U podobenství tedy potřebujeme hledat a zvažovat, jaké různé
významy v něm skutečně jsou a jaké naopak rozhodně ne.
Základ tohoto kázání tvoří velmi krátký příběh: Žena vmísí do mouky kvas a ten všechno
prokvasí. A k tomu je přirovnáno Boží království. V tomto podobenství vnímám jedno
hlavní poselství, ale myslím, že jde na něj nasadit i několik dalších nástavbových. Možná
je tím Ježíš myslel, možná ne – ale podle mne odpovídají Božímu působení v nás i ve
světě, a proto je rozeberu.
Než se začneme bavit o tom, jak působí kvas, co se děje při kvasení nebo kolik mouky to
bylo, tak se zamysleme nad tím, co představuje Boží království v našich životech – a k
čemu tedy přirovnáváme kvas, mouku a kvasení. Jsou dvě možnosti, obě stejně dobře
přijatelné: Buďto podobenství mluví o působení v každém z nás individuálně, nebo toto
podobenství může mluvit o působení křesťana vůči ostatním. Buďto proměňuje Bůh mě –
a připravuje mne pro Boží království – nebo skrze mě proměňuje lidi okolo mě a tím
ukazuje na Boží království. Tuto dvojznačnost podobenství a dvojznačnost Božího
království budu zdůrazňovat napříč kázáním.
A teď už k poselství podobenství. Za hlavní poselství vnímám zprávu, že něco malého
může zásadně ovlivnit mnohé: Tři měřice mouky bylo opravdu spoustu mouky, upekl se z
ní chléb pro přibližně 150 lidí. A k tomu stačilo malé množství kvasu.

1. Na úrovni každého z nás to znamená, že něco, co nevidím, co ve mne není fyzicky,
   co se skrývá ve slovech vyslovených o samotě nebo třeba jen v mých myšlenkách
   proměňuje celé moje chování. Uvědomění si toho, že mne Bůh miluje, a přijetí toho, že mi odpouští všechno zlé, co jsem udělal, a všechno dobré, co jsem neudělal, je
   proměnující. Umožňuje mi to překonávat moje nedostatky, obavy, zbavit se zátěže z
   minulosti, radovat se z života. Uvědomění si Boží lásky nastartovává proces, který
   proměňuje nás, sobecké, pyšné nebo bázlivé. Vede nás k službě ostatním, pokoře a
   odvážnému zastávání se bezmocných. Něco drobného – zašeptání pod peřinou, že
   přijímám Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele – ve svém důsledku kompletně
   promění člověka.
2. Na úrovni společnosti pak křesťané mohou mít extrémně pozitivní dopad na
   společnost. Podobně jako když Ježíš mluví o kvasu, tak v jiných podobenstvích
   přirovnává své následovníky k soli země nebo ke světlu. Stačí špetka soli a jídlo
   najednou chutná úplně jinak; stačí malinko světla a je najednou vidět. Zažil jsem
   zatmění Slunce a rozdíl mezi sluncem zakrytým z 99% a úplným 100% zatměním
   byl ohromný. Křesťané, byť jich je málo, můžou ovlivnit mnohé a mnohým pomoci
   jen svojí přítomností. To, že se člověk nezúčastní určitých praktik, tak už ovlivňuje
   ostatní, třeba tím, že jim je blbé je dělat – nebo je napadne, že to jde i jinak.
   Nemusíme se obávat, že Boží láska a pravda není dostatečně silná, i když je nás
   málo: A to proto, že nejde o každého jednotlivého z nás, ale že si nás Bůh používá k
   tomu, aby působil skrze nás. A když se změna stane, tak je dobré si připomínat, že to
   není naše zásluha, ale je to Boží zásluha a my máme to privilegium, že skrze nás
   Bůh může působit.

Vedle tohoto hlavního poselství – z mála se Božím působením stává mnohé – pak můžeme
na podobenství o kvasu vystavět několik různých nástaveb. Ve snaze být správným
pražským hipsterem jsem se i já dal nedávno na pečení chleba, takže využiji své
zkušenosti. Prozradím, že to nebylo příliš úspěšné, takže to bude spíš ze zkušeností s
kynutým těstem.

Jděme po jednotlivých částech krátkého příběhu kdy žena vmísí kvas do mouky, až se
všechno prokvasí. Zaměřím se nejdříve na slovo „vmísí“. Kvas se musí s moukou promísit,
bez toho to nejde. Nemůžu chodit v neděli do kostela a zbytek týdne ignorovat Boha.
Stejně tak nemůžu žít jen mezi křesťany a nebýt v kontaktu s ostatními lidmi. To není nic
nového, často si uvědomujeme, že potřebujeme být s Bohem i s ostatními lidmi: Ne vždy
nám to ale jde; je někdy jednodušší dělat si věci po svém a nemyslet na Boha a žít ve své
bublině. Proto je dobré si uvědomit, že vmísení je náročná činnost. Když dělám kynuté
těsto, tak ho nejčastěji dělám ručně – a promýšení těsta je pěkně náročné, člověka po tom
bolí ruka s vařečkou. Tato náročnost ilustruje, že nestačí být jen tak v letmém kontaktu s
Bohem či lidmi okolo nás, ale že je potřeba úzký kontakt z různých stran – nechat skutečně
Boha promlouvat do všech částí našich životů (Bože, do způsobu podnikání, do mého
partnerského života mi nemluv). Stejně tak je potřeba vycházet z našich bublin a být v
úzkém kontaktu s lidmi z jiných bublin – a to v kontaktu hlubokém a upřímném. Kvas
začne nejlépe pracovat jen pokud je pořádně propracován do těsta – a Bůh vstupuje do
našich životů a do životů lidí okolo nás, když ho necháme vstoupit do všech částí našich
životů a ty sdílíme s různými lidmi okolo nás.
Po vmísení v příběhu následuje slovíčko „až“. Kvasení trvá a stejně tak člověk nesmí
očekávat rychlé změny. I když budu sportovat jako blázen, tak se svojí váhou za týden moc neudělám – a stejně tak i ve svém životě a v kontaktu s ostatními. Některé návyky a

přístupy k životu se mění dlouho a těžko; já jsem byl (a pořád trochu jsem) skrblík a stále
se to se mnou trochu táhne. Podobně, než dokážeme předávat Boží lásku a ovlivňovat své
okolí, tak to často trvá – než lidé mají dojem, že do nás trochu víc nahlédnou a ověří si, že
různé věci nehrajeme. Jeden z mých vedoucích v práci se mne nedávno zeptal na nějakou
pomluvu, která se evidentně o mne na pracovišti začala šířit. Řekl jsem mu, jak to ve
skutečnosti bylo a chtěl jsem to začít dokazovat – a on řekl, že mu moje slovo stačí,
protože jsem mu nikdy nelhal; známe se přibližně deset let. Mnohé věci trvají. Nechme
tedy působit Boha v nás a skrze nás – a ke změně pomalu začne docházet.
Na kvasení je krásné, že člověk nemusí dělat nic zvláštního: Kvas prostě působí. Někdy
když mluvím o Božím působení v mém životě, tak to vysvětluji slovy, že se nemusím o
různé věci cíleně snažit, ale že mne Bůh postupně proměňuje. Není to o tom, že musím mít
seznam zvyků, které si pěstuji, a postupovat podle 174 pravidel pro dobrý život. Některé
rady jsou dobré, jiné ne, ale není to o radách: Je to o proměňující Boží přítomnosti. To byla
třeba Ježíšova kritika vůči farizeům – pravidla jsou dobrá, ale zásadní je Boží přítomnost.
A stejně tak i působení vůči ostatním často není o tom, že mluvím o Bohu na pracovišti, ve
škole nebo s kamarády – byť i to rozhodně máme jaké křesťané dělat – ale že i bez toho se
skrze naše jednání projevuje Boží láska, milost a pravda. V tom je ta krása: My jsme pouze
zprostředkovatelé, působí Duch Svatý. Není třeba být poustevník nebo misionář a oddávat
se pouze vnitřní proměně nebo šíření evangelia, byť pro některé to cesta je – ale Duch
svatý bude ve mne působit tak, že ve mne bude kousek poustevníka i misionáře, když
Ducha svatého nechám.
Působení kvasu představuje rozkládání látek na ty jemnější. Kvasením se těsto zjemňuje.
To je to, co slibuje Bůh: Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa
[Exechiel, 36:26]. A čím více v nás působí Bůh, tím jemnější jsme – tím více jsme schopni
milovat ostatní a neupřednostňovat sebe.
A teď ještě ke kvasu.
Když přidávám část kvasu do těsta, tak si kousek kvasu nechávám stranou. Nedávám ho do
těsta celý, abych mohl péct i později. Stejně tak bych neměl dávat ze sebe vše – druhé
nejpodstatnější příkázání podle Ježíše je, abychom milovali bližní, jako sami sebe. A tuto
část kvasu, kterou nechám stranou, je potřeba živit – přidat k němu trochu mouky, aby se
zvětšil a pak byl použitelný. A podobně to vnímám i v našem působení zejména vůči
ostatním – je dobré a potřebné pomáhat, ale je potřeba i čerpat a růst sám o sobě – jinak to
nedopadne dobře a dlouhodobě to nebude fungovat. A zároveň je potřeba se dávat, jinak to
taky nedopadne dobře. Je třeba být ve společnosti, ale i v církvi. Dávat, ale nevydat se.
Když kvásek nakrmím, tak pokud chci, aby vzešel, tak musí být také v teple. Dám-li ho do
chladu, tak poroste jen velmi pomalu. Naopak pokud těsto s kvasnicemi zaleji vařícím
máslem, tak kvasnice zabiji a těsto nevzejde. Potřebujeme tedy dbát, v jakém prostředí
budeme a jakým vlivům jsme vystaveni. Některé pracovní pozice – například pokud cíleně
podvádím lidi, byť legálně – v nás budou dusit možnost se měnit k lepšímu a některé
prostředí nás můžou zlomit. Je tedy dobré vědět, co nás jak ovlivňuje a být si toho vědom.

Ale tady je zároveň potřeba z podobenství o kvasu vystoupit a nebrat ho až příliš doslovně
– nám se nikdy nemůže stát, že ten boží kvásek v nás nadobro zahyne. Ať uděláme cokoli,
ať necháme kvásek vyhladovět, nebudeme ho krmit, předáme se, tak nás Bůh vždy znova
najde, znovu bude na dveře klepat. O tom mimo jiné mluví i to podobenství z prvního čtení
– pastýř jde hledat tu ztracenou ovci, která je na naprosto nepřístupném místě a sama je
úplně ztracená. A stejně tak i když křesťanská zvěst ve světě je poničena mocenskými
snahami křesťanů nebo snahami prosadit svůj morální názor, který přímo nevyplává z
křesťanství, tak naděje není ztracena – Bůh promluví, i kdyby měly volat kameny.
Sečteno a podtrženo: Boží přítomnost a láska má ohromnou moc – proměňuje nás i ostatní
skrze nás. Aby to bylo plně možné, tak potřebujeme Boha vpustit do všech zákoutí našich
životů a nenechávat si radost z něj jen sami pro sebe. Nějaký efekt uvidíme hned, nějaký
až po delší době, ale změna tam bude. Nemusíme pak dělat nic extra zvláštního – prostě žít
s Bohem. A být si vědom toho, že se nemůžu plně vydat, ale potřebuji sám být živen a růst,
a být si vědom toho, že některé přístupy nebo prostředí mohou zpomalit či zamezit
proměnu, kterou v nás nebo skrze nás Bůh provádí. Ale nic nás nikdy nemůže oddělit od
lásky Boží, která byla vyjádřena tím, že Ježíš zemřel za naše hříchy.
Amen.

Píseň 711, Mne zajmi, Pane můj, pak volný ihned jsem