L 1,(23)24–25

Písně: 263, 627, 686, 467, (261, 272, 635) 510, 671, 275

Introit: Ž 50,1–3a
Čtení: L 1,39–60
Text: L 1,(23)24–25
Poslání: Jk 1,5–6a

Milí bratři a sestry,

Zacharijáš, Marie, Alžběta a Jan Křtitel. Třetí v řadě osobností, které nějak ukazují k Vánocům, je teda Alžběta. Z těch čtyřech je to rozhodně osoba nejméně výrazná. Její jednání je téměř vždy jednáním s někým jiným, kdo na sebe zcela přirozeně strhne naši pozornost. Alžběta – to je manželka Zacharijáše. Toho Zacharijáše, co je knězem, co slouží dvakrát do roka v Jeruzalémském chrámu. Jasně. Sama o sobě asi pro své okolí zajímavá nebyla. Právě tak pro křesťanské vkladače bude vždy ve stínu své příbuzné Marie. Už Lukášovo podání dá mnohem větší prostor Mariinu „Magnifikat“, než Alžbětině radosti. Jistě, má to ale svoji logiku a i my se budeme alespoň z části muset věnovat i těm lidem okolo Alžběty.

Zacharijášova práce v chrámě nevydala za plný úvazek“. Mimo toho týdne jednou za půl roku, plus služba třikrát do roka při velkých svátcích, se museli živit sami jak uměli. Nějaké to malé hospodářství, či řemeslo, pro Alžbětu to znamená naprosto standardní povinnosti tehdejší ženy starat se o domácnost. To, že je „z dcer Aronových“, tedy z pokolení Lévi, to asi nebyl tehdy žádný tak zásadní bod plus. To už spíše to, co o nich o obou čteme, totiž že byli pak oba spravedliví před obličejem Božím, chodíce ve všech přikázáních a spravedlnostech Páně bez úhony. Tohle je v posledku nejvyšší pochvala, jakou je možno o židech říct!

Máme tedy před sebou lidi osobně zbožné, kteří pak svoji zbožnost osvědčují i ve svém osobním životě. O to víc zarazí informace, že nemají děti. Kdo jiný by děti měl mít?! Proč zrovna oni jsou trestáni neplodností? Komu jiném by měl Bůh požehnat, než Zacharijášovi a Alžbětě? Zekarjahů a Eliševa, tedy ten, na něhož „pamatuje Hospodin“ a ta, které je „Bůh přísahou“, tedy Bohu zaslíbená.

Je to oblíbený biblický motiv, tahle neplodnost, která je pak zázračně ukončena. Můžeme v něm hledat povzbuzení pro naše možná roky nevyslyšené modlitby. Stále ještě není nic ztraceno. Bůh počítá i s těmi, kdo stojí podle lidského soudu na okraji. Otevřená budoucnost je před každým z nás a do života každého z nás stále ještě může Bůh zcela nečekaně vstoupit a změnit něco, co nás trápí.

Můžeme v něm hledat ale i varování před tím, že bychom Pána Boha začali chápat jako automat na odměňování dobra a trestání zla. Bůh, jako ztělesnění karmického zákona, kdy na každého dopadne ovoce jeho činů. Co si navaříš, to si sníš. V tomhle světě se příliš mnoho zla děje zbožným a slušným lidem, než aby to šlo takhle vidět. Tenhle svět je složitější a Alžběta je pro mě dobrou ilustrací tohoto složitého světa. Alžběta, která nic zlého nepovedla a stejně se jí život nedaří podle jejích představ.

Alžběta, která počala a po pět měsíců tajila, že je těhotná. Ať už konečně hovoříme o ní. Tohle je její jediná samostatná aktivita, o které je v Bibli psáno. Všechno ostatní je nějak v souvislosti se Zacharijášem, Marií či Janem – ale tohle, tady se rozhoduje sama. O tom, že se k ní nakonec Bůh přece jen sklonil a oni budou mít se Zacharijášem dítě, o tom neřekne nikomu ani slovo. Tají to – a není ani naznačeno, proč… „Proč to učinila, místná příčina se oznámiti nemůže“ poznamenají kraličtí překladatelé v poznámce k tomuto místu. Nabízí pak dvě možnosti. Jednou je, že to byla zbožná a tichá žena a že jí přirozený ženský stud bránil vyjít s touto informací na veřejnost. Druhý pak, že věděla od Zacharijáše, jak ten jejich syn bude výjimečná osobnost a tak chtěla, aby lidi dovedla k větší chvále Boha, až se ten Jan narodí. Kdyby s tím počítali celých devět měsíců, tak pak už by to nebyla žádná sláva. Ale takhle, zvláště, když to bude kluk a bude se jmenovat „Jan“, tedy „Bůh se smiloval“, tak to bude darda. To bude pro lidi překvapení a tak budou Pána Boha chválit tím mocněji.

Z obou výkladů vychází Alžběta jako pokorná a zbožná žena, bez úhony chodící ve všech přikázáních a spravedlnostech Páně. Pro mě osobně poněkud odtržená od běžného světa. Mnohem prozaičtější odpověď mi říká, že se prostě bála blamáže. Proč má komu co povídat o svém těhotenství?! Jasně, je pravda, že se jí manžel vrátil z Jeruzaléma němý. Že jí posuňky či psaním na tabulku vysvětlil, jak to bylo s tím andělem a co všechno ten anděl vykládal. Ale stejně nemá smysl říkat „hop“, dokud člověk nepřeskočí. Oni ti andělé – no – vyznejte se v nich. Všechna ta vidění a zaslíbení, ono se to hezky čte v Bibli a je fajn si o tom vyprávět, že tenhle svatý rabbi to takhle s andělem prožil a jiný svatý rabbi zas něco jiného také podle andělského zjevení – ale když se to najednou týká člověka osobně, tak je to složitější. Kdo ví, co to vlastně ten anděl Zacharijášovi napovídal a kdo ví, jestli to byl anděl, Zacharijáš už taky má svůj věk a ten kouř z kadidla – jeden ani neví, jaké to může mát účinky na myšlení…

I po pár měsících, když už jí bylo naprosto jasné, že opravdu těhotná je, stejně to tají. Tak ano, nejspíš ta opravdu anděl byl a se Zacharijášem mluvil a tohle všechno mu pověděl. Toto mi opravdu učinil Pán; ano, sklonil se ke mně v těchto dnech, aby mne zbavil mého pohanění mezi lidmi. Ale stejně. I Alžběta má svůj věk a je to první těhotenství. Kdo ví, jak to všechno dopadne. Znáte to – Pán Bůh Vám požehná, ale taky je potřeba něco dělat, v domácnosti se otáčet. To těhotná ženská snadno přijde k ouhoně. Čím míň lidí to bude vědět, tím menší trapas to bude, kdyby to přece jen nevyšlo. To pohanění mezi lidmi bylo už takhle k nesnesení. Ty nekonečné rádoby soucitné pohledy, za kterými se skrývalo v lepším případě šíření drbů a v horším případě hledání nějaké utajené viny. Jak kdyby Jobovi přátelé vstali z mrtvých a nastěhovali se k sousedům!

Takhle nějak vidím Alžbětu, když tají své těhotenství po pět měsíců. Jako člověka, který je mi velmi blízký – proto jí vlastně dost možná jen podsouvám svoje vlastní váhání a nejistoty.

Pět měsíců ale uběhlo jako voda a je tu měsíc šestý. Půlrok je pryč, manžel odjíždí do Jeruzaléma sloužit v Chrámu. Kdo ví, co konkrétního za práci mu tam dají, když nemluví. Slepý kněz být nesmí, to říká Zákon jasně (Lv 21,18) – o němých se tam nehovoří. Je ale možné, že nějaký přísnější vykladač Tóry ho do chrámu nepustí. Stejně ale bude Alžběta doma sama – a ejhle, právě v tomto čase vyráží anděl do Nazareta za Alžbětinou příbuznou Marií. Z jejich rozhovoru připomínám jen to, co se týká Alžběty: Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná. (Lk 1,36)

To, co Alžběta tak úzkostlivě tají, vyzvonil tedy anděl. Marie neváhá a hned v těch dnech vyráží do města Judova. Vykladači se dodnes neshodli, v jakém že to městě Alžběta bydlela. Nejčastěji se uvádí kněžské město (Joz 11,21) Hebron – to by měl Marie z Nazaretu tak 130 kilometrů vzdušnou čarou. Marie, která se dozvěděla, že otěhotní, vyráží za Alžbětou, která tedy podle andělových slov už těhotná je. Že by se chtěla poradit s tetou, která je v podobné situaci? Pomoci jí v pokročilém těhotenství? Ověřit si, jestli anděle nelhal, protože to se dost zásadně týká i jí samotné? Nebo se prostě sdílet s radostí, která ji potkala s příbuznou, která je jí z nám neznámých důvodů nějak obzvlášť blízká, když už jí to stojí zato táhnut se za ní takovou dálku? Nebo jí to s Josefem nějak neklape a hledá útočiště?

Tady už je těch proměnných příliš mnoho, neodvažuji se odhadovat. Těší mne to setkání jako takové. To rozhodně. Marie a Alžběta, dvě důležité matky dvou důležitých synů. Je fajn, že člověk, do jehož života nějak zasáhl Bůh, tak hledá také takové lidi. Víra vede do společenství. Boží milost se prožívá lépe v partě, než o samotě. Mladičká Marie a stará Alžběta, rozdíl dvou generací, ale to najednou vůbec nevadí. Setkali se dva lidé, kteří prožili Boží vstup do svého života a to pomáhá překonat jakékoliv bariéry. V tu chvíli jsou na jedné lodi.

A opět zůstaňme u Alžběty, u toho, jak to setkání prožívá ona. Vidí vcházet Marii, ta ji zdraví a když Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím těle. Alžběta ví proč. Naplněná Duchem svatým rozpoznává, že Marie také čeká dítě a že to Mariino dítě bude ještě mnohem víc, než její očekávaný Jan. Tohle je první Kristův zázrak. Jan a Ježíš se zdraví! Ten malý Ježíšek v Marii je fakt ještě úplné nic, ale když v nás bude přebývat Kristus, tak byť by to bylo docela malé nic, tak to mění svět kolem nás. Víra malá jak hořčičné zrnko dokáže přenášet hory! To, že Marie má ve svém nitru Krista, to promění Alžbětu. To je druhý zázrak, který se v tu chvíli udál – tahle Alžbětina proměna.

Přestává tajit své těhotenství. Přestává se bát věřit Božím zaslíbením. Je naplněna Duchem svatým, tedy dostává se do takové shody s Boží vůlí, že vidí svět Božíma očima, mluví tak, jak Bůh chce, dělá takové věci, které Bůh chce. Samotnou ji to naplňuje úžasem, že se jí dostalo takové cti. Ten zázrak s jejím otěhotněním je vlastně nic v porovnání se zázrakem, že do jejího domu vstoupila matka Mesiáše. Že může prožívat takovou blízkost spasení.

A pak říká: a blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána. Ať nad tím dumám jakkoliv, připadá mi, že mluví o sobě, ne o Marii. Že má radost z vlastní duchovní proměny. Z vlastního duchovního růstu. Že má radost z toho, že se přestala bát ostudy, pomluv, posměchu ať už to dopadne jakkoliv. Uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána. Splní se to. Jen Bůh ví jak, ale splní se to.

Setkání s Kristem a naplnění Duchem svatým dává člověku sebedůvěru. To je hodně důležité. Už jsem se mockrát potkal s jakousi prapodivnou rádoby křesťanskou pokorou, ale bylo to spíš takové sebemrskačství. Sledujme ale tu Alžbětu a učme se od ní – ona velice dobře chápe obě pomyslné strany mince svého stavu! Na straně jedné je ten úžas, jaké se jí dostalo cti. To by mohlo vést k pocitu vlastní nicotnosti. Zároveň je tu ale rozpoznání, že i ona je součástí dějin spásy. Že setkání s Marií a Kristem je znamením toho, že i ona něco pro Pán Boha znamená. Tím se přestává bát nejen být zjevnou (a ne utajovanou) spolupracovnicí na Božím díle, ale také vidí, že ji samotnou to proměnilo. Že ona sama tak duchovně roste.

Máme co se učit na Alžbětě.

Že nemáme ztrácet naději, i když se dlouho neděje nic a lidi kolem nás si zoufají, neb se posmívají. To je šumák. Vydrž to!
Že stojí za to být ve společenství alespoň s jedním dalším křesťanem. Kde se dva neb tři sejdou, tam je i Kristus a tam se dějí zázraky.
Že jsme nic, ve srovnání s Bohem, ale tam, kde přijmeme úkol stát se spolupracovníky na Božím díle, tam i pro nás platí Alžbětino blahoslavenství.
Amen.