Kázání 8. 12.

Introit J 14,6;
1. čtení L 1,28-36;
2. čtení Ex 33,15-23;
3. čtení Kol 3,9-10
Písně 431, 438, 447, 435, 421, 452

Moji milí, bratři a sestry,
text evangelijního čtení je znám pod názvem Zvěstování Panně Marii. Také se tomu říká
Zvěstování Páně. Ten, ke komu se mluví, je hebrejská dívka, či velmi mladá žena, Maria. Ten, o
kom se mluví, je náš Pán Ježíš Kristus. Nikde jinde tento příběh v bibli nenajdete než v Lukášově
evangeliu.
Proč? Pokusím se to vysvětlit pomocí – seriálů. Alespoň předpokládám, že většina z vás seriály
sleduje. Takže víte, že úspěch nějakého seriálu tvůrce často ponoukne k tomu, aby šli do minulosti a
natočili nový seriál o tom, jak to všechno vzniklo. Je to pokračování, které má formu cesty zpět do
minulosti. Má vlastní příběh, vlastní zápletku, ale také ambici nějak vysvětlit a nově uspořádat to,
co už většina diváků zná.
Ten hlavní seriál je v našem případě příběh o Kristu, který vstal z mrtvých, vzal na sebe naše viny,
přinesl nám záchranu a spásu, a přijde jednoho dne znovu ve slávě Božího Syna. Tak to čteme v
epištolách a Skutcích. Všimněte si, že v nich se příběhy o narození našeho Spasitele vůbec
nezmiňují. Tak je to i u Marka. Ten začíná Ježíšovým křtem a hlasem „Ty jsi můj milovaný Syn,
tebe jsem si vyvolil.“
Jan nás uvádí do tajemství, že Slovo se stalo Tělem. Pouze Matouš a Lukáš přinášejí příběh o tom,
jak je fyzický příchod Ježíše na tento svět provázen Boží mocí a jak je vyvrcholením spásného díla,
pro které Hospodin vyvolil izraelský národ. U Matouše je to ovšem spíše ilustrace slov do vlastního
přišel, vlastní ho však nepřijali. Herodes, zabíjení nemluvňátek, útěk do Egypta. Ježíšovu velikost u
Matouše rozpoznávají cizáci, tedy mudrci z Východu, známí jako Tři Králové.
Nic z toho u Lukáše nenajdeme. Prvé dvě kapitoly Lukášova evangelia působí bezkonfliktním,
skoro až útěšným dojmem. Proto je máme tak rádi, proto si je tak rádi o vánocích čteme. Tu radost,
kterou nám přinášejí, bychom si určitě neměli nechat vzít. Ale neměli bychom také zapomínat, že to
není jádro Ježíšova příběhu. Je to spíše takový prolog, který uvádí do souvislostí, poukazuje a
vysvětluje.
Hlavní postavou je Maria. O jejím věku nic nevíme. Když si tipneme, že jí bylo 16, tak asi
nebudeme daleko od pravdy. Nečteme, že se vyděsila, když k ní přistoupil anděl. Čteme, že se
zarazila nad jeho pozdravem. Ten by se dal přeložit též jako „Buď pozdravena Ty, které se dostalo
mimořádné přízně. Pán je s Tebou.“
Maria se diví, Maria se táže. „Jak by to bylo možné, vždyť nežiji s mužem?“ A pak Maria praví:
„Jsem služebnice Páně, ať se stane podle Tvého slova.“
Více toho Maria neříká. Uvěřila. Nediskutuje, nesmlouvá. To je mimořádné, to si na Marii ceníme.
Podřizuje se Boží vůli. Přijímá Boží slovo bez odporu. My nevíme, zda cítila strach či radost. Je ale
patrné, jak je její jednání jiné ve srovnání s celou tou plejádou mužských postav Starého Zákona,
které Hospodin k něčemu vyzývá a zavazuje, a ti muži se nejprve vytáčejí, snaží se nějak
vykličkovat, a když už úkol přijmou, tak často následně mají potřebu ukázat velikost svého já.
Až na výjimky. Nejpřednější z těch výjimek je Mojžíš. Na počátku se zdráhá. To ano, tam ta
charakteristika sedí. Pak ale o něm čteme, že byl nejpokornější ze všech lidí. V čem ta jeho pokora
spočívala? V tom, že v něm nebyla pýcha, tedy představa, že Boží milost, které se mu dostalo, je
nějakým způsobem jeho zásluhou. Mojžíš neusiloval o moc. Jednal přímo, bez postranních úmyslů.
Byl služebníkem.
I Marie je pokorná. Služebnice Páně, která říká: Ať se stane podle Tvého slova. A ono se tak stane.
Co se stane, avizují slova „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní“. – Ke mně
osobně tato slova promluvila hmatatelným způsobem, když mi bylo 19 nebo 20 a se svou budoucí
manželkou jsme putovali rumunskou částí Moldávie. V klášteře Humor jsme narazili na úžasné

středověké fresky, z nichž některé zachycovaly Zvěstování Páně. Nemohl jsem od nich odtrhnout
oči. Od té doby mám Zvěstování Páně spojené s vyobrazením Ducha Svatého jakožto postavy v
bílém, která něžně přikrývá mladou dívku. Ten obraz je dojemný, naivní, přímočarý a respektující.
A stačí mi. Nepotřebuji slova anděla Gabriela analyzovat dále, jít za hranice tajemství.
Ono by to asi nebylo moc moudré. Už kvůli té podobnosti s Mojžíšem. Připomeňme si slova ze
starozákonního čtení: Až tudy půjde moje sláva, postavím tě do skalní rozsedliny a zakryji tě svou
dlaní, dokud nepřejdu. Až dlaň odtáhnu, spatříš mě zezadu, ale mou tvář nespatří nikdo.
I Mojžíše zastínila, přikryla Moc Nejvyššího. Hospodinovu tvář však nespatří nikdo. A podobně se
nedozvíme, a ani dozvědět nemáme, jak se to stalo, že Duch Svatý sestoupil na Marii a moc
Nejvyššího ji zastínila.
Co si můžeme z toho příběhu odnést? U Boha není nic nemožného. Nemáme se bát, neboť i my
jsme nalezli milost u Hospodina. Nemusíme všemu rozumět. Maria byla postavena do situace, které
nerozuměla. Jistě nerozuměla tomu, co to znamená, že Ježíš bude kralovat na věky. A slova o tom,
že její syn bude nazván Syn Boží – na to mohla reagovat také úlekem. Mohlo jí to přijít rouhavé.
Jenomže v její situaci nešlo jen o slova. Byla tam osobní přítomnost Anděla. A tedy, nějak, i
přítomnost samého Boha. Čteme o Duchu Svatém a o tom, že Ježíš, to dítě, bude svaté. Svatý
znamená oddělený pro Hospodina. Když to slovo svatý, svatá, svaté řekneme, tak nám naskakují
různé další významy. Neposkrvněný, vytržený z všednosti, nezasažený hříchem, plný slitování,
nedostupný svodům, oddaný Bohu. I v tom všedním jazyce, když se řekne na to mi nesahej, to je
pro mně svaté, tak tomu dobře rozumíme. – Je užitečné si s tím slovem trochu pohrát, abychom se
více otevřeli onomu sdělení, které se dostalo Marii, totiž že dítě Ježíš bude svaté a že na ni, na
Marii, sestoupí Duch Svatý.
Ta svatost, která provázela anděla, je možná tím hlavním důvodem, proč Maria přijala pokorně jeho
slova. Svatost totiž většinou poznáme. Někdy nám také nemusí být vhod, třeba když ji spatříme u
svých bližních. Svatost druhého člověka nás může usvědčovat. To však nebyl problém Marie. V
Marii musela být určitá bezelstnost, důvěřivost a otevřenost, takže uměla na svatost reagovat
svatostí. Stala se oddělenou pro Hospodina, a tedy, alespoň v rámci našeho příběhu, svatou.
O svatost v adventu jde. O Janu Křtiteli, o němž se v našem příběhu dozvídáme, že se brzy narodí,
se píše ve všech evangeliích. U Marka téměř na samém začátku stojí „Připravte cestu Páně,
vyrovnejte jeho stezky! … Čiňte pokání!“ Také by se dalo říci „Připravte se na setkání s tím
Svatým, odstraňte všechno, co tomu brání!“
K pokání jsme vyzýváni pro to, aby mohl působit Ducha Svatý a abychom mohli v plnosti zakoušet
společenství s tím, který přišel a který přijíti má. Pokání není nějaká vstupenka, kterou si zaplatím
něco, na co pak mám nárok. A pokání nikdy není dokonalé. Proto se říká, abychom vyrovnali cestu.
Ona úplně nikdy rovná nebude. Čím lépe ji však vyrovnáme, tím snadněji může Kristus k nám a my
ke Kristu. Na nerovných cestách se snadno škobrtne.
A na závěr, kdyby si někdo neuměl představit, co pokání může prakticky znamenat. Tak tedy
například: odstranit ze svého nitra nespravedlivý hněv vůči konkrétním lidem. A přitom pečlivě
zkoumat, jaká je moje spravedlnost. Ptát se, zda nepovažuji za spravedlivé to, co vyhovuje mým
přáním, mým zájmům. – A zkoumat vlastní srdce. Ptát se, kdy je zatvrzelé a proč. Ptát se, zda
tvrdostí a zaujatostí nezastírám nějaké selhání. – Přijmout odpovědnost za konkrétní necitlivosti,
hrubosti, unáhlená slova, nekázeň i zlé skutky. A odstranit ze svého srdce pýchu. – Je to proces,
který vyžaduje odhodlání, čas a myšlení.
Připravujme tedy cestu Páně. Amen