L 19,31

Písně: 272, 675, 275, 274, (244, 650, 259), 510, 640, 276

Introit: Za 9,9–10
Čtení: L 19,28–40
Text: L 19,31
Poslání: Ef 6,18a

Milí bratři a sestry,

z příběhu o vjezdu do Jeruzaléma jsem vybral jeden jediný verš a to ještě celkem epizodní. V rámci Ježíšova příběhu je ale celkem unikátní. Vždyť kolikrát bychom z úst Pána Ježíše slyšeli, že on něco potřebuje? My že bychom byli k něčemu nezbytně nutní?! Již mnohokrát jsme si připomínali, jak malicherné je připomínání nějakých našich zásluh. Znovu a znovu jsme si opakovali, že spása probíhá zcela v Boží režii. Jsme spaseni pouhou milostí. To podstatné v tomto světě neděláme my, ale Bůh.

A teď najednou – konečně! – Pán Ježíš něco potřebuje. Tak přece! Jistě, trochu je to devalvováno faktem, že potřebuje osla. To člověku na pocitu důležitosti zas tak nepřidá. Jediné místo v Bibli, kde se píše, že Bůh něco potřebuje a jako na potvoru to nejsme my, ale osel. V muzikálu Jesus Christ Superstar má ještě Jidáš repliku, ve které Ježíši vysvětluje, že jeho – Jidáše – Pán Ježíš potřebuje. Potřebuje někoho, kdo ho zradí, aby se to všechno událo, jak má. Jistě – tohle je umělecká licence. Celý ten muzikál je postaven tak trochu na Jidášově pohledu na věc a tak jsou autoři nuceni si domýšlet věci, o kterých v Bibli není ani náznak. Pokud by biblického Jidáše něco takového napadlo, tak ze sebe dělá leda tak druhého osla. Pro Ježíšovy nepřátele by nebyl žádný problém zaplatit si někoho, kdo by Ježíše sledoval a dal velekněžím dostatek informací, aby ho zatkli někde nenápadně, jak jim to umožnila Jidášova zrada.

Chápeme, proč Pán Ježíš osla potřeboval na ten poslední kilometr cesty do Jeruzaléma. Je tu Zacharjášovo proroctví a Pán Ježíš s pomocí osla udělal jednu ze svých oblíbených činností – provokování na hraně Mojžíšova Zákona. Jeho vjezd do Jeruzaléma mohl být pochopen jako jasné a očividné naplnění prorockých slov, právě tak, jako zcela náhodná souhra okolností. Každý, kdo se účastnil oné květnonedělní performance, tak si musel odpovědět, co pro něj Pán Ježíš znamená. Žádné hotové odpovědi a poučky k zapamatování Pán Ježíš nedává. Nabízí příběh, do kterého se můžeme nechat pozvat, nebo ho můžeme zásadně odmítnout. Obě skupiny jsou při vjezdu do Jeruzaléma dostatečně hojně zastoupeny.

Shánět, někoho, kdo by protestoval, Pán Ježíš nepotřebuje. Protivníků měl Pán Ježíš dost a dost. Sehnat si lidí, kteří nás nebudou mít rádi, je nadmíru jednoduché. Řekl bych, že po nich sám nijak netoužil, ale tak už to bývá, že okolo jakékoliv výrazné osobnosti se spíš dříve, než později vytvoří nejen okruh nadšených sympatizantů, ale i okruh právě tak nadšených odpůrců.

Stojí ovšem za pozornost, že ani ty nadšené zástupy Pán Ježíš nepotřebuje. Je fajn, že tady provolávají slova 118. žalmu (118,25–26): „Prosím, Hospodine, pomoz … požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu!“, ale to by se dalo zajistit i jinak. „Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení!“ No – tato slova je možno chápat všelijak, rozhodně z nich ale dost jasně proznívá, že když už tam má zaznít ono „Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně, hosanna na výsostech!“, tak to bude znít, ať už tam nadšené zástupy budou, nebo ne.

Tož tedy Pán Ježíš potřebuje jen toho osla. Snad měl v oné vesnici nějaké známé, o kterých věděl, že mu oslíka bez problémů půjčí. Kde je ale tedy naše role? Nás tedy Pán Ježíš nepotřebuje? Natvrdo řečeno – nepotřebuje. Před chvilkou jsme zpívali, že ho z rajské blaženosti, kterou prožíval, nevedlo na tento svět nic jiného, než jeho vlastní láska, ve které se přišel obětovat za naše hříchy. Těžko si tyto hříchy můžeme klást za nějakou zásluhu a tak z toho vyplývá, že ho přivedlo ne to, jak dobří jsme my, ale to, jak dobrý je on sám.

Co z toho plyne? Pán Ježíš nás nepotřebuje – ale stojí o nás. Jestli někdy něco potřeboval, tak to byl ten osel. Toho pak učedníci vrátili a tím celá ta šaráda skončila. O nás stojí pořád. Tohle si zapamatujme, od této myšlenky se budeme teď rozvíjet dál. A hlavně stojí zato pamatovat si ji pro svůj život. Pán Bůh o nás stojí. Má o nás zájem. Chce nás.

Jeden za jazyků lásky, jak o nich píše Garry Chapman. Zná jich pět: Slova, čas, dárky, služby a dotek. To je moje oblíbená část přípravy snoubenců! Tohle je ten druhý jmenovaný. Čas. Pozornost. Zájem. Psychologové potvrzují, že tomuhle rozumí lépe ženy, než muži. Víc doceňují hodnotu společně stráveného času. Víc docení hodnotu pozornosti, kterou jim partner věnuje. To, že je bere vážně, to, že s nimi mluví o tom, co ji, nebo jeho těší i trápí. Společné zájmy, společné aktivity.

Nu, v tomto ohledu je Pán Ježíš tak trochu ženská. Jedna anekdota to, že byl Pán Ježíš žena, potvrzuje dokonce hned třemi důkazy: (1) Z pěti chlebů a dvou rybiček dokázal nakrmit zástup lidí, (2) celou dobu musel něco vysvětlovat partě nechápavých chlapů, a (3) i když byl tři dny mrtvý, tak musel vstát a jít se o ty chlapy postarat. Stačí-li Vám to jako důkaz, haj hou, může být. Ke Garry Chapmanovi ale dlužno podotknout, že tím druhým jazykem lásky ale mluví i mnozí muži.

Pán Ježíš se zajímá o to, co nás těší i trápí. Chce být součástí toho, co děláme a prožíváme. A zároveň chce, abychom věděli, co prožívá on. Učedníci to zažili v Getsemanech. Pravda, žalostně selhali. Nedokázali být nablízku svému učiteli. Nedokázali vnímat, co ho v tu chvíli trápí. A přitom tohle by měl být dost možná ten nejprvnější krok v každém našem jednání! Zajímat se o Ježíšův názor. Když přivedli učedníci Ježíšovi oslátko, byl to jeden z těch vzácných okamžiků, kdy udělali přesně to, co po nich chtěl. Už následující minuty spojené se vjezdem do Jeruzaléma v sobě nesou pachuť nepochopení. Nepochopení, které koření v nezájmu o Ježíšovy postoje a názory. Z jásajících zástupů čiší jejich touha po mesiáši se zbraní v ruce. Po někom, kdo to konečně nandá Římanům. „Král vjíždějící na oslátku“ – ano, tak to prorokoval Zacharjáš! Ale tím to se Zacharjášem hasne. Ten král bude všechno možné, jen ne král pokořený. Vymýtit válečné vozy i koně, vyhlásit pronárodům pokoj?! Ale kdeže! Od doby, kdy Izrael ztratil samostatnost a stal se Římskou provincií, uplynulo nějakých 100 let. To je příliš málo, než aby naděje na obnovení samostatnosti nedřímala v každém druhém. Potud z toho jejich „Hosanna“ vůbec nezní původní smysl tedy „zachraň“, ale přesunul se k tomu, jak ho chápeme dodnes i my, tedy „sláva“. A tím páde i to jejich vítání v sobě nese poselství zhruba ve smyslu: Ježíši, to je dobře, že jsi tady, my Tě prohlásíme králem a Ty svou nepopiratelně zázračnou mocí splníš naši touhu po vyhnání okupantů.

Chvála Bohu – Ježíš ty oslavující zástupy nepotřebuje. Jako král vjíždějící na oslátku do Jeruzaléma naplňuje Zacharjášovo proroctví a nepotřebuje k tomu jásající davy. Nemusí je tedy ani uplácet nějakou svojí aktivitou. Jít jim na ruku. Může zůstat sám svůj – i za tu cenu, že se se zástupy názorově rozejde. Je to docela snadno představitelný vývoj, že davy zklamané vývojem příštích dní promění své nadšení v odpor. Představa, že jsou to titíž lidé, kteří ho tady vítají jako krále, a kteří budou jen za pár dní křičet pod okny Pilátova paláce „Ukřižuj!“, mi sice moc nesedne, ale nemohu ji úplně zavrhnout. Dost dobře by vystihovala vztek a roztrpčení: „My ho první den po sobotě vítali, prohlásili králem, stáli za ním jako jeden muž – a co on?! Naprosto selhal! Co s ním?! To už je lepší vrah Barabáš, který aspoň něco dotáhl do konce!“

Nepředbíhejme ale v historii velikonočního týdne. O tomhle budeme mluvit za pár dní. My jsme stále kousek před branami Jeruzaléma, v okamžiku, kdy Pán Ježíš potřeboval osla, jeho učedníci pochopili, že potřebuje osla a přivedli mu osla. Nikde jinde se v Bibli nepíše, že by Pán Ježíš něco potřeboval. Přesto s lidmi tráví spoustu času. Pokud se zrovna nemodlí někde o samotě, tak je obklopen lidmi a dokud se ho nesnaží prohlásit za krále, tak se jim nijak nevyhýbá. Právě naopak – obchází městečka i vesnice, aby se mohl setkat s dalšími a dalšími. Nepotřebuje je – ale stojí o ně. Ví, že díky němu mohou získat věčný život a on by jim ho rád dal. Má o ně zájem a tak jim věnuje svůj čas. Poslouchá to, co je trápí. Zdaleka ne vždy dělá nějaké zázračné skutky! Jeho protivníci o něm mluvili jako o milovníkovi hodů a pitek, příteli celníků a hříšníků. (Mt 11,19). Jak to známe z příběhu o Zacheovi – Pán Ježíš přišel, pojedl, pohovořil – a bez jakéhokoliv zázraku zase odešel. A ten argument, který slyší mrňavý vrchní celník na stromě: „Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě.“ (L 19,5) Musí?! To už je skoro, jako by to potřeboval!

Nu, nepotřeboval. Ale chtěl. Ježíš touží po tom setkávat se s lidmi a přinášet do domu každého z nich spasení. Proto i v Zacheově domě zní slova: „Dnes přišlo spasení do tohoto domu … neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“ (L 19,9–10) Minimálně v tomto celníci a nevěstky předcházeli všechny ty slavné a mocné do Božího království. S vděčností přijímali Ježíšův zájem. Snažili se být v jeho blízkosti. A jak to vidíme třeba u toho Zachea – nejen, že radostně přijal Ježíše do svého domu, ale také tito lidé začínali chápat, o co Pánu Ježíši jde. Proto Zacheus nemluví o Římanech a o daních okupantskému císaři, ani o finesách Mojžíšova Zákona. Mluví o milosrdenství (polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým) a o pokání z hříchů (jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně). Tohle přece jsou Ježíšova témata! Ne to, s čím za ním chodili zákoníci a farizejové! Zacheus porozuměl Ježíšovu jazyku lásky a tak si porozuměl s Ježíšem. Na rozdíl od všech těch reptajících čumilů okolo.

Pán Ježíš nás nepotřebuje – ale stojí o nás. Kdyby nás náhodou napadlo, jak neskutečně jsme důležití a že nás Pán Ježíš docela jistě k něčemu nezbytně nutně potřebuje, tak si vždycky připomeňme, že to jediné, co kdy Pán Ježíš opravdu potřeboval, byl ten osel. Pak se můžeme zamyslet, co jsme my.

Pán Ježíš o nás stojí. Chce nám věnovat svoji pozornost, chce nám věnovat svůj čas. Chce s námi sdílet svoje představy a plány a slyšet, jaké představy a plány máme my. Chce být součástí těchto plánů. Viděl jsem spoustu kýčovitých sádrových či umělohmotných Ježíšů, kteří hrají s kloučkem baseball nebo jakou jinou hru. Jakkoliv se mi vůbec nelíbily, tak myšlenka, kvůli které vznikly, ta není špatná. Neexistuje tak malý radostný prožitek, že by nestálo za něj Pánu Ježíši poděkovat. Neexistuje tak málo bolavá věc, že by nestálo zato prosit Ježíše o pomoc. Pán Ježíš stojí o to být s námi, být součástí našich životů, protože chce, aby i do našich domů přišlo spasení, jako do toho Zacheova.

Amen.