L 18,31–43

Písně: 92, 433, 191, 425, 192
Introit: Ž 146,5–8
Čtení: 1K 13
Text: L 18,31–43
Perikopa dnešní neděle, která má v církevním kalendáři název ESTOMIHI (Buď mi skalou), nás připravuje na údobí postu, přípravy na Velikonoce. Proto čteme Ježíšova slova, jež jsou předpovědí jeho utrpení. Jsou to slova na poslední cestu do Jeruzaléma. Však Lukáš od této části 18. kapitoly svého evangelia vidí Ježíše jako toho, který ví kam jde, co ho čeká a co se s ním stane. Není to náhoda, ale naplnění prorockých slov o trpícím Mesiáši: „Hle, jdeme do Jeruzaléma a na Synu člověka se naplní všechno, co je psáno u proroků.“
Když Pán Ježíš podrobně mluví o svém utrpení, posměchu, kdy ho budou tupit, plivat na něj a zabijí ho, neříká to proto, aby své přátele zdeptal a zmalomyslněl. Však to není to poslední, to není tečka za jeho životem. On je chce připravit na to, co přijde, ale co končí jinak, než tmou smrti: „třetího dne vstane“. Jsou to veliká slova, v nichž se skrývá celý smysl jeho poslání na této zemi. Ale od učedníků se odráží jako hrách od stěny: „Oni však ničemu z toho nerozuměli, smysl těch slov jim zůstal skryt a nepochopili, co říkal.“ Jak malý úspěch měl Pán ježíš u těch nejbližších! To podstatné jim zůstává skryto. Nedokáží svým vnitřním zrakem vidět tajemství Ježíšova ponížení a oslavení, jeho slovo naráží na bariéru vnitřního nepochopení a zásadního neporozumění. Ani to největší je nedokáže vyvést z míry, neptají se, snad myslí na své věci a mlčí.
Ten slepec, o němž nám Lukáš píše – Marek uvádí, že se jmenoval Bartimeus – však volá. Volá o smilování, doslova řve, takže ho někteří krotí, aby byl zticha, aby dal pokoj. Je to víc než smutné, co tu čteme o společnosti kolem Ježíše; jedni mu vůbec nerozumí, druzí zase odrazují člověka, který Ježíše tolik potřebuje. I tak může vypadat církev: je překážkou, ne pomocí tomu, kdo se chce s Ježíšem setkat. Ale to je zvěst evangelia, že k tomuto setkání přesto dojde, protože Ježíš volajícího nepřejde. Jeho cesta do Jeruzaléma, na niž padá stín kříže i světlo vzkříšení, vede právě tudy, kde je člověk, jež ho potřebuje a spoléhá na jeho smilování. V jistém smyslu je Ježíš blíž než jeho učedníci, kteří jeho slova nechápou. Ten slepý ví, že Ježíš má moc, proto ho prosí: Pane – ať vidím. Proto přijímá ve víře jeho slovo: „Prohlédni!“ a tato víra mu vrací zrak. Když tento muž oslavoval Boha za tento div, připojil se tak k velikému chvalozpěvu vděčnosti, který jsme slyšeli na začátku ze 146. žalmu: „Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin sehnuté napřimuje.“
My všichni potřebujeme Ježíšovo smilování jako slepý žebrák u Jericha. A to proto, že nám zůstává – stejně jako učedníkům skryt smysl Božího slova, že jsme vlastně duchovně slepí, když nevidíme Boží divy ve svém životě a když nedokážeme rozeznat, na čem opravdu záleží.
Z apoštolova listu do Korintu jsme slyšeli, že to největší je láska. Je skutečně největší, ale máme tak špatný zrak, že ani v tomto zvětšení ji častokrát nevidíme. jsme slepí pro to, co nám Pán Bůh ukazuje jako svou pravdu. V Ježíši Kristu nám otevřel dveře do svého království, ale my musíme vyznat s Izaiášem: „Makáme jako slepí stěno a jako bychom žádných očí neměli, šámáme. Klopýtáme v poledne jako v soumraku, ve veliké hojnosti podobni jsme mrtvým.“ (Izaiáš 59,10)
Ježíš však přišel, aby žádný, kdo v něho věří, nezůstal ve tmě. Proto On na prosbu víry, v níž přiznáváme svou žebráckou slepotu, odpovídá svým vítězným „Prohlédni!“ A my můžeme všechno vidět ozářené světlem jeho vykoupení, světlem naděje a vítězství. A jestliže se nám ještě něco zdá ne dost jasné – apoštol užívá přirovnání, že vidíme jen jako v zrcadle, v tehdejší době vlastně v leštěném kovovém plechu, jen v hádance, pak víme: „jednou uzříme tváří v tvář.“ Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, tak jako Bůh zná mne.
Amen.