L 18,1–8

Písně: 67, 646, 353, 200, (VP: 515b, 650, 544), 510, 623, 484

obnova manželských slibů

Introit: Ž 67,4–6
Čtení: 1S 12,12–15
Text: L 18,1–8
Poslání: Žd 10,35–39

Milí bratři a sestry,

Pán Ježíš vyprávěl taková podobenství, která byla lidem srozumitelná. Příběhy, jaké sami zažívali ve svém všedním životě – a na těchto příbězích jim pak ukazoval něco důležitějšího. Čas od času jsou tu ale dnes podobenství, která nevypráví o světě, ve kterém žijeme. Moderní secí stroje nerozhazují zrno na cestu, do trní či na skálu. Rozhodně neprožíváme konflikty a rivalitu Izraelců a Samařanů. V běžném životě netřídíme ve stádu poklidné ovce a trkavé kozly.

V tuto chvíli ale máme před sebou podobenství, které bychom mohli přenést do dnešního světa velmi snadno. Představte si jakýkoliv sousedský spor, ve kterém se dožadujete zastání u nějaké to domovní rady. Sousedi nedodržují noční klid. Nezamykají dům po desáté hodině. Parkují před vjezdem do garáže. Zalévají květiny tak, že vždycky polijí prádlo, které se suší na balkóně pod nimi. Vajgly na balkóně jsou určitě také od nich. Práskají dveřmi od výtahu… Nic z toho ale není zas tak hrozné, aby to jeden hnal k soudu, tohle je potřeba si vyřídit v rámci domu – a od toho je jakýsi domovní důvěrník, správce, či jak se ta funkce dnes jmenuje, prostě ten člověk, co bydlí v prvním patře a vždycky vede schůzi nájemníků.

Tak za ním zajdu – a on s se mnou o takové blbosti odmítne bavit. Zajdu podruhé, potřetí. Pak už dokonce číhám, kdy půjde kolem, abych si vylil své srdce plné žalu a hořkosti nad nespravedlností tohoto světa, ve které já – slušný a počestný nájemník – nenacházím zastání před tím grobiánem z bytu o patro výš, který se snad učí tancovat kozáčka v dřevácích, nebo co, prostě je to hrozné. A ty rozházené boty za dveřmi bytu má určitě na svědomí sousedčin nervózní jezevčík.

Jenže pan správce chce svůj klid. Dupání mezi druhým a třetím patrem je mu ukradené, protože on s tím bytem nesousedí. Boty si přede dveřmi nenechává, takže ani nervózní jezevčice Barča mu spánek nekazí. Sám je kuřák, takže pro vajgly poházené kdekoliv má dokonce jisté pochopení. Ale co hlavně – chce ten svůj klídek a já mu ho ruším.

Ale já se nedám! Číhám na něj – ale on to ví. Pan správce se o to opatrněji plíží domů, protože ví, co se stane, když ho spatřím dříve, než on spatří mne. Á – zase se mu povedlo proklouznout do domu zadním vchodem! Ale má smůlu, protože jeho telefon visí na domovní nástěnce. Jenže po dnešním pátém volání už mi telefon nezvedá. Nu nic, vím, kde má poštovní schránku a vím, kde bydlí. Však já se spravedlnosti dovolám! I když… Kdo ví. Pan správce si totiž z nájemníků nic nedělá a nějakého postihu z vyšších míst se také nebojí.

Máme před sebou podobenství, při kterém těžko označit Pána Ježíše jako naivního snílka, který nic neví o trablích tohoto světa, protože je odtržen od normálního života, plně ponořen do nějakých hlubokomyslných meditací. Ne né – tady se jedná o naprosto běžnou situaci nějakého provinčního nedůležitého městečka, kde je právě ten místní soudce nepostižitelný pán. To, jak opakuje, že se Boha nebojí a z lidí si nic nedělá – to jen podtrhuje, že to skutečně je jeho životní zkušenost. Dobré společenské postavení, aby na něj nikdo nemohl, ale ne zas tak významné, aby někomu stálo zato šlapat mu na paty a snažit se ho nahradit. Správce domu. Třetí náměstek druhého místopředsedy, který za každé vlády bude dál sedět ve stejné kanceláři, na stejném křesle a za stejným stolem. Nad ním se budou měnit správní a dozorčí rady, ministři, první náměstci a jejich poradci, ale jeho místo je bezpečné. Když nemusí, tak nic nedělá, protože kdo nic nedělá, ten nic nezkazí a kdo nic nezkazí, ten je pochválen a je u zvýšena mzda. A tento pán opravdu nemusí nic dělat. Právě tato soběstačnost, nepostižitelnost a nedonutitelnost cokoliv dělat jsou jeho hlavními znaky, ke kterým se ještě vrátíme.

Druhou hlavní postavou je vdova. Na tolika místech Mojžíšova Zákona je psáno, že vdova a sirotek jsou přímo pravzor těch, kterým se má vycházet vstříc. Ti nejzranitelnější, protože nemají žádného zastánce a jen minimální možnost obživy. Z toho podobenství ale velice zřetelně vidíme, jak vypadá všední realita izraelského městečka. Pán Ježíš vyprávěl podobenství z reálného života. Bere si jako obrazy pro svá vyprávění něco, co jeho posluchači znají. Takže i tohle znají – že pamatovat na sirotka a vdovu je sice mnohokrát přikázáno, ale rozhodně ne praktikováno. Ta vdova nemá nikoho, kdo by se za ní postavil a (Mojžíš – nemojžíš!) v tehdejší společnosti je hlas jí samotné nezajímavý. Musí žít ve městě, kde je bezvýznamná, ale snad tu má aspoň nějaké příbuzné či známé, protože kdekoliv jinde bude právě tak bezvýznamná a navíc ještě úplně sama. To, že se po ní teď zrovna nějaký ten „protivník“ vozí, protože ví o její bezbrannosti – to by ji mohlo potkat kdekoliv a kdykoliv. Snad tady, kde žil její muž, se dočká nějakého zastání.

Tak jde za soudcem. Jistě, že si o něm neděláme žádné iluze, hned na začátku je o něm řečeno, že si z Boha ani z lidí nic nedělal. Není zlý – v tom slova smyslu, že by chtěl někomu ubližovat. Chce svůj klid, ale třeba strčit vdovu do vězení, nebo ji dokonce zlikvidovat – to tu nepadne. Prostě čeká, že to tu vdovu přejde. Že vdova pochopí beznadějnost toho otravování.

Nevíme, jak dlouho to vdova vydržela. Žádná časová lhůta tu řečena není – prostě nějaký čas. Ale po tomhle čase, který se nedal nijak odhadnout předem, ale během kterého jej vdova vytrvale (z jeho pohledu) otravovala, tak soudce se v zájmu svého klidu rozhodne vyhovět. Všimněme si, že se nic na soudci nezměnilo. Stále chce totéž – totiž svůj klid. Nepolepšil se. Jen mu došlo, že méně práce je v tuto chvíli vyhovět vdově, než se nechat mořit. Doslova tam čteme – „Vždyť by mi mohla nafackovat!“ To už je důvod, proč něco udělat!

Tak to máme podobenství. Příběh, do kterého bychom se měli nechat pozvat, ve kterém bychom měli hledat svoji pozici. Svoji roli. Není tak těžké uhodnout, že nám je tu vyhrazena role vdovy. Když si zopakujeme, co víme o vdově a hned je nám jasné, jaká, že je naše situace: je to role toho, který v tomto světě nemá nic jistého. I tam, kde se cítí v právu, tak si nemá jak toto právo vynutit. Možná jsme v právu, možná nejsme – ale koho to zajímá?!

Se soudcem, což je evidentně role pro Pána Boha, to máme složitější. Je příliš bezcharakterní a amorální. Jak ale jinak vyjádřit někoho, kdo opravdu nemusí pomáhat, pokud se pro to sám nerozhodne?! Máme ve světě někoho, kdo by už nad sebou nikoho neměl? Nakonec je to dobrý obraz – tento soudce, který se tak honosí svojí nezávislostí na čemkoliv vnějším. Protože to Bůh opravdu je. To, co si onen soudce do značné míry jen namlouvá, totiž že je naprosto neovlivnitelný a nepostižitelný, to Bůh skutečně je. Není nikdo a nic, co by mohl Boha donutit nějak jednat. Často slyším, že kdyby byl Bůh, tak by musel přece zasáhnout – když vidí války, utrpení nevinných, trápení dětí, epidemie nemocí, zemětřesení a tak – to už přece musí zasáhnout, jestli je a jestli je Bůh. A tohle podobenství možná nejlépe ze všech podobenství ukazuje, že nemusí. A skutečně to také nedělá. Nezasahuje a tak v tomto světě trpí nevinní a nemají žádnou možnost zajistit si dovolání se práva – přesně jako ta vdova. Pro mnohé je to dokonce nejzřetelnější důkaz o Boží neexistenci a přiznejme si, že mnohdy i nám připadá od Boha nefér, že na tu či onu zjevnou nespravedlnost ve světě nereaguje. Nic to ale nemění na tom, že nemáme žádnou páku, kterou bychom mohli Bohem pohnout a k akci ho donutit.

Co si z toho všeho máme odnést? To, že nárokovat si na Bohu nemůžeme nic. Ta naše pozice je pozice starověké vdovy, jejíž jediný zastánce zemřel a ona od té chvíle nemá v tomto světě zaručeného a jistého vůbec nic. V téhle pozici jsme my – před Bohem. On opravdu nemusí pomoci.

Ale může. Naše prosby mají šanci a on má možnost zasáhnout. To je druhá podstatná věc. Že tu nějaká instance je. Že v tomto světě Bůh je a má možnost tu něco měnit. Má možnost i těm, kteří nemají žádné pravomoci a nic, čím by svět ovlivňovali, tak že i těm může dopomoci k dovolání se práva.

A do třetice se pak dozvídáme – že o to, aby Bůh takto zasáhl, tak usilovat nejen můžeme, ale i máme. Že to má smysl. Že to nemáme vzdávat, když se to hned nedaří. Že již v tomto světě se Bůh může zasadit o právo a spravedlnost. Pán Ježíš k tomu dodává, že to také doopravdy udělá – ale čeká, že my pro to také budeme něco dělat a nebudeme polevovat.

Tady se mi ten příběh dotýká prvního čtení. Saul se stává prvním Izraelským králem. Je pomazán olejem, představen lidu. Samuel opakuje, že na začátku bylo zásadní pochybení. Izraelci vůbec neměli chtít krále – ale teď už ho mají, Samuel pomazala Saule olejem a není to jen lidské jednání, protože ho k tomu vedl Bůh sám. Bůh zařadil touhu po králi i institut krále do svých plánů s Izraelem. Jde jen o to nevzdat to hned na začátku. Izraelci by si mohli říct: Jo, začali jsme dobře, bylo to fajn, že jsme vyšli z Egypta. Šlo to jakž takž se soudci Ale teď jsme to s králem celé poklohnili, tak to už nemá smysl se vůbec o nic snažit.“ Ale Samuel jim řekl jasně: „Jestliže se budete Hospodina bát, jemu sloužit a poslouchat ho, nebudete-li se vzpírat Hospodinovým rozkazům, obstojíte vy i král, který nad vámi kraluje; půjdete-li ovšem za Hospodinem, svým Bohem. Jestliže však nebudete Hospodina poslouchat a budete se Hospodinovým rozkazům vzpírat, dolehne Hospodinova ruka na vás i na vaše otce.“

Jde tu o trvalý vztah s Bohem – to je to, k čemu se pokouší dovést Samuel Izraelce a nás se k tomu pokouší dovést Pán Ježíš tímto podobenstvím. Jasně, že se čas od času něco nepovede. Že dobře začneme, ale blbě pokračujeme. Že něco poklohníme sami, něco se semele okolo nás a my už nebudeme schopni to dát do pořádku. Aby toho nebylo málo, tak ani Bůh dost možná nebude nijak reagovat na naše modlitby. Má na věc nějaký svůj náhled, který nám uniká a nejspíš nám připadne vůči nám nespravedlivý. Každopádně ale Bůh nevstoupí do našich problémů, nemávne kouzelným proutkem a nevyřeší jedním rázem všechny trable, co jich jen máme.

„Nalezne ale Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ ptá se řečnicky Ježíš na konci podobenství. Syn člověka – až přijde – tak chce na tomto světě najít ne hromadu poslušných loutek, ale víru – tedy svobodné lidi, kteří se rozhodli Boží vůli hledat tam, kde ji naleznou, tak tuto víru následovat. A tam, kde ji nenaleznou, tak ji budou dál hledat. Budou to zkoušet znovu a znovu. Nevzdají se té naděje, že Bůh nakonec odpoví. Takoví se pak nakonec dočkají i toho Božího zastání.

Amen.