L 16,1–9

Písně: 182, 675, 192, 189, (VP: 397, 408, 320) 510, 432, 631

Introit: Ž 27,1–3
Čtení: Joz 2,1–15
Text: L 16,1–9
Poslání: Zj 3,7–8

Milí bratři a sestry,

tohle je docela bombastická historka. Její mravní naučení nás, hádám, spíš leká, než těší. Nu, pokusme se tedy přijít na kloub i tomuto textu. Přečetl jsem několik výkladů a takřka všechny se shodly na tom, že to je podobenství a tak ho nemáme brát zas tak doslova. V podobenství jde o jednu myšlenku a všechno ostatní je ilustrace, která nenese obsah. „Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě.“ To je smysl podobenství – důraz na prozíravost. Jít do toho naplno. Jakýsi poustevník se rozplakal při pohledu na nalíčenou prostitutku. Ptali se ho proč a on řekl, že ta žena investuje nepoměrně víc času do toho, aby se líbila chlapům, než on, aby se líbil Bohu. Smyslem tohoto příběhu není oslava prostituce. Misionář František Xaverský kritizoval církev za to, že do Japonska nejprve přijeli obchodníci a až potom misionáři. Smyslem tohoto příběhu není oslava obchodníků. „Synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější, než synové světla.“ Vezměme si příklad z Viktora Koženého – jde za svým ziskem a udělá pro to cokoliv. A Pán Ježíš se podobenstvím ptá: Byli byste ochotni udělat pro Pána Boha cokoliv?

Tohle je jeden směr výkladů. Má, hádám, jedinou vadu na kráse a tou je poslední verš dnešního hlavního čtení. Ježíš řekl: „I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele; až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků.“ V tom podobenství jde o víc, než o prozíravost. Není to podobenství, ale alegorie. Každý prvek tam má nějaký význam, včetně těch čachrů s účty a zpronevěrou. Podotýkám – zpronevěrou ve velkém. Jde tam o desítky hektolitrů oleje a stovky metráků obilí. Převedeno na dnešní kupní sílu se ty správcovy čachry pohybují někde okolo třech miliónů korun.

Jestliže ale každá část příběhu má nějaký význam, pak máme před sebou zapeklitý problém. Nad takovýmto textem se vyrojí řada otázek, na které na rovině běžné morálky odpověď zjevně nenajdeme. Jenže ono je to tak v Bibli často. Když se pokusíte seškrtat Bibli na seznam pravidel, dříve nebo později narazíte. Právníci asi zalkají, ale po mém soudu největší průšvihy ve výkladu Bible nastaly, když se do toho pustili oni. Utřídit si biblické výpovědi do nějakého strukturovaného logického systému jde jen za cenu razantního škrtání a vypouštění na straně jedné a na straně druhé za cenu omezování možných výkladů toho, co v Bibli ponecháme. Cena je to po mém soudu nepřiměřeně vysoká. Raději nechám Bibli tak, jak je, a smiřuji se s tím, že jsou tam místa nepohodlná, nesrozumitelná a mnohdy těžko sladitelná s realitou církevního života.

Na pomoc k pochopení tohoto textu vyjdu z faktu, že když Pán Ježíš lidi chtěl něco naučit, vyprávěl jim příběhy. S příběhem totiž dost dobře nemůžete nesouhlasit. S příběhem se nemůžete pohádat. Příběh se vás ale může zcela osobně dotknout. Skvělý trýček! Tak Pán Ježíš vyprávěl příběh o zlých vinařích, co pobíjeli služebníky majitele vinice a nakonec zabyli i majitelova syna. Přítomní farizejové nemohli říct: „Ježíši, ty lžeš! Takhle se to nestalo!“ Je to příběh, vyprávěnka. Kdybyste si ho nechali jen v hlavě a chtěli ho rozumem prozkoumat, zavede vás to na scestí úplně zbytečných otázek. Lidé ale pochopili, o co jde a tak nikoho nenapadlo dumat nad tím, kde ta vinice stála, jak se jmenoval majitel a tak dále. A farizejové se naštvali. Nechali ten příběh sestoupit z hlavy do srdce, prožili si ten příběh – a poznali se. Moc dobře poznali, že Pán Ježíš mluví o nich (Mt 21,33). Nemuseli se naštvat – mohli se třeba sami nad sebou zamyslet. Zamyslet se nad svým životem. Mohli se změnit. Měli se změnit… To už je zase další věc a to bychom příliš utekli od dnešního příběhu.

Podtrhuji – příběhu. Tohle podobenství o nepoctivém správci, to je zase jeden takový příběh. Vyprávěnka. Nikoho by nenapadlo dumat nad tím, kde bydlel ten boháč, jak se jmenoval správce a tak dále. Máme ten příběh v hlavě a on tam nesedne. Nedá se zařadit do šuplíku s nalepenou cedulkou „Pán Ježíš nám skrze podobenství radí, jak se máme chovat“, protože ukrást něco zaměstnavateli a dát to potom někomu jako dárek – to protiřečí základnímu lidskému chápání slušných mravů i u lidí, kteří o Desateru Božích přikázání v životě neslyšeli.

Nechme sestoupit příběh z hlavy do srdce. Staňme se součástí toho příběhu. V rámci alegorie tam najděme své spoluherce. My se zkusme tak říkajíc „vtělit“ do pozice onoho nepoctivého správce, protože to je naše role. Majitel velkostatku, onen bezejmenný boháč, to je Bůh a Bůh si nás povolává a řeší, jak jsme hospodařili s tím, co nám svěřil. Kdysi dávno postavil člověka doprostřed zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil. Před výrazně kratší dobou postavil do tohoto světa nás a vyzval nás, abychom mu ve všech národech získávali učedníky, křtili je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učili zachovávat všechno, co nám přikázal (Mt 28,19n). K obdělávání a střežení vybavil člověka svaly i rozumem. K té službě Božímu království přidal ještě spoustu dalších darů, v první řadě Ducha svatého. Nu – jak jsme to využili? Ježíš „svým učedníkům řekl: ‚Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že špatně hospodaří s jeho majetkem…‘“ Aha…?

Ten příběh vůbec nenabídne možnost pokání. Jsou chvíle, kdy na pokání nemáme sílu. „Na práci nejsem a žebrat se stydím.“ Pán Ježíš nechce, abychom se začali tlačit do něčeho, na co nemáme. Tady by Kalvín varovně zvedl prst a řekl by Lutherovi, že věřit Bohu a spoléhat na jeho milosrdenství, že to nestačí a že je potřeba dát se na pokání, napravit všechno, co jsem pokazil a začít se chovat slušně. Na spoustě míst o tom Pán Ježíš mluví! Jo, mluví. Ale tady ne a my si vykládáme tento příběh. Kalvín byl právník a chtěl mít všechno pěkně srovnané do škatulek. To nefunguje. Někdy na pokání nemáme dost vnitřní síly a napravení všech vin většinou není možné. Musíme žít s vědomím vlastních vin, které patří k našemu životu, ať děláme, co děláme. Do téhle situace mluví dnešní podobenství. Když člověka mrzí, že Pánu Bohu něco dluží, ale nic s tím nenadělá, protože toho buď není schopen fyzicky nebo psychicky. Na práci nejsem a žebrat se stydím řečeno obraznou řečí dnešního podobenství. Jo, to jsme my, když jsme si uvědomili, že své křesťanské povinnosti jsme neplnili a moc dobře víme, že teď už to nedoženeme. Vědět to a přesto se tvářit, že do toho jdu, by byla buď titánská pýcha – na práci nejsem, ale pracovat budu, nebo ztráta sebeúcty – žebrat se stydím, ale žebrat začnu. Miluj bližního svého jako sebe sama také znamená buď k sobě milosrdný tak, jako k druhým, nebuď k sobě tvrdší, než vůči druhým. Měj se rád a udělej si dobře.

Ale co teď? Co dál? Podobenství pokračuje. Měli bychom složit účty, protože dál nemůžeme být služebníky Božího království. Řečeno slovy katolické liturgie: „Často hřeším myšlením, slovy i skutky a nekonám, co mám konat. Je to má vina, má veliká vina…“. Zkuste si to představit v praxi třeba tak, že by vás vyrazili z kostela. Také se to tu a tam dělávalo a dělává. Už v Novém Zákoně k takové praxi vyzývá apoštol Pavel a nejspíš něco takového znamenalo „vydání těla satanu“, jak to prožili Hymenaios a Alexandr, které Pavel vydal satanu, aby se odnaučili rouhat (1Tim1,20). Kam jít? Kdo se s námi bude bavit? Kostelový lid přiměřeně aplikuje slova apoštola Pavla (1Kor 5,9n) a odmítne se stýkat s tím, kdo si sice říká bratr, ale je to hříšník a proto ho odstranili ze svého středu. Tedy s námi.

Máme před sebou posledních pár dní, kdy se s námi ještě někdo baví. Co teď? Na práci nejsem, žebrat se stydím. Napravit to nedokážu a tak razantní změnu životního stylu neunesu. Nedokážu se změnit. Potřebuji když už ne stejný, tak co možná podobný okruh přátel. Když už ne stejný, tak co možná podobný způsob života. Ty lidi, se kterými jsem se stýkal, protože mají podobné zájmy a podobný pohled na svět, jako já. Co teď?!

Nebo si to podobenství pusťme k tělu ještě víc natvrdo. Ona zřetelněji vyzní pointa. Vezměme si ho jako podobenství o posledním soudu. Je to stále podobenství o nás a o Pánu Bohu, ale otázka je ne po nějakém jednotlivém provinění, ale po tom, co jsme dělali během celého života. Stará katechismová odpověď na otázku po smyslu lidského života odpovídá, že tu jsme proto, abychom „Pánu Bohu sloužili a tak dobře žili a po dobrém životě do Božího království došli.“ K této službě, k tomuto dobrému životu, k této cestě do Božího království nás Pán Bůh vybavil. Dal nám své dary, ty příslovečné „hřivny“ či „talenty“, jak to známe z jiného podobenství.

Co uděláme, až se nás pán Bůh zeptá, co jsme nadělali s těmi hřivnami, které nám dal? A my si uvědomíme, že jsme mamlasové, kteří se nedokázali rozhoupat a tyhle hřivny jsme zakopali. Že nám Pán Bůh dal dar výřečnosti, logického myšlení, hudební talent, schopnost krásně kreslit, schopnost vyprávět příběhy, schopnost hezky se na druhé smát, schopnost druhého pořádně obejmout a pohladit – kurňa fix, takových věcí umíme a nijak jsme se je neučili. Prostě tu jsou, my tyhle schopnosti máme – a Pán Bůh řekne: Hele, dal jsem ti tyhle hřivny, skládej účty, fešáku. Proč jsi byl na světě? Abys Mně sloužil a tak dobře žil a po dobrém životě do Mého království došel. Využil jsi je vůbec někdy k něčemu takovému?

A my řekneme: Aha? A průšvih! Co teď?! Nebe jsme prošustrovali a k tomu všemu musíme ještě nějaký čas žít na této zemi. Odloučeni od Boha a od jeho požehnání, protože tohle řekl jasně, že máme padáka. No musíme nakládat s tím, co máme. A tak si uvědomíme, že nám Pán Bůh dal dar výřečnosti, logického myšlení, hudební talent, schopnost krásně kreslit, schopnost vyprávět příběhy, schopnost hezky se na druhé smát, schopnost druhého pořádně obejmout a pohladit… Teda dal – jsou to ty svěřené hřivny, které v tomhle světě měly sloužit Bohu. Budování jeho království. Ale ony se dají využít i jinak a my se do toho pustíme. Tomuhle povím pěkný příběh. Tomuhle pomůžu s matikou. Támhletomu nakreslím pěného běžícího koně. A támhletu obejmu a pohladím. Řekněme si to otevřeně – ono páchat dobré skutky, když nás to nic nestojí a ještě nás za to mají druzí rádi – to je přeci hrozně fajn. Do nebe nás tedy Pán Bůh nepustí, ale těch posledních pár let, než půjdeme do pekla, ty si alespoň užijeme. A ejhle – tuhle nás vítají, protože jim pomůžeme uspat děti pěkným příběhem, tuhle nám volají, že potřebují poradit s goniometrickými funkcemi a támhleten má splín a hledá někoho, kdo s ním zajde na dvě decky červeného. Tohle zvládáme, tak jdem.

A teď to podstatné, teď přijde poselství dnešního podobenství – Bůh je spokojen. Bůh dává do tohoto světa spoustu dobra. On je přeci zdrojem všeho dobrého, co jen v tomto světě je. „‚Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování‘ je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel,“ (Jk 1,17). Teď vidí, jak si z toho, co nám dal, ukrádáme pro sebe. Získáváme si přátele tím, že z dobrých Božích darů ukrádáme pro sebe. Talent vydáváme za své schopnosti, za svoji píli, za výsledek našeho snažení. A Bůh se pochechtává… Jo, fajn. Tak si to užij človíčku. Mně z toho hlava nebolí, mám dost pro všechny a ještě zbývá. Když Ti to udělá radost, když tě to potěší, když ti to získá přátele, tak si to užij ve zdraví. Možná Ti to nedošlo, ale tohle je království Boží. Když je lidem spolu fajn. Když přijímají moje dobré dary a slouží jimi ku radosti druhým.

Tohle nám říká Bůh skrze toto podobenství. Jde mu o to, aby na tomhle světě bylo lidem dobře. Proto má být Boží království už tady mezi námi. Že jsme tu a tam na Pána Boha zapomněli? Že jsme si z dobrých Božích darů začali stavět vlastní pomníčky? Haj hou, z toho se nestřílí a už vůbec se kvůli tomu neposílá do pekla. Apoštol Pavel tohle dobře pochopil a přijal za své, když píše (Fp 1,15n), že někteří káží Krista ze závisti a z řevnivosti, další z touhy po uplatnění, někteří dokonce proto, aby Pavla (který zrovna sedí ve vězení) naštvali. „Ale co na tom! Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranními úmysly, ať upřímně zvěstuje Kristus; z toho se raduji a budu radovat,“ píše Pavel a je to stejně „zvláštní“, jako to dnešní podobenství. Bůh je totiž „zvláštní“ a když se někdo připodobní Bohu, tak bude taky „zvláštní“. „Zvláštní“ přesně v tom slova smyslu, jak se to používá, totiž když chceme nějak slušně naznačit, že nám něco nesedne. Nebo si vzpomeňte na nevěstku Rachab z prvního čtení. Zradila svůj lid. Lhala svému králi. Ukryla nepřátelské vyzvědače a umožnila jim útěk. A přece tvrdíme, že jednala dobře!

Situace nevěstky Rachab, Pavlova situace, stejně jako Ježíšovo podobenství, prostě nemá běžné morální řešení. Nesedne nám to a o to tu jde. Máme poznat, že život je složitější a dějí se v něm věci prapodivné, které budeme muset také prapodivně řešit. Nikdy se nám nepodaří sepsat katechismus, do kterého vměstnáme biblický pohled na všechny životní situace. Nikdy se nám nepodaří vytvořit definici Boha, protože slovo definice je odvozeno od slova finis, tedy hranice a Bůh nic takového nemá. Vždycky nějak uteče našim formulacím a vymezením.

Hodně mi s tím dnešním příběhem souvisí Ježíšovo „amen, pravím vám, že všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání“ (Mk 3,28). Jen když se dobro začne vydávat za zlo, to se neodpouští. Ale to, že Pánu Bohu ubíráme jeho zásluhy, že z jeho darů děláme svoje schopnosti, že si tu na zemi stavíme pomníčky, aby se o nás ještě po generace vyprávělo, to Pán Bůh nebere nijak vážně. Až nebe a země pominou, tak tohle zmizí v jediném blafnutí ohně posledního soudu. Přineslo to někomu radost? Potěšilo to někoho? Pomohlo to někomu? Prosvětlilo to tohle naše údolí stínu smrti? To jsou podstatné otázky! I těmi z Božího pohledu naprosto nespravedlivými zásluhami, kterými jsme si získávali kladné bodíky v tomto světě a tím i přátele, tak jsme do tohoto světa vnášeli něco dobrého. Ty hřivny jsme nezakopali, ale použili k vlastnímu prospěchu a ten se nakonec ukázal, jako prospěch mnohých. A Bůh, který službu potřebným přijímá, jako by to byla služba jemu, je spokojen a stojí v otevřené bráně do svého království, aby nás přivítal do věčných příbytků.

Je to vlastně úžasný příběh, protože nám dává naději Božího království pro lidi, kteří Bohu neslouží a dobré Boží dary využívají k tomu, aby byli oblíbení, a skutečně oblíbení jsou. Jen Pánu Bohu za to nikdo ani nepoděkuje. V tom příběhu poznáváme Boží neskutečné milosrdenství, ve kterém těmto lidem odpouští, že ho neposlouchají, neděkují mu, nechválí ho, neoslavují ho… Bůh pro sebe nic nepotřebuje a ani pro sebe nic nechce. To všechno dobré naplánoval pro nás, lidi. Ve chvíli, kdy se to dobré mezi námi lidmi děje – třebas z důvodů velmi pochybných – Bůh se raduje.

Amen.