L 19,41–46

Písně: 272, 602, 500, 636, 572, 703

Introit: Za 9,9–10
Čtení: L 19,28–40
Text: L 19,41–46
Poslání: Zj 3,15–16.19

Křestní kázání
Richarde,

nejdřív jsem se chtěl odpíchnout nějak od toho „mluvícího kamení“ a nějak to napasovat na radiaci, ale nenapadlo mě k tomu vůbec nic, co by nebyla úplná hloupost. Tak raději sáhnu po klasice.

Ježíšovým vjezdem do Jeruzaléma se naplňuje Zacharijášovo proroctví, které jsme slyšeli úplně na začátku bohoslužeb. Několik set let před Kristem prorok Zacharijáš mluvil o králi, který vjede do Jeruzaléma na oslátku a bude to důvod k radosti a oslavám. Bude to král, ale tenhle král bude jiný, než jsou lidé zvyklí. Přijede na oslu a ne na koni. Už to je jasný signál – nebude to voják. Koně se používali jen v armádě.

Bude to král „spravedlivý“. Nu – dobře tak! To zní pěkně. Na královském trůně v Jeruzalémě už se několik set let střídá jeden vykuk za druhým, tak to je potěšitelná změna.

Zároveň to ale bude i král „zachráněný“ a „pokořený“. To už zní divně. Jasně – ladí to ale s tím oslem. Král, který přijíždí na oslu, ten prostě musí být jiný, než všichni ostatní králové. Tenhle král ví o lidské bídě. Rozumí jí. Asi si sám ledacos prožil.

Zároveň jsou s ním ale spojovány velké naděje – ukončí války. Vyhlásí pokoj všem. Celému světu. V té jeho slabosti se musí skrývat nějaká netušená síla.

Tohle by se tak mohlo honit hlavou lidem, kteří vítali Ježíše vjíždějícího Květné neděli na oslátku do Jeruzaléma. A nejspíš se jim to v hlavě honilo, protože volali „hosana“ a to znamená „zachraň“. Tenhle jiný král, král odlišný od všech králů, o kterých kdy doposud slyšeli, ten v nich pobudil naději, že se něco může konečně změnit. Že od něj se konečně dočkají záchrany. Spásy.

Jistě, že je dobré přidat se k těm volajícím zástupům a hledat u Ježíše spásu. To je první a nejdůležitější poučení z tohoto příběhu.

Vychází mi z toho ale ještě jedno poučení, které mi připadá jen o málo méně důležitá: je dobré nebát se být jiný. Třeba v tom umět přiznat svoji slabost. I když se to v dnešní době nenosí a nenosilo se to nejspíš v žádné době, tu Ježíšovu nevyjímaje. V tom umět přiznat svoji slabost, se ale skrývá právě ta netušená síla, která dokáže oslovovat lidi kolem nás a která dokáže měnit svět k lepšímu. Důvodů je určitě víc, ale zmíním ten nejdůležitější: skrze naši slabost totiž může do tohoto světa vstupovat svojí silou Bůh.

Amen.

Pravidelné kázání
Milí bratři a sestry,

Ježíšův pláč na Jeruzalémem a následné vyhánění kupčíků z chrámu v sobě nese zvláštní napětí. Na jednu stranu Ježíš pláče nad tím, že Jeruzalém nepoznal, co vede k pokoji. Slovo „pokoj“ bude hlavním slovem dnešního kázání. Ale vzápětí Ježíš bere do ruky bič a vyhání ty, kteří na chrámovém nádvoří prodávají obětní zvířata a vyměňují zahraniční peníze za místní, protože jen v těch je možno platit chrámovou daň. To je snaha o pokoj? O co mu jde? Co má společného pokoj s ránami bičem a převrženými stoly?

Odpověď bychom našli – mimo jiné, pochopitelně – v knize Ricka Joynera Poslední Bitva, kterou si každé úterý ráno společně čteme. Prorocká vize bitvy na konci věků, na kterou se připravuje jeden z bojovníků. Během této přípravy hovoří s jinými bojovníky, s apoštolem Pavlem i se samotným Kristem. Prožívá různé věci. A na tom všem se mu odhalují tajemství duchovního růstu a sám také duchovně roste. Jedním ze zásadních okamžiků je pak rozpoznání že „Kristus je zároveň Lev z Judy a Beránek. Pro duchovní děti je Beránek. Pro dospělejší Lev z Judy. Pro ty opravdu dospělé je Lev i Beránek současně.“

S tímto rozpoznáním se pak hlavní hrdina vyrovnává. Tím první, s čím se setkává, je „spasení“. Kristus jako Beránek. Setkává se s Boží milosrdenstvím. S útěchou, posilou, pomocí. Setkává se s ním v rozjásaných okamžicích naplněných oslavou Boha a chválami, které si nezadají s radostí při vjezdu Pána Ježíše do Jeruzaléma o Květné neděli.

Ale je tu i ten druhý pól, druhá strana mince – Kristus soudce. Kristus, který je Pán v pravém slova smyslu. Setkání s Boží svatostí, která spaluje hřích a vůbec všechno špatné a to bolí ne méně, než rány bičem. Okamžiky, kdy si hlavní hrdina uvědomí vlastní omyly.

Kdy rozpoznal dobré a zlé, ale nakonec se to ukázalo jako mnohem složitější. Jak je to naše rozpoznávání dobrého a zlého nedokonalé.

Když si uvědomil vlastní selhání. Rozpoznal dobré a zlé, ale stejně podle toho poznání nežil.

Setká s lidmi, kterým ublížil. Kterým povýšeně pohrdal. Když si uvědomí, jak jednoznačně odsuzující by musel být Boží rozsudek nad ním, kdyby tu zároveň nebyla zase ta první strana mince, která popisuje Boží milost.

K pokoji vede rozpoznání této mince v celku. To bych rád, abychom si z dnešního kázání zapamatovali. Jakkoliv ji nejsme schopni vidět v jednu chvíli, je potřeba udržovat v hlavě vědomí obou stran. Kristus je zároveň Beránek i Lev z Judy. Teprve toto rozpoznání nám umožní pochopit, že Ježíšovi i s bičem v ruce opravdu šlo o pokoj. Zároveň pak toto rozpoznání může dovést k pokoji i nás.

Je třeba, abychom věděli o Božím milosrdenství, i o tom, jak moc ho potřebujeme. Zachovejme to pořadí! Boží milosrdenství je tak velké, že je tu dřív, než náš hřích! To první, co je potřeba si uvědomit, je Boží láska. To první, co je potřeba zvěstovat světu, je Beránek Boží, který snímá hříchy světa. Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově, tak svědčí o pokoji na nebi i o slávě na výsostech, které přichází mezi nás lidi.

Ve světle Boží lásky pak ale poznáme i svoji ne-lásku. Ve světle Boží svatosti pak poznáme svoji ne-svatost, tedy to, jak jsem od Boha odděleni. V rozpoznání Ježíše jako Beránka Božího snímajícího hříchy světa poznáme co že je vlastně hřích. Co konkrétně v našem životě je špatně. Co jsou ty jednotlivé věci, které nás oddělují od Boha a následně i od sebe navzájem.

Někdy to poznáme sami od sebe, tak jako hříšníci, kteří se sbíhali okolo Pána Ježíše. Poznávali, že tady je spása. Že tady je odpuštění jejich hříchů a možnost nového začátku. To je ale vzácné. Většinou to sami od sebe nepoznáme. Pak potřebujeme nějaký razantní impuls. Zase nás to vrací k tomu biči v Ježíšových rukou a k převrženým stolům směnárníků. I tady jde o to, aby se lidé naučili odlišovat dobré a zlé. Příběh o Adamovi a Evě se stále vrací. My si násilím uchvacujeme moc nad dobrým a zlým, ale tuto moc nezvládáme. To, jak s touto mocí nakládáme nás odděluje od Boha, jako to oddělilo Adama a Evu.

Do této situace pak přichází Bůh a – teď přijde to důležité! – řeší ji. Vyvádí ven ze slepé uličky. Vytahuje Adama s Evou z křoví, protože zůstat v křoví nic neřeší. Kožené suknice řeší problém nahoty a vyhnání z ráje řeší nebezpečnou variantu, že by si v tomto poničeném duševním a duchovním stavu Adam s Evou ještě uměle prodlužovali život. Boží trest je k dobrému. Měli bychom toužit po Božích trestech, protože pomáhají a řeší.

Jistě, že je příjemnější je vnímat Ježíše jako Beránka. Vnímat ho z jeho „sebeobětující se stránky“. Radovat se z jeho královského příchodu. Dotýkat se pokladů spasení, rozpoznávat všechny ty úžasné dary, které nám Pán Bůh dává. Na prvním místě je to odpuštění vin, jistota věčného života. Z těchto kořenů vyrůstá pokoj. Je úžasné vidět Ježíš jako Beránka Božího, který sňal naše hřích, jako požehnaného král, který přichází ve jménu Hospodinově, aby nás uvedl do Boží slávy a dal prožít pokoj, který to dává.

Ale už jsme slyšeli, že to je cesta pro duchovní děti. Těm je Kristus Beránkem a nic víc.

Abychom poznali plnost Kristova pokoje, musíme ho přijmout i jako Lva z Judy. Přijmout ho jako soudce. Z úplně stejného důvodu, proč jsme ho přijali jako Beránka, tedy jako Vykupitele! Protože to je pro naše dobro. Protože je to nám ku prospěchu. Ti duchovně dospělejší proto přijímají nejen Kristovo utěšování, ale i Kristovo napomínání.

V listě Židům (12,5n) to autor vyjadřuje velice názorně a realisticky. Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna … nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli.

Je mi jasné, že ti kupčíci v chrámu, směnárníci, prodavači holubů a kdo ví jakých dalších obětních zvířat, že nebyli nijak nadšeni z Ježíšova výchovného působení. My nejsme jiní, když se Ježíš pustí do nás. Do našeho pracně vybudovaného místečka v rodině, ve sboru, v práci. I našim očím v tu chvíli zůstane skryto, co vede k pokoji a bouříme se. I my jsme s těmi svými pracně vybudovanými jistotami tak trochu k smíchu a žel – hodně k pláči. Rozhodujeme si o tom, co je pro nás dobré a co je pro nás zlé, ale Boha se na to neptáme. Když se k nám potom sklání, aby nám dal poznat, co je skutečně dobré a skutečně zlé, tak se stavíme na odpor. Odmítáme.

Jasně – je to pochopitelné. Jako je pochopitelné, že dítěti musíte sebrat ten pytlík bonbónů, protože jinak si je narve do pusy všechny. A že z toho to dítě nebude mít radost, že mu ho berete. Už rozpoznává dobré a zlé a vidí, že bonbóny jsou dobré. S poznáním dobrého a zlého ale přichází i zodpovědnost. Hledání důsledků. Moc, která není spojena se zodpovědností, udělá ze života peklo. Ty bonbóny zatím jen peklo v puse a nutnost jít k zubaři. Ale v případě nás dospělých jsou ty důsledky mnohem tragičtější.

V tu chvíli potřebujeme Boží soud. Je znakem duchovní vyspělosti, že člověk touží po Božím soudu. Protože ví o vlastní neschopnosti dohlédnout všechny důsledky svého jednání. Proto chce, aby do jeho života Bůh vstupoval a bral mu to, co škodí. Ve svých lepších okamžicích bychom si měli přát, abychom – když se v těch špatných okamžicích bráníme – tak abychom byli přemoženi Bohem a jeho soud aby v nás jasně označil to špatné a zbavil nás toho. Aby se k nám choval jako Lev z Judy, jako Kristus soudce.

Lidé duchovně nejvýš pak zvládají ve svém životě skloubit vnímání Krista jako Beránka i Krista jako soudce. Když Ježíš pláče nad Jeruzalémem, je to proto, že vidí, že Jeruzalémští nepochopili ani jedno z toho. Nepoznali v něm Mesiáše a nepřijali jeho učení, jeho vedení. Neudělejme stejnou chybu, aby Ježíš nemusel plakat i nad námi.

Učme se být těmi, kteří se dokáží se radovat z daru spásy a vůbec Boží milosti, ale právě tak jako dobrý Boží dar berou i okamžiky Boží výchovy. V příjemném i nepříjemném prožívají pokoj, protože víme, že jedno i druhé přichází z Boží ruky.

Amen.