Kázání 3. 9. 2023

Písně: 115, 231, 250, 777, 679
Introit: Ž 95,6-8
1. čtení: Gn 1,26-31
2. čtení: Gn 2,15
Poslání: Lk 10,16

Milí bratři a sestry,

Robert Fulghum kdysi prohlásil: „Věřím, že mýty mají větší moc než historie“. Souhlasím s ním. Jakkoliv drtivá většina biblických příběhů má v sobě nějaké historické jádro, jako historie jsou vlastně nezajímavé. Když byste měli nějakou kroniku – jak často byste si přečetli popis nějaké historické události? Jednou, dvakrát, pětkrát…? Vzpomínám, s jakým zájmem jsem otevíral sborovou kroniku, ale po několikerém přečtení stejného textu už je to vlastně dost nuda.

Mýtus ale nechce popisovat minulost. Jazykem mýtu autor popisuje svět kolem sebe. V příběh Adama a Evy tak najednou ztrácí smysl hledat odpovědi na otázky, jestli měli pupíky, kde Eva ztratila mužský chromozom „Y“ a proč Adam u všech všudy mluví o opuštění rodičů, když nikdy nic takového nepoznal. Něčím takovým si autor rozhodně nezatěžoval hlavu. Jde mu o nás. O naše tady a teď. Natruc jiným mýtům o původu světa a člověka si sumíruje svůj vlastní mýtus, na kterém chce vysvětlit cosi svého.

Opět – ani ty jiné příběhy o původu světa nejsou historie! I jim jde o popis světa kolem nás! Jen zcela mylně můžeme vidět historii v příbězích o světě jako výsledku zápasu bohů, jak říkají řecké mýty, případně Odin by nám vyprávěl o zápasu ohně a ledu. Indické příběhy by vyprávěly o světě coby výsledku pošetilé hříčky iluze máji, která trhá na kousíčky jediné brahma. Ale nic z toho není psáno jako „historie“. Jsou to příběhy, které mluví o podstatě a o fungování našeho světa. Mluví o nás o tom, jak v tomto světě fungujeme my.

Protože to jsou příběhy o nás, tak z každého mýtu vyplývají nějaké úkoly pro nás lidi. Dejme tomu: může to být boj. To nás učí Odin a řecké mýty. Nebo: může to být překonání iluze rozdělenosti. To nás učí Buddha. Anebo – a o tom je mýtus biblický: péče a ochrana světa. Úkol pro člověka v jeho ideálním stavu zní: Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil.

První dvě kapitoly knihy Genesis nám nabízí dva spojené stvořitelské mýty, které dohromady dávají biblickou odpověď na otázku po účelu lidské existence. Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi… na zemi nebylo ještě žádné polní křovisko, ani nevzcházela žádná polní bylina, neboť… nebylo člověka, který by zemi obdělával.

Co se tedy z biblického stvořitelského mýtu dozvídáme? Předně to, že svět vzniká ze svobodného Božího rozhodnutí, aniž bychom znali Boží motivaci. Teologové pozdějších staletí a tisíciletí budou přemýšlet o nekonečné Boží lásce, která potřebuje nějaké sdílení. Má to svoji dobrou logiku, ale je to až výklad. Pisatel nás v této věci nechává bez odpovědi a my z toho můžeme vyčíst, že to na náš úkol nemá vliv. Můžeme si přemýšlet, nad čím chceme, ale s naším prvotním úkolem to nijak nesouvisí. Nám stačí první zprávy o stvoření vědět, že jsme postaveni do světa, který je dobrý (to se v tom příběhu opakuje v každý den stvoření!), a v okamžiku, když se na něm pohybuje člověk, tak je velmi dobrý. Nejsou to trosky z dávné války, není to iluze. Je to zcela skutečný svět. A je to krásný svět, kde máme nějaký úkol.

Zcela obecně je vymezen tím, že je člověk stvořen k Božímu obrazu. I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ Vláda nad stvořením. Člověk tu není, aby sloužil, ale aby mu bylo slouženo. Jedna pomyslná strana mince našeho lidského bytí. Pro starověkého Izraelce osvobozující poselství pro člověka, který byl uvrtán do služby stvoření. Pohanské kulty uctívající zvířata, stromy, studánky a kdo ví co dalšího – to bylo velké pokušení. Izraelec měl vědět, že nad tím vším je pánem. Člověk je vrcholem stvoření. Je jeho pánem a není nad ním už nikdo kromě Boha.

Staletí uplynula, my dnes musíme akcentovat spíš druhou stranu mince. Poselství o naprosté nadřazenosti člověka nad vším ostatním je v moderní době intenzivně kritizovaná ze strany ekologických aktivistů. Právem, protože vláda nad světem se namnoze zvrhla v kořistnické rabování. Tak je potřeba vzít vážně i druhou zprávu o stvoření, kde čteme, že Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. Naším úkolem je vláda, ale není to vláda svévolného despoty. Byli jsme stvořeni k Božímu obrazu a Bůh není nevyzpytatelným svévolným tyranem. Despotou, kterému jde jen o osobní prospěch. Potud i naše vláda musí být moudrá a zodpovědná. Vláda, která rozpoznává dobré a zlé, to první podporuje a to druhé postihuje. Obdělávat a střežit. Dvě slova, která se snaží postihnout podporu dobrého a boj proti zlému. První pojem z oblasti zemědělství a druhý z vojenství. Veškeré dění pod světem má svůj čas a tak je čas něco budovat a jindy čas něco bořit (Kaz 3,3). Je čas obdělávat a je čas střežit.

Napořád platí, že zůstáváme v autoritě pánů stvoření. Tento aspekt lidské existence trvá. Jsme stvořeni k Božímu obrazu, tedy k obrazu toho, který vládne nade vším. Tato vláda je pak popsána slovy „obdělávat“ a „střežit“. Cílem naší vlády je podpora růstu dobrých věcí („obdělávat“) a umenšování vlivu toho, co by škodilo („střežit“).

Nenechme se strhnout do podřízeného postavení. Vycházíme z jiného mýtického obrazu, než je dejme tomu matka Gaia, kterou musíme jako poslušné děti poslouchat. Nic takového, my tady vystupujeme s nejvyšší možnou autoritou, protože jsme do tohoto světa postavení jako Boží obraz, tedy povoláni k panování nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi. Nenechme se ale strhnout ke svévoli uspokojování našich rozmarů. Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. Nad těmi dvěma pojmy tedy přemýšlejme.

Obdělávat, tedy hledat to dobré. To, co má před sebou budoucnost. Co bude růst. Zemědělský pojem, za kterým je představa pole plného obilí. Vinice obtěžkané hrozny. Olivovníkového háje s příslibem amfor plných oleje. Něčeho, co je dobré teď a skrývá v sobě příslib ještě lepší budoucnosti. Říkával nám profesor Hejdánek, že svět byl stvořen jako dobrý, s člověkem jako velmi dobrým – a na nás je to dotáhnout až na „výbornou“. Jeho metafora vysokoškolského známkování dobře ladí se zemědělskou metaforou biblického pisatele, protože růst je skutečně naším úkolem. Ploďte a množte se a naplňte zemi. S množícím se lidstvem je potřeba, aby rostla i produkce potravin. Potud je nadmíru dobrý onen zemědělský obraz obdělané půdy, opečovávané vinice, ale po pádu a konzumaci masa i stád dobytka, slepic v kurnících, po snu apoštola Petra pak i prasátko v chlívku a králíci v králíkárnách… Prostě si doplňujme, co tak komu z nás chutná. Potřebujeme to pro sebe a ještě o něco navíc, aby bylo pro potřebné kolem nás.

Do otčenášového „chlebu vezdejšího“ ale nepatří jen jídlo. V prosbě „chléb náš vezdejší dej nám dnes“ se skrývá touha po veškerých těch každodennostech, které potřebujeme k životu. „Chlebem vezdejším“ je nejen jídlo a pití, ale i střecha nad hlavou a fungující topení či klimatizace. Skrývají se za ním dobří lidé a funkční společenství s nimi. Naše rodiny, kostel, zaměstnání. Abych citoval Lukiho Trojana a jeho modlitbu před jídlem: „Děkujeme Ti, Pane Bože, že máme co jíst, kde jíst a s kým jíst!“ Patří sem oblečení i obutí, fungující výtah a vůbec dopravní prostředky, čisté životní prostředí – suma sumárum doplňte si všechny ty samozřejmosti všedního dne – a to všechno je dobré. To máme obdělávat, tedy pečovat o to, aby to bylo, aby to fungovalo a aby toho byl dostatek pro všechny. Smyslem toho všeho je, aby tady bylo všem dobře.

Obdělávat – a střežit. Druhá část našeho vladařského úkolu používá slovník vojenský, ale i zde platí, že naším vzorem je Pán Bůh, k jehož obrazu jsme byli stvořeni. Ani zde se nemáme nechat strhnout – v tomto případě k svévolnému tyranizování světa kolem nás. Panujeme nad celým stvořením v autoritě Božího obrazu. Na místě Božím. Tedy – jak by to dělal Bůh. Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí reprezentujeme Boží vládu. Té jde nejen o růst dobrého, ale také o to postavit hráz všemu zlému.

Jako jsme si při slovese „obdělávat“ mohli představit pole a sady, tak při slově „střežit“ si představme policisty s jejich „pomáhat a chránit“. Taková ta chvíle, když jdete zšeřelou ulicí, člověk by se mohl třeba i bát – a najednou vidíte, že proti vám jdou policajti. Pro mne je fakt setkání s policií pořád ještě nejzřetelnějším znamením, že žijeme v demokracii – je to pocit, že to heslo „pomáhat a chránit“ není prolhané, jako byla „veřejná bezpečnost“. Člověk ví, že by se dovolal pomoci a ochrany. Představme si hlídače, který poctivě obchází střežený objekt a tak odradí zloděje. Představme si vojáka na hradbách, která sleduje obzor, aby v případě nebezpečí včas vyhlásil poplach a společnými silami bylo nebezpečí odraženo. Představme si ceduli „Pozor, zlý pes!“

Z ochrany pasivní ale klidně přejděme i do ochrany aktivní. Bůh se aktivně staví proti zlu a trestá ho. Ke střežení tohoto světa patří i zásah tam, kde by zlo mělo tendenci růst a škodit ještě víc. Ke zlu se nemá mlčet. Tak si k těm obrazům přihoďme vojáka, který právě bojuje proti nepříteli. Policistu, který zatýká pachatele trestného činu. Soudce, který dotyčného posílá do vězení a bachaře, který ho hlídá.

Právě tak aktivně, jako se zasazujeme o růst dobrého, tak se máme stavět proti tomu, co by ničilo a bořilo. Jako by o tento svět pečoval Bůh – protože k jeho obrazu jsme byli stvořeni. Být Božím obrazem je naše autorita i úkol.

Amen