L 12,48b

Písně: 625, 648, 680, 700, 701, 623

Introit: Ž 84,2–5
Čtení: Sd 13,1–24
Text: L 12,48b
Poslání: Ko 3,23

Milí bratři a sestry,

bude nás teď čekat několik týdnů Samsonův příběh. Samson si to rozhodně zaslouží. Dozajista nejen proto, že měl správné vlasy. Především proto, že pro biblické podání je Samson příklad pozitivní. Bylo mu mnoho dáno, mnoho se od něj očekávalo – a on také mnoho udělal. To možná překvapí. Řekl bych, že máme Samsona spojeného spíše s jeho selháním. Když se řekne „Samson“, naskočí Dalila, ostříhané vlasy… Když se zamyslíme dál, tak dost možná i další nepříliš příkladné historky z jeho života. Ale přesto se dostal do pomyslné „dvorany slávy“, tedy do seznamu příkladných věřících, jak je vypočítává epištola Židům (Žd 11,32). Je zařazen mezi ty, kteří „osvědčili svoji víru“ (v. 39). To je nadmíru zajímavé, že židé vnímali Samsona pozitivně! Jako někoho, kdo věřil v Boha a tuto svoji víru osvědčil i v životě! Zkusme tedy i my hledat na Samsonově příběhu to dobré, příkladné a následování hodné.

Ono na tom dobrém, příkladném a následování hodném se nám bude u Samsona znovu a znovu vracet to, a co je i poselstvím dnešního příběhu. Bůh má nějaké plány a do nich zapojuje lidi. Různým lidem je různě dáno. Většině lidí je pak dáno vlastně tak málo, že ti lidé sami Božím plánům ne vždycky rozumí. Mnohdy ani nevidí výsledek své práce. Nebylo jim mnoho dáno, ale když se v tom mále nechají Pánem Bohem aspoň chvilku nějak vést, když naplní toto malé Boží očekávání, tak už ta malá chvilička posune běh světa dobrým směrem.

Takhle to proběhne i dnes, byť nepůjde ještě přímo o Samsona a jeho víru. Dnešní příběh je jakási „předehra k Samsonovi“. Rozhodně ovšem příběh plný důležitých momentů, které stojí za vyzdvižení a připomenutí. Hlavně pro to, že Manóach a jeho žena udělají přesně to, o čem jsem před chviličkou mluvil. Nebylo jim dáno ani zdaleka tolik, jako jejich synovi. Ale stejně – aniž by úplně chápali a aniž by se nakonec dočkali nějakého řádného výsledku, tak se pokusí ve svém životě zařídit podle Boží vůle a ejhle – skutečně napomohou dobrému vývoji. Ono to „málo“ a „hodně“ – to jsou velice relativní slova. To podstatné je, že ať „málo“, nebo „hodně“ – podstatnější je, aby to bylo podle Boží vůle.

Začátek je stereotypní – Izraelci hřeší a Hospodin je vydává do rukou pohanů. Tentokrát je to ale na 40 let. Nejdelší doba, jakou v knize Soudců čteme. Situace Izraelců je tedy mimořádně tristní. Soudce, který bude povolán do takovéto situace, bude mít obzvlášť těžké postavení. Bude potřeba osobnost nad jiné výjimečná. Hodně obdarovaná, protože se od ní bude hodně očekávat. Proti Izraelcům v tuto chvíli stojí nepřítel úplně nový, s jakým se doposud nepotkali. Tohle nejsou starousedlíci, se kterými se dá v nejhorším nějak dohodnout a žít vedle sebe. Tohle jsou dobyvatelé, kteří přišli tuto zemi obsadit a zjevně se jim to daří. Pelištejci přišli přes moře. Nejspíš z Kréty či Kypru. Horko těžko je v námořní bitvě odrazili Egypťané a tak se Pelištejci podél pobřeží vydali na severovýchod. Izraelci na to, aby před nimi ubránili svoje pobřeží, neměli šanci. Hlavní obchodní trasy podél moře jsou tedy v rukou pohanů a Božímu lidu zůstává hornaté vnitrozemí. A ani to ne celé, protože některé izraelské kmeny sice mají již od dob Jozueho svoje území tak říkajíc „vykolíkované“, ale stále ještě ne obsazené. Konkrétně třeba pokolení Danovců. Tedy pokolení, ze kterého je Manóach, Samsonův otec. Žít v zemi, která není tak úplně moje, pod nadvládou pohanů, kteří na rozdíl od mého bronzového nářadí používají tvrdší a kvalitnější železné – a k tomu nemít ani žádné děti. To je výchozí pozice, ve které se nachází Manóach a jeho žena. Mnoho jim opravdu dáno není.

Jasně, že by tihle dva chtěli změnu. Snad ve všem, co je v životě potkává. Nu, jak vidíme, změna nastává – ale velmi postupně. Jakkoliv půjde o Boží zásah do běhu světa, tak to půjde pozvolna a rozhodně za přímé součinnosti s lidmi. Jedno i druhé je dobré si zapamatovat. Řada změn v našich životech i ve společnosti je výsledkem dlouhodobého procesu. Ani Samson a jeho rodiče se nedožijí jeho dokončení. Nejen poražení Pelištejců – to udělá až za nějakých sto dvě stě let král David. Přímořské oblasti nebudou dokonce plně patřit starozákonním Izraelcům nikdy. Jen za Davidova syna Šalomouna budou podléhat výraznému jeruzalémskému vlivu. A vlastně dodnes ta pelištejská Gáza, či dnešním jazykem palestinské pásmo Gazy, je místo plné lidí, se kterými si Izraelci moc nevědí rady. To podstatnější, co nezažili, ale popisuje již zmiňovaný list Židům. Poté co vyjmenuje všechny ty hrdiny víry od Ábela přes Abrahama, Izáka a Jákoba, Josefa, Mojžíše, soudce Gedeona a Samsona, krále Davida… tak řekne (Žd 11,39–40), že ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás. Což je na jednu stranu hezké, že Pán Bůh s těmi pěknými věcmi spojenými s Pánem Ježíšem počkal na nás, ale zároveň to může znamenat, že s nějakými dalšími hezkými věcmi čeká ještě na někoho jiného. Nu – je to pořád to samé. Pořád stejný motiv Božích plánů, do kterých jsou lidé nějak zapojeni, ale nejen, že jim úplně nerozumí, ale ani se v tomto světě nedočkají jejich konečného naplnění. Můžeme být součástí velkých věcí, dokonce může Bůh skrze naše aktivity velké věci v tomto světě rozjíždět – a my to sami nikdy nebudeme vědět. Tím se jistě můžeme nechat zdeptat, protože my to přece chceme vidět! Nebo to může ale pro nás znamenat velkou naději. Možná, že nevidíme výsledky své práce. To ale neznamená, že jsme prohráli, že Pánu Bohu v ničem nejsme užiteční, že jsme promarnili svůj život. Jestliže se snažíme žít podle Boží vůle, tak dost možná jsme jen součástí čehosi většího, co už náš zrak a naše pozemská zkušenost nemůže obsáhnout. Bylo nám dáno málo, málo se od nás očekává – ale to málo je součástí čehosi velkého, pro nás nepochopitelného. To je přesně situace Samsonových rodičů

Za Manóachem a jeho ženou přišel Boží posel. Při setkání s ním je dvakrát zmíněno to, že se lidé nedozví jeho jméno. Poprvé to nadhodí Manóachova žena, že se Boží posel nepředstavil. Při druhém setkání se Manóach zeptá napřímo, jak se dotyčný jmenuje. Proč se ptáš na mé jméno? Je podivuhodné, odpovídá ale Boží posel. Jasně, že proto, protože nejde o posla, ale o samotného Hospodina. Posel není důležitý a tím, že by se představil, zvláště poté, co Manóach vysvětluje, že na něj chce s vděčností vzpomínat, tak by posel sám na sebe strhával nepřiměřený díl zájmu. Ten je vyhrazen výhradně samotnému Bohu.

Ale přece jen – to slovo „podivuhodné“. Mé jméno je „podivuhodné“. Mně z toho proznívá právě to: „Manóachu, Ty bys moje jméno nepochopil.“ Jak by mohl Manóach pochopit ještě něco víc?! Můžeme snad proniknout do celkových Božích plánů? Vždyť jsme všichni takoví Manóachové, že bychom se možná rádi Pána Boha zeptali na všechno možné, ale nedělejme si ambice, že i kdyby se nám to někdo pokoušel vysvětlit, tak že bychom to mohli pochopit. Už jen taková prkotina, jako je jméno Božího posla – a ejhle, už to je něco pro Manóacha nepochopitelného!

Tak dostávají pár jasných a srozumitelných pokynů: po dobu těhotenství se musí Manóachova žena řídit podle pravidel Božích zasvěcenců, protože miminko v jejím těle je Boží zasvěcenec. Nazír. Tedy žádný alkohol a nic, co by nábožensky znečišťovalo. Pak má Manóach obětovat podle klasických pravidel Mojžíšova Zákona. Zase nic složitého. Nakonec pak mají v tomto stylu vychovávat svého syna. No – to je samozřejmě výrazně náročnější, ale ne nepochopitelné či neproveditelné. Nebylo jim mnoho dáno, tak se od nich také nemnoho očekává. Když ovšem tyto věci Manóach se svou ženou splní, udělají přesně to, co od nich očekával Pán Bůh. A co si člověk může víc přát.

Manóach ještě trochu plaší, že logicky musí umřít, protože se skrze posla setkali se samotným Bohem. Ale jeho žena odpovídá ještě logičtěji něčím, co mě připomnělo větu, kterou říká svým věznitelům policajt Bruce Willis ve filmu Poslední skaut: „Jasně, že byste mě mohli zabít. Ale kdybyste mě chtěli mrtvého, dávno byste to udělali!“ Manóachova žena to vidí obdobně: kdyby je chtěl Bůh zabít, už by byli mrtví. Vzhledem k tomu, že jim nejen dal zažít to, co zažili, ale také jim zadal nějaké úkoly, tak je jasné, že je zabít nehodlá. Prostě jim bylo něco dáno – syn – a teď se od nich něco očekává – že se o něj postarají podle pokynů. A tak to prostě udělají. Příběh přeskočí devět měsíců těhotenství, když se narodí klouček a dají mu jméno „Sluníčko“, neboli Samson.

Už jsme slyšeli, že i na poměry doby Soudců je toto období a situace výjimečná. Tak i Samson bude extrémní jedinec do extrémní doby. Jako bylo nečekané jeho početí a podivné a zvláštní jeho narození, tak bude nečekaný, podivný a zvláštní celý jeho život. Celoživotní zasvěcenci – nazírové – jsou v Bibli jen dva – vedle Samsona ještě Samuel. Někteří vykladači soudí, že nazírem byl Jan Křtitel, ale to už jsou jen dohady. Se zvláštním a výjimečným úkolem se pak pojí i zvláštní a výjimečný osud. Jako o jediném soudci, tak o Samsonovi čteme, že mu Hospodin žehnal. Jenže ono to Boží požehnání – ono to není tak jednoduché. Panna Maria byla nejpožehnanější ze všech žen – a kdo z nás by s ní chtěl měnit. Měla život velice složitý a náročný! Inu, komu je mnoho dáno, od toho se mnoho očekává. Potud požehnaný Samson byl povolán k vznešenému a náročnému úkolu – on začne vysvobozovat Izraele z rukou Pelištejců – ale zároveň byl vystaven mnohým pokušením a zdaleka ne ve všech obstál se ctí.

Samson jako takový nás čeká příště i přespříště. Z dnešního příběhu jeho rodičů si zapamatujme, že splnili to, co do nich Bůh očekával. Byli dobrými rodiči a to bylo přesně to, co od nich Bůh chtěl. Nikdo není povolán udělat všechno – jejich úkolem bylo uchovat Samsona ve svatosti a Bůh už si ho zase k něčemu dalšímu použil sám. Jejich obdarováním nebylo ani pochopit souvislosti toho všeho. Nad jejich chápání bylo i jen jméno nebeského posla, který jim vyřizoval, co mají dělat. Ani to vůbec ničemu nevadí. Snažme se rozpoznat, k čemu nás Bůh volá a to dělejme.

Amen.