L 16,19–31

Introit: Iz 58,7–11
Čtení: 1J 4,9–21
Text: L 16,19–31
Podobenství o boháči a Lazarovi navazuje v šestnácté kapitole Lukášova evangelia na Ježíšovu řeč o majetku a o tom, co to znamená, když se dostane na první místo, které má mít v našem životě Pán Bůh. A v tom je ten zásadní rozpor, protože dvěma pánům sloužit nelze. „Nemůžete sloužit Bohu i majetku.“ (v. 13) Ježíš však s tímto realistickým viděním skutečnosti u svých posluchačů narazil. Lukáš zaznamenal, že „farizeové, kteří měli rádi peníze, se mu posmívali.“

A právě v této situaci vypráví Ježíš podobenství o člověku, jemuž bohatství nic nepomohlo a dostal se do pekla. Nebyl mafián či tunelář, nedopouštěl se lichvy či jiných finančních zločinů. Každý den prožíval jako svátek, prostě uměl radostně žít. Neslyšíme, že by někomu ublížil a něco zlého udělal. Ale jeho vinou je, že neudělal to, co udělat mohl bez jakékoliv námahy. Stačilo jen jeho slovo a toho žebráka Lazara by jeho služebníci nakrmili a ošetřili. Na rozdíl od milosrdného Samaritána, který měl s tím těžce zraněným nemalou práci, tento fintil, který se nádherně a vybraně strojil (řecký text mluví dokonce o purpuru) nemusel hnout ani prstem, aby pomohl. Nedostal se do místa muk proto, že měl majetek, ale že s ním z hlediska Božího špatně hospodařil; nebylo to momentální selhání, ale celkový postoj, v němž schází láska ale také poslušnost Božího slova, které jako Izraelec důvěrně znal. „Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi?“

A právě o poslušnost Božímu slovu jde v tomto podobenství na prvním místě, o poslušnost v tomto životě, který je nám darován. Pán Ježíš sice vypráví o životě po smrti, kde boháč trpí a Lazar v lůně Abrahamově se má dobře, o propasti, která je mezi oběma světy, o nemožnosti komunikace mezi zatracenci a spasenými. Ale to vše znalo židovství z Talmudu a tyto věci vždy dráždily lidskou představivost. Někteří novozákonní badatele se domnívají, že Pán Ježíš ve svém podobenství použil motiv staré židovské vyprávěnky, aby zdůraznil význam Božího slova. Určitě nám nedává do ruky průvodce posmrtným životem a neumožňuje nahlédnout do tajemství věčnosti, kde jedni jsou blažení, protože tady měli těžký život jako Lazar a druzí trpí proto, že na zemi si to dobré už vybrali. Tak to říká Abraham jako vysvětlení boháči: „nyní on se tu raduje a ty trpíš.“ Tomuto vyrovnání všeho na věčnosti mohli židé dobře rozumět, zvláště když jim chtěl Pán Ježíš zdůraznit pomíjivost majetku, který člověka zachránit nemůže. Ale zvěst evangelia ujišťuje, že žádné naše utrpení nevede automaticky do Božího království, tam vede jen ta cesta, kterou je Ježíš Kristus. Ne s Abrahamem, ale s ním budeme na věky.

Ten nešťastník, který je v pekle, prosí Abrahama, aby poslal k jeho pěti bratrům Lazara, aby je varoval. Prosí o zázrak, který by jimi zatřásl a změnil jejich styl života. Ale zázrak se konat nebude, protože stačí přece Mojžíš a proroci, stačí to, co Pán Bůh oznámil člověku jako svou vůli. Tak jako je Ježíš skeptický k tomu, že člověk může mít dva pány a že jim dokáže oběma stejně oddaně sloužit, tak je ústy Abrahama skeptický i k představě, že div je víc než zvěst Písma. „Neposlouchají-li Mojžíše a proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ Ježíšův přítel – shodou okolností také Lazar – byl zavolán z hrobu k životu, jak o tom čteme v Janovu evangeliu. Ale nic to nezměnilo: nepřátelé zůstali nepřáteli, rychle se z toho šoku oklepali a výsledek: uradili se, že Lazara zabijí (J 12,10).

Když byl Pán Ježíš vzkříšen, neukázal se těm, kteří mu nevěřili, ale svým učedníkům. A těm vykládá, co je o něm v Zákoně, Prorocích a žalmech. Není tam mnoho o životě po životě, nejsou tam odpovědi na naše zvědavé otázky, jak to bude po smrti, která na každého z nás čeká. Ale je tam jistota, že Hospodin nás stvořil pro sebe, že máme činit jeho vůli žít svůj život v lásce k němu a k člověku. A to je smysl celého toho dnešního evangelijního čtení, které nám chce říci totéž, co apoštolská zvěst z listu Janova: „A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.“

Amen.