L 2,21

Písně: 244, 241, 161, 572, 165, 397, 510
Introit: Sk 4,12
Čtení: Fp 2,1–11
Text: L 2,21
Dnes není neděle, ten jediný a dostačující svátek Kristovy církve. Změna číslice na konci letopočtu je v posledu civilní záležitostí. Však v církvi nový rok začíná první adventní nedělí, a ta je již za námi. Tento den, první z dalšího občanského roku, je obyčejný den; proč se tedy dnes shromažďujeme jako Církev? Důvodem pro to je událost, kterou nám zmiňuje text evangelia: „děťátko dostává jméno.“ Od dávných dob si Církev připomíná právě tento osmý den po Narození Páně – vždycky připadá na Nový rok, že dítě bylo nazváno jménem, které mu dal anděl: JEŽÍŠ. Nejde tedy o to, abychom se zamýšleli nad časem a opakovali si známé věci, které se obvykle říkají. Pro víru je mnohem důležitější než čas právě jméno JEŽÍŠ. O něm smíme slyšet, že Ježíš Kristus, včera i dnes, tentýž jest i na věky. Toto jméno projasňuje naši přítomnost i budoucnost.

Každý chlapec v Izraeli byl osmý den po narození obřezán a bylo mu dáno jméno. Když přichází Boží Syn mezi nás, bere naše lidství za své, až do těch plének, až do té obřízky. Obřízku nařizoval Mojžíšův Zákon. A náš Spasitel se mu podrobuje jako každý jiný Žid. Ač je v lůně Otcově od věčnosti, ve svém pozemském těle, jež z lásky k nám přijímá, stojí pod příkazy Zákona a tak vstupuje do společenství Božího lidu. Je židem, patří k národu, který byl a stále je nenáviděn až ke krvavým pogromům a genocidě. Patří Bohu od věčnosti, ale vstupuje do vztahu smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem – obřízka je její pečetí. Nemá to zapotřebí, tak jako nepotřebuje Janův křest na odpuštění hříchů, protože On jediný hříchu neučinil a křest je jen pro hříšné. A přece jako jde s hříšnými lidmi k Jordánu, tak jako dítě je obřezán: je skutečný člověk, který přijímá na sebe břímě Zákona, jež nesou ostatní.

Při obřízce dostalo děťátko jméno. Zde mu je nevybrala matka Marie, ani její manžel Josef. To jméno vybral Pán Bůh. „Dáš mu jméno Ježíš,“ – tak znělo andělské zvěstování Marii. A právě toto jméno není nijak mimořádné, aby budilo větší pozornost. Bylo hodně rozšířené a obvyklé, takže pro rozlišení bylo třeba mluvit o Ježíši Nazaretském, aby bylo zřejmé, o koho jde. Je to jméno, odvozené od Mojžíšova nástupce Jozue, který uvedl lid do zaslíbené země. Snad proto bylo tak oblíbené. A mělo také svůj obsah: Hospodin pomáhá nebo Hospodin je spása.

Obyčejné jméno, které dostává děťátko osmý den svého života. A přece jméno nad každé jméno, jak slyšíme z Pavlova hymnu v epištole Filipenským. Ne proto, že by jeho nositel se proslavil svým literárním dílem. Nenapsal nic, psal jen prstem do písku, když k němu farizeové přivedli cizoložnou ženu a žádali její hlavu. Ten, který má jméno Ježíš, své jménu neproslavil ničím, o čem se zmiňují královské kroniky: nevedl vítězné bitvy, nestavěl skvělé stavby, naopak neměl, kdy by hlavu sklonil a umírá všemi opuštěn na nejpotupnějším místě, na kříži. Avšak tak se zalíbilo Bohu:v tom člověku Ježíši, který přijal způsob služebníka, ač byl Bohu rovný, Bůh dal světu ve své nevyzpytatelné moudrosti jedinou šanci, jedinou možnost záchrany. To, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých – a to nám připomíná každá neděle, svátek všech svátkp – potvrzuje význam jeho jména. Je to jméno nad každé jméno. Proto apoštolové s naprostou určitostí vyznávají: „V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ (Sk. 4,12)

Jeho jméno je program: Boží spása, vysvobození a pomoc. Když se v tomto jménu shromažďujeme, pak se vší Boží pomoci dovoláváme i pro dny, jež jsou před námi. Když je vzýváme v Duchu a v pravdě, pak moc jeho jména obkličuje náš život a Pán Bůh pro něj říká k nám své velké ANO. V tom jménu smíme jít kupředu, protože ten, která je nese, dostal všechnu moc na nebi i na zemi. „I nazváno jest jméno jeho JEŽÍŠ.“

Amen.