Křty Elin a Roshy + O pokladech v nebi

Introit: Ž 67,1–4
Čtení: Gn 2,15–3,15
Text: Mt 6,19–21
Poslání: Ef 5,9
Písně: 67, 610, sbor (Soli Deo), sbor (Jeť Pán), 425, 686, 489
Kázání ve zvukové podobě bohužel není k dispozici.

Křestní kázání

Elin, Rosho – ale v tuto chvíli hlavně rodiče, kmotro,
z toho příběhu z prvního čtení bych pro tuto chvíli vyzdvihl hned ten začátek (Gn 2,15): Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil.

Máme před sebou mýtické vyprávění, tedy nadčasový příběh, ve kterém se máme něco dozvědět o nás. Nejde o Adama a Evy kdysi kdesi, ale o nás tady a teď. Jaký je náš úkol ve světě? Co máme my se svými životy dělat.

Tento úkol je popsán slovy: obdělávat zemi a střežit ji. Tedy – starat se o svět kolem sebe. Ani ráj rozhodně neznamená lenošení, ale „obdělávat“ a „střežit“. Obdělávat – tedy starat se, aby se zlepšoval. Střežit, tedy chránit ho před poškozováním. Obdělávat a střežit zahradu v Edenu, tedy pečovat o svět kolem nás. Tohle je základní úkol každého z nás. Tam, kde jsme, tam se starat, aby to dobré rostlo a to, co by mohlo škodit, aby nedostalo prostor.

Je to nejjednodušší shrnutí toho, jak má vypadat správný lidský život: To, co je dobré, tak rozmnožovat. To, co je zlé, proti tomu se postavit. Jak už to ale u jednoduchých pouček bývá, jejich praktické naplnění v životě je složité. To se učíme celý život. Ten ale mají Elin a Rosha před sebou a tak mají dost času naučit se jedno i druhé.

Křest, který je čeká, jim v tomto učení může být posilou a především je dobrým začátkem. Je totiž vyjádřením toho, že rozhodování o tom, co je dobré a co je zlé, je především na Pánu Bohu. Neřídí se našimi okamžitými nápady, co je pro nás dobré a tak to máme „obdělávat“ a co je zlé a mám se před tím „střežit“. Křtem člověk vyjadřuje i to, že se chce ptát Pána Boha, co je opravdu dobré a co je opravdu zlé.

Vést je k správnému rozpoznání, co je dobré a co je zlé, to je na prvním místě úkol rodiny, úkol kmotry. V druhém sledu je tu pak tento sbor, my všichni, kteří se zde v kostele scházíme a společně se snažíme rozpoznávat, jak to s tou Boží vůlí je. Co je v lidském životě hodno obdělávání a před čím je dobré se střežit.

Věřím, že Elin a Rosha se do tohoto hledání časem také zapojí a budeme si vzájemně v tomto hledání pomocí.

Amen.

Pravidelné kázání

Milí bratři a sestry,
nemáme si ukládat poklady na zemi, ale v nebi… Jsou tedy různé druhy pokladů. Pozemské a nebeské. Pozemské ukradnutelné, nebeské neukradnutlené. Je jen logické, že se pozornost vykladačů po staletí soustředila na ony poklady. Co je tím „pokladem“? Tím správným pokladem? Co je nebeský poklad, na rozdíl od pokladu pozemského? Řečeno co nejobecněji: Co je v lidském životě skutečně a doopravdy důležité a cenné. O co se starat a o je podružné a nechme to být?

Poklady na zemi, které ničí mol a rez, či kradou zloději – to jsem si představil rychle a snadno. Vzpomínám na nádhernou vlněnou deku ze strmilovské tkalcovny. Vzpomínka na ni bude pro mě ještě dlouhou dobu dokonalou ilustrací toho, co to znamená, když něco ničí mol. Nezbylo z ní prakticky nic. Vzduchovka, kterou jsem zapomněl ve sklepě a která – podobně jako náš dobře známý samopal vzor 24 ponechaný na větru a dešti – zkorodovala. A komu z nás nikdo nic neukradl… I v tomto případě nemám problém představit si věci, které jsou v mém životě důležité, o které bych nerad přišel – ale prostou krádeží o ně snadno přijít mohu.

O dost složitější jsem to měl, když jsem začal promýšlet, co by to měly být ty poklady v nebi. Poklady nesežratelné molem, nerezavějící a neukradnutelné. Církevní tradice je v tomto ohledu dost jednoznačná. V církevních dějinách se po staletí zřetelně prosazoval výklad, že jde o zásluhy plynoucí z našich dobrých skutků. Pokladnice zásluh ze skutků milosrdenství a lásky. O všechny ty chvíle, kdy jsme sami ze svého něco obětovali, aby se někdo druhý měl lépe. To jsou samozřejmě nezpochybnitelně skvělé věci! Před Bohem cenné! Pán Ježíš o takových skutcích řekl, že cokoliv jsme takového učinili, tak je to jako bychom to učinili jemu! Pomáhat druhým je tedy chvályhodná věc! Jen mám rozpaky ztotožnit to s oněmi poklady v nebi, protože tak nějak nevím, co pak si s nimi v nebi.

Znám židovskou představu o pomyslné pokladnici, kterou každý z nás má v nebi. Tam se takovéto dobré skutky střádají a na konci věků pak budou na Božím soudu každému člověku vyplaceny. Dost možná na tuto představu Pán Ježíš narážel – ale myslel to takto? Nějak mi to v této až „materialisticko – ekonomické“ podobě k Pánu Ježíši moc nesedne. Lepší nebe a horší nebe. Já vím, že jsou různě velká nekonečna a že by tím pádem šlo matematicky popsat, že všichni budeme nekonečně šťastni, ale někteří to nekonečno budou mít větší. Ale stejně mi to pořád někde hlavě drhne. A tak jsem přemýšlel dál, co jiného že by ty poklady mohly být.

Dohnal mne před nedávnem obrázek, který připomínal, že ty nejcennější věci jsou zadarmo – dobré slovo, úsměv, přátelství, obejmutí a polibek… Doporučuji si večer zkusit vzpomenout na tři pěkné věci, které jste ten den prožili. Je to nejen zdravá psychohygiena, aby člověk usínal pozitivně naladěn, ale třeba také k tomu, aby – než usne – tak Pánu Bohu poděkoval. Zároveň si uvědomíte, co je pro vás v životě cenné. Co bude to, co vás napadne jako první?

Z vlastní zkušenosti vím, jak „nehmatatelné“ věci to bývají. Právě ty věci „zadarmo“ a přece tak cenné. Nevyjádřitelné finančně. Dobří lidé, se kterými jsem se setkal. Hezké zážitky, přátelská setkání, příjemné rozhovory, v Prokopáku nalezené a dobře upravené houby, podařená akce, nebo dobrý vtip, který jsem od kohosi slyšel… Věci, které jsou zadarmo – a jsou v nejlepším slova smyslu „neukradnutelné“. A – kdybych je měl vyjádřit finančně – tak vlastně bezcenné.

Jenže – nejsou v nebi, ale už tady na zemi. Nejdou mi propojit s Ježíšovými slovy o pokladech nastřádaných v nebi. Není to žádná pokladnice zásluh, ze které bych si pak na věčnosti mohl užívat. Užívám si jich už tady a teď, protože už tady a teď jsou to nádherné a hřejivé prožitky a vzpomínky.

Jak vidno – jedno i druhé je dozajista i v Božích očích dobrá věc. Jak skutky milosrdenství, tak radostné prožitky s druhými lidmi, nad dobrou knihou, či jakkoliv jinak. Zároveň jsem si ale ani jedno ani druhé neuměl zasadit do těch Ježíšových slov o ukládání pokladů v nebi.

Co tedy s tím? Řešením tohoto dilematu se pro mne stalo, když jsem ten text začal číst od konce. Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Tento verš je vykladačský klíč, který nám odemkne smysl předchozích slov. Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Myšlenka, kterou z té doby známe i od stoických filosofů a která popisuje naši běžnou lidskou zkušenost – když mám něco rád, tak to tím směrem řídí můj život. Kde je moje srdce tady a teď?! V tomto světě?! A u čeho?! Aha! O toto jde! Nejde o to si odstěhovat srdce do nebe, ale dostat nebe na zem! Aby moje srdce bylo v nebi tady a teď na zemi!

Oním pokladem nemá být nějaká dlouhodobá investice, kterou si jednou po smrti vybereme v nebi, ale cosi tady a teď. Už tady a teď se máme nechat přitahovat směrem, který má smysl. Ne až na posledním soudu, ale v našem světě jsou poklady pozemské a poklady nebeské a podle toho, na které se zaměříme, tak se bude vyvíjet náš život.

V tomto světě existují radosti pozemské a radosti nebeské. Pán Ježíš se nás snaží dnes naučit, že když se zaměříme na ty druhé, tak do našeho života vstupuje tady a teď nepomíjitelnost Božího království. Už teď a tady na tomto světě může být mezi námi Boží království.

Ty pozemské radosti nejsou špatné! Jen jsou pozemsky nejisté a pomíjivé. Nevyplatí se na ně soustředit. Když se budeme soustředit na ty nebeské radosti, tak se na tomto světě bude objevovat nepomíjející nebe. Skutky milosrdenství i radostné prožitky – s tím se objevuje nebe na zemi. Proto mohl být klidně rajský Eden na Zemi a ne v nebesích! Adam s Evou mohli prožívat dokonalou blaženost, když dělali dobré věci – tedy když ten zcela pozemský ráj obdělávali. Byl to ráj. Mohli prožívat dokonalou blaženost, když obstáli v nějaké zkoušce a postavili se zlému. Mohli prožívat dokonalou blaženost jeden s druhým, s pomocí sobě rovnou, s druhou částí jednoho společného těla. V otevřeném a čistém vztahu, který je v rámci příběhu symbolicky vyjádřen nahotou bez studu. Nebeská blaženost je něco, co nám Bůh chce dopřávat už tady a teď a proto nás vede k tomu, aby se naše srdce zaměřilo na to, co nebeskou blaženost dává. Poklady nebeského království.

Radost, pokoj, smíření… To jsou znaky Božího království. Pán Ježíš nám teď říká, že když se zaměříme na shromažďování nebeských pokladů, tak se tyhle průvodní jevy začnou objevovat v našem životě. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. V tom je ten trýček! Ne že naše srdce odletí do nebe, ale že nebe sestoupí na zem do blízkosti naše srdce a nebeská blaženost bude mezi námi

Známe od Pána Ježíše varování, abychom v tomto zpozemštělém chápání nebeské blaženosti nepřestřelili moc. Totiž – aby se nám blaženost nestala cílem. Pomáhat druhým abych měl ten dobrý pocit a abych byl chválen – to je blbě. Když se ten příjemný pocit a obdiv okolí stane z příjemného průvodního jevu cílem. Tehdy platí Ježíšovo slovo o pokrytcích, kteří si právě takto snažili budovat svůj obraz v očích druhých. Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen pravím vám, už mají svou odměnu. (Mt 6,2) Z radostného pokladu nebeského království se stane břemeno, přítěž, závaží, které ničí. Musím makat, abych byl v očích druhých ten úžasný, skvělý, nádherný a dokonalý. Problém je v tom pofidérním cíli.

Když to ale zůstane jako průvodní jev, pak vůbec nevadí, že je mi to samotnému příjemné a že to ocení i druzí lidé. Právě tak prožívat radost a pokoj při hezkých okamžicích v tomto světě sám či s druhými je fajn. To je prostě nebe na zemi.

Naším úkolem je tedy rozpoznávat, co jsou nebeské poklady a k jejich střádání nasměrovat svoje srdce, svůj život, protože mohou dávat nebeskou radost už tady a teď. V pomoci lidem kolem sebe i v radostných prožitcích pak budeme moci prožívat radost Božího království, kterou nám nikdo a nic nemůže vzít. Bude nám u toho fajn, protože svatí lidé – a to je povolání pro každého z nás! – to nejsou smutní a utrápení lidé, kteří holt nějak přetrpí, že druzí jsou šťastní. Ti, kteří si ve svém životě střádají poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou, to jsou lidé šťastní a spokojení už tady a teď, protože jejich srdce, tedy jejich celoživotní nasměrování a program, jsou tady na zemi v pomoci druhým a s hezkými prožitky s druhými. Tady na zemi prožívají radost Božího království, protož jejich srdce je v pokladnici Božího království, které svoji radost a pokoj dává každému už tady a teď.

Proto je s takovými lidmi dobře. Dejž Bůh, abychom to byli my.

Amen.