L 1,31–56

Písně: 266, 273, 264, 236, 304
Introit: 1K 1,26–27
Čtení: 1S 1,1–20.24–2,3.8–9
Text: L 1,31–56
Když Marie spěchá za svou příbuznou Alžbětou, připomíná nám tím spěchem pastýře v betlémské noci. I oni spěchají od svých stád k děťátku v jeslích. Spěchají tam proto, že právě tam najdou znamení, jež jim dal Bůh; děťátko v jeslích, Kristus Pán. Pro Marii je však takovým znamením stará žena: o ní pravil anděl Gabriel, že přes své stáří čeká dítě. Marie uvěřila Božímu slovu, ale neodmítá toto znamení, jež potvrzuje andělská zvěst. Je to znamená darované k posílení a utvrzení její víry.

Alžbětino těhotenství je pro Marii ujištěním Boží věrnosti. I my takové ujištění dostáváme při každé Večeři Páně. Ta viditelně potvrzuje to, čemu jsme uvěřili. Je to znamení darované z Boží lásky pro naši víru, tak jako těhotná Alžběta je znamením pro Marii, která dychtivě spěchá do hor, do města Judova.

A Lukáš nám vypráví o tomto setkání dvou budoucích matek. A přece je tu skrytě i setkání krále a jeho služebníka, dosud nenarozeného Ježíše a nenarozeného zvěstovatele jeho příchodu, Jana Křtitele. Něco velikého se děje v těle Alžběty. Její nemluvňátko v jejím životě dává o sobě vědět, radostně se pohnulo. Ale co to znamená, poznává Alžběta ne svým mateřským instinktem, ale přispěním Ducha svatého, jímž je náhle naplněna. Skrze Ducha svatého ví víc, než je možné vědět: ví, že k ní přichází matka jejího Pána. A právě ten je středem celého tohoto setkání.

Alžběta prohlašuje svou mladičkou příbuznou za požehnanou mezi ženami, výjimečnou a mimořádnou. Ale její výjimečnost je spojena jen s Božím jednáním s ní. Novozákonní zvěst – na rozdíl od všech pozdějších legend a krásných vyprávění o Marii – nikde nemluví o nějaké jedinečné osobnosti, jež by byla zcela odlišná od ostatních lidí svou čistotou a neposkvrněností, a tak byla hodna být matkou Božího Syna. Bůh přichází vždy jen k lidem hříšným – a právě to je obsah celého evangelia, jež je zvěstí o milosti, přiřčené nezaslouženě člověku. Tak to zná i apoštol Pavel, když píše do Korintu: „co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné“ (1. K 1,27).

Alžběta ji pozdravuje jako požehnanou a blahoslavenou, ale z jejích slov je zřejmé, v čem blahoslavenství Marie spočívá: v tom, že uvěřila. „Blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána.“

Marie uvěřila Božímu slovu, odpověděla svou poslušností služebnice Páně na zvěst anděla a tak se stala prvním člověkem, který u víře přijal Božího Syna, Spasitele, který vysvobodí lid svůj od hříchů jejich. V této víře je zakotveno její blahoslavenství, ale také blahoslavenství všech, kteří ve víře přijali Ježíše jako Pána svého života. Proto později může napsat evangelista Jan slova, nad nimiž se nám až točí hlava: „Kteříž jej přijali, dal jim moc syny Božími býti.“!J 1,12)

Když skončila Alžběta svůj radostný pozdrav, ujímá se slova dívka Marie. Z jejích úst zní chvalozpěv. Je to krásnější, než co volala velikým hlasem její příbuzná, matka budoucího proroka, završujícího očekávání Starého Zákona. Alžběta sama patří k těm, kteří teprve v budoucnosti vidí naplnění Božích slibů „neboť se splní to, co jí bylo řečeno od Pána.“ Ještě je třeba čekat a vyhlížet.

Ale Marie svou písní ujišťuje: už je to tady, už se slib naplnil. Nikde to sice není vidět, že by mocní padali ze svých trůnů, že jsou povýšeni ponížení, že lační mají co jíst, ale tato dívka ve veliké víře to vidí už jako skutečnost, která se děje. Boží mocné skutky jsou obsahem jejího zpěvu. Kupodivu nemluví o tom, že bude mít dítě, ale o tom, že Bůh přijal svého služebníka Izraele – a to právě proto, co Bůh jí učinil. Zpívá o milosrdenství, jímž kdysi Hospodin ujistil Abrahama a kterého je stále pamětliv i teď. Jakoby se do jejího chvalozpěvu promítala radost Samuelovy matky Anny, také oslavující Boží skutky, jakoby právě teď pochopila slova žalmů, z nichž skládá svou píseň.

Už na začátku jsme slyšeli apoštolova slova, že Bůh si vyvolil to, co je u světa slabé a tak říkajíc „na nic“. Svět má rád to, co imponuje, co dokáže dát najevo svou sílu; drží s těmi, kteří jdou nahoru, nikoliv kteří jsou na dně. A právě Marie vidí, jak jedná Bůh: „vzezřel na ponížení své služebnice, neb aj, od této chvíle blahoslaviti mne budou všichni národové.“ Bezvýznamná nazaretská dívka bude zviditelněním Božího jednání: všechny národy – snad můžeme říci – všechny církve, i ta naše, která si na mariánskou úctu nijak nepotrpí – budou se radovat z toho, že se Pán Bůh k Marii přiznal ze své milosti, že ji nesmírně obdaroval, že se nad ní slitoval. „Nebo mi učinil veliké věci ten, kterýž mocný jest a svaté jméno jeho.“

Bůh se v Marii přiznal k člověku, který by byl jinak zcela neznám a zcela zapomenut. Marie o tom zpívá. Vyznávám toho Pána, který se sklání k nám, třebaže nejsme na výši, spíše v duchovních a mravních „nížích“, v naší hříšnosti, chudobě a ubohosti. On přichází v Mariinu synu k nám jako Boží Syn, abychom patřili do jeho království, abychom byli nasyceni, když hladovíme po lásce a bezpečí, abychom byli povýšeni až na úroveň dětí Božích, cítíme-li svou žalostnou nízkost a zbytečnost. O takového člověka Bůh má zájem. A Marie, pokorná služebnice Pána, blahoslavená toliko pro svou víru, požehnaná mezi ženami z pouhé milosti, nás učí zpívat chvalozpěv na jednajícího Boha, který v Kristu učinil každému z nás „veliké věci.“ Smíme se přidat k té písni, kterou začala ve vděčnosti Marie a zpívat celým životem: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli.“

Amen.