L 12,35–40

Introit: Zj 3,1b–3
Čtení: lTe 5,1–11
Text: L 12,35–40
Když čteme tento oddíl z Lukášova evangelia o tom, jak mají být Ježíšovi učedníci připraveni na jeho příchod, asi se nám vybaví známé podobenství o deseti družičkách, které měly světlem svých lamp uvítat ženicha. Tady je totiž také zmínka o hořících lampách, o svatbě a dokonce tu slyšíme i o zavřených dveřích. Ty pošetilé panny, které propásly vhodnou chvíli, zůstávají venku, nemohou vstoupit dovnitř a účastnit se svatby; nic jim nepomůže volání:“ Pane, pane, otevři nám!“ Toto Ježíšovo podobenství, které zaznamenal Matouš, je výstrahou a varováním. Vždyť je možné se připravit o to nejkrásnější vlastní lehkomyslností a nepřipraveností. Z těch zavřených dveří jde strach a smutek.

Lukáš však chce zdůraznit, že klíč k těm dveřím máme my sami a že venku může stát ten, s jehož příchodem máme počítat každou chvíli. Proto zaznamenal Ježíšova slova, která i nám radí:“ Buďte jako lidé, kteří čekají svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, až přijde a zatluče na dveře.“ Může přijít v hluboké noci, ale lampy v rukou jeho služebníků hoří. Všude je hluboká noc, ale dům je plný světla, nikdo nespí, protože jej očekávají a v tom světle poznávají jeho tvář, když mu otevírají dveře. V té připravenosti je láska; ta dokáže bdít, čekat a rychle otevřít.

Příchod Páně se nedá určit, nevíme, kdy to bude, ale máme s tím stále počítat.“ Buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde, kdy se toho nenadějete.“ Proto slyšíme i to podobenství o zloději, který přece nedá vědět hospodáři, kdy přijde – je třeba být stále v pohotovosti. Je to jistě veliké napětí, ale tohoto nároku víra není ušetřena. Nemáme nic jistého a určitého, máme jen Boží slovo, slib svého Pána, že přijde. „Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří.“

Všichni, kteří s tímto světlem – snad můžeme myslet právě na světlo lásky, víry a naděje – otevřou radostně tomu, kdo přichází, zakusí jeho vděčnost. Jde to napříč všem zvyklostem, že pán svých služebníků, který se právě vrací za svatby, začne jim sloužit. „Amen, pravím vám, že se opáše, posadí je ke stolu a sám je bude obsluhovat.“ On, který nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil, klepe u dveří, čeká na vpuštění, ač mu vše patří a nakonec prostírá stůl své lásky těm, kdo na to nemají žádný nárok.

To je vlastně tajemství svaté Večeře Páně, která je předjímkou věčného společenství s ním v Božím království: on sám nás hostí u svého stolu a on sám nám slouží. Není to odměna za věrnost a vnitřní připravenost na jeho příchod, ale ujištění, že navzdory svým totálním selháním:“ Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista. On zemřel za nás, abychom my, ať živí, či zemřelí, žili spolu s ním.“ (l Tes 5,9–10)

Amen.