L 2,1–14 (verš 10–12)

Písně: 278, 294, 307, 293, 281
Introit: Ž 118,24
1. čtení: Mi 5,1–4
2. čtení: Iz 9,2–7
Text: L 2,1–14 (verš 10–12)
Pastýřům zazněla slova anděla o veliké radosti. Ale v celé první části celého vánočního evangelia, jak jsme je četli, neslyšíme, že by nějak prožívali „veselé vánoce“. Prožívají doslova šok a bojí se bázní velikou – jeden z významných novozákonních rukopisů dokonce uvádí „bázní velikou velmi“. Zmocnil se jich strach, který se už ani nedá stupňovat; je to absolutní hrůza, protože se setkávají se světem Božím. V takovém setkání si uvědomuje člověk svou naprostou ubohost, hříšnost a nepřipravenost. Však proroci v podobných chvílích si říkali: „Běda mně, již zahynu.“ Není to jen bázeň z neznáma, ale strach z blízkosti Boží, ze slávy Páně, která je oslnila.

A do této situace mluví anděl. Zvěstuje jim velikou radost, protože se jim narodil Spasitel Kristus Pán. Pastýři slyší tři slova, jež v sobě skrývají hluboký obsah, slova, jež vyžadují soustředěnou pozornost a biblické porozumění. Když se však člověk zděsí tak jako pastýři, může vůbec něco chápat? Dojde mu, co to znamená, že se narodil někdo s tímto trojím titulem, jež může propůjčit jen samo nebe?

Jestliže hrůza pastýřů už snad nemohla být větší, pak stejně anděl při zvěstování radosti nemohl užít významnějších slov, jež vztahuje na děťátko v Betlémě. Spasitel, či zachránce byl ve Starém Zákoně vojevůdce, který Boží lid vysvobodil z jařma nepřátel; později však tento titul byl vyhrazen jen pro samého Hospodina. Však on sám řekl ústy proroka: „Neboť není žádného jiného Boha kromě mne, není Boha silného, spravedlivého a spasitele žádného kromě mne.“ (Iz. 45,21) Bůh je jediný Spasitel – právě ten se vám narodil a to je jádro radosti, kterou vám zvěstuji.

Ale tím to nekončí: On je také Kristus. Celá pokolení vyhlížela tuto postavu Božího vládce, Mesiáše, kterým začne nový věk pokoje. Micheáš prorokoval, že ten, jehož původ je ode dnů věčných, se narodí v efratském Betlémě. „On sám bude pokoj,“ slyšeli jsme z této prorocké knihy o tom, jehož anděl zvěstuje pastýřům jako Mesiáše. (Mich. 5,4)

A konečně: ten narozený je Pán. Tímto titulem byl vzýván v Izraeli Bůh sám, poslední autorita nad každým lidským životem, Stvořitel všeho, viditelného i neviditelného. Bůh se stal člověkem a je tu pro vás. Narodil se vám. Nikdy ještě nezazněla na světě větší zvěst; přesahuje všechno, co do té doby Boží lid o Bohu věděl. Prorocké očekávání toužilo po světle, které vzejde lidem v zemi stínu smrti, po dítěti, které se narodí a dostane jméno „Otec věčnosti,“ ale teď se to stalo, teď je to až hmatatelnou skutečností: nekonečný Bůh jako Spasitel, Kristus a Pán má tvář nemluvňátka.

Nejkrásnější kázání, které neznělo v katedrále, ale na pastvě a je určeno těm nejméně připraveným posluchačům. Kdož ví, zda vůbec jim to došlo – jednak se báli a pak to nebyli žádní teologové a písmáci, kteří by si uvědomili, že teď se naplnilo očekávání proroků. Však anděl je také na ně neodkazuje, ale říká: „A toto vám bude za znamení: naleznete nemluvňátko, plénkami obvinuté, ležící v jeslích.“

Znamení je slovo, jež v Bibli najdeme často. Kromě jiného znamená viditelné a hmatatelné potvrzení toho, co vyřizují Boží svědkové. Znamením dává Bůh za pravdu slovu, jež je z jeho pověření zvěstováno. Člověk si je však nesmí vynucovat v podobě zázraku či divu, ani určovat, jak má toto znamení vypadat. Může je jenom dostat, jako ti pastýři. A toto znamení není ani ten hrůzu nahánějící anděl, kterého viděli na vlastní oči, kdy bylo nebe tak blízko zemi – to se přece neděje každý den. Ale darované znamení, potvrzující veliká slova o Spasiteli, Kristu a Pánu je mnohem, mnohem obyčejnější: je to kojenec, ležící v jeslích, zabalený do plének, takže na něm není vidět skoro nic. Chudé dítě bez svatozáře, kterou mu malujeme, protože ta skutečnost se nám zdá všední a nezajímavá. Dítě v plénkách zavinuté, skutečný člověk ve své slabosti a bezmocnosti, to je znamení jež Pán Bůh dává pastýřům. Dítě Ježíš ve své bezbrannosti a poníženosti. Však prorok o něm napsal: „Neměl vzhled, ani důstojnost, viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili.“ (Iz. 53,2) A přece v této podobě dítěte v jeslích a později v podobě odsouzence na kříži je znamením Boží lásky ke každému člověku. A to už nemá pranic společného s vánoční náladou, která je chvilková, ale s tou velikou radostí prvních vánoc. Vždyť Pánu Bohu jde o nás, takže skutečně „nám, nám, narodil se.“ To znamená docela prostě: na život ani na smrt nejsme sami. On přišel, aby šel do toho všeho s námi a nikdy nás nenechal na holičkách.

„Nebojte se, neboť vám zvěstuji velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí. A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ (Luk. 2,10–14

Amen.